Ostrov Prince Eduarda

Tam, kde jsem ještě nebyla – 5

Pár dní předtím, než jsem odjela na východ Kanady, se mi dostal do rukou dva roky starý časopis, kde byl shodou okolností velmi pěkný, detailní článek ohledně majáků v těchto provinciích. Četla jsem o nich již dříve, každý jiný, každý se svoji historií, mnohé opředeny mýty, některé stále v provozu, druhé již stojí jen pro okrasu, některé přeměněné do útulných ubytovacích zařízení. Po přečtení článku jsem byla ještě více dychtivá si je zmapovat a okouknout. Jeden jsme již navštívily v New Brunswick, na Cape Enrage (Rozzuřený mys), 150 let starý a jako jeden z prvních dvanácti postavených v této provincii a se vskutku s přilehlým jménem. Moře zde je neustále rozzlobené, vítr duje a vlny jsou obrovské. V jeho okolí našlo pohřebiště mnoho lodí. Tento maják i hodně dalších se udržují v dobrém stavu díky vstupním poplatkům a charitativní organizaci. Měla jsem v plánu se za majáky více méně vydat, ale na ostrovech jich je doopravdy hodně, jen na Ostrovu Prince Edwarda je jich 63, z toho 37 stále v činnosti. Nejmenší z východních ostrovů a také nejmenší provincie Kanady o rozloze pouhých 5700 km čtverečních, by se snadno přejela křížem krážem za dva dny. Ale chtěly jsme to? Ne, nechtěly, už na začátku naší cesty jsme si řekly, že žádný stress a také jsme nechtěly sedět neustále v autě, takže jsme se rozhodly projet jen Central a East Coastal Drive. Tu třetí, North Cape coastal Drive jsme si nechaly až na příště. Ale i tak, čekalo toho na nás stále hodně.

Most Konfederace, spojující New Brunswick a Prince Edward Island, je monumentální stavba, esteticky nádherná a je potěšením přes něj přejet. Most je dlouhý 12 900 metrů, se stavbou se začalo 1. října 1993, otevřen byl 31. května 1997. Je to nejdelší most na světě přes zledovatělou vodní plochu. Nízké mostné se platí až při výjezdu z ostrova. Přejely jsme přes něj, plán jsme měly a ocitly jsme se opět v jiném světě. Než jsme najely na most, nemohly jsme se vynadívat na tuto úchvatnou stavbu a pilně fotily ze všech stran. Stejně tak to bylo na druhé straně v Borden - Carlton. Tam nám ještě do objektivu přibyl krásný maják. Velké parkoviště, velmi dobře vybavená informační kancelář, zásobily jsme se informacemi a začaly studovat detailně plán našich dalších kroků. Hlavní město provincie je Charlottetown, i když historicky důležité, v roce 1867 se zde konala konfederační konference, která dala závdavek ke zrodu Kanady. Vyhnuly jsme se mu a namířily rovnou na sever ostrova. Těšily jsme se na pláže, na zeleň bramborových polí a pastvin, majestátní majáky a poklidnou atmosféru ostrova. Všeho se nám dostalo ve velké míře. A ještě i více. Jeho idylický šarm nás obklopil hned za první zatáčkou. Čeho určitě se zde najde ve velkém počtu, jsou jednak již zmíněné majáky, dále planě rostoucí lupina a podle pobřeží keře divokých růží. Červená půda od východu k západu, podle pobřeží rozseté pitoreskní rybářské vesničky s klikatými silnicemi mezi nimi a s mlžným oparem jako kulisou. Chloubou ostrova jsou i početné pláže s bílým pískem. Myšleno bylo i na lidi pohybující se na kolečkové židli, ne jenom rampa vedoucí na pláž, ale i gumovými koberci pokrytá část pláže, umožňuje kolečkářům se dostat rovnou až na pláž, případně si přímo zajet až do vody. Velmi citlivé gesto. Vřelost lidí je vidět hned na první pohled. To odpoledne jsme dojely do městečka Cavendish a rozhodly jsme se, že je na čase vyvětrat stan a naši novou matraci. V jeho okolí jsou nejkrásnější pláže a hodně kempů. Aspoň jsem to tak slyšela. Početné rodiny na letních prázdninách a skoro plně obsazeny kempy, nás o tom zcela přesvědčily. Měly jsme štěstí, protože místo pro stan nebylo snadné dostat, ale podařilo se! Stan jsme postavily bez problému, ještě jsem to nezapomněla! Horší to ale bylo s matrací. Pro dvě matrace byl stan malý, pro jednu velkou - no budiž, nějak se tam nasoukáme. Skutečně jsme se tam pak soukaly, bylo zrovna tu noc dost chladno, takže vedle tepláků i teplé spacáky jsme daly do provozu a připadaly jsme si jako dva méďové, i když prostorově širší rozhodně nejsme. V noci jsme se za halasného povyku otáčely na povel, vždy na stejnou stranu. Stan byl sice malý, ale velmi útulný. Pár polínek na ohýnek jsme sice měly, ale neměly jsme zápalky. V kempovém obchůdku byly vyprodány a stejně tak i zapalovače. Naší spásou byl soused, kterého jsme zprvu pomluvily, protože si zabral to lepší místo ke stanování a ten nám nakonec oheň zapálil a ještě přidal i extra polena! V duchu jsme se mu pak hodně omlouvaly a nabídly mu z našich zásob skleničku vína. Ale i tak, vyspaly jsme se dobře, až na to, že hygienu jsme tentokráte musely vynechat, kvůli nepořádku a nečistotě ve sprchách, jediný černý bod našeho zážitku, ale i to jsme přežily!

Druhý den jsme se vrhly do vln teplého Golfského proudu Svatého Vavřince, nastavily svá těla slunečným paprskům, strávily celý den příjemným nicneděláním, pomalu se den ale zkracoval a my jsme si rychle vzaly foťáky, neboť západ slunce byl úžasný! Ještě nás čekalo překvapení v podobě teplé vody ve sprše na pláži, konečně jsme se dočkaly hygieny! Cestou po provincii jsme se ještě několikrát zastavily a ponořily do vln, už jsme ale nestanovaly. Snad příště, s větším stanem.

Směřujeme k East Point (Východní bod), cestou si bohatě dopřáváme stravy a pochutin z moře v malých lokálních hospůdkách, navštívíme několik majáků, opájíme se krásou malebných zákoutí s bohatě vzrostlou lupinou a přírody tohoto vskutku poklidného, rekreačního ostrova s množstvím bramborových polí, krásných, převážně malých úhledných domů, které lahodí oku a nenarušují pohled na přírodu s červenou zemí a hlavně přátelských obyvatelů. Víte, že ročně se zde vypěstuje až 1.3 milionů kilogramů brambor? Ironie, chtěla jsem si koupit menší pytel brambor jako suvenýr, ptám se paní prodavačky, kde jsou, že vidím jen samé dovezené z USA? „Ano, tady prodáváme jen z dovozu, zdejší jdou všechny na export do USA!“ Nemohla jsem tomu věřit, co slyším, zeptala jsem se proto ještě jednou v jiném obchodě o kus dál a dostalo se mi stejné odpovědi. A do třetice …i ty brambůrky v McDonaldu byly americké! Jedeme poklidnou silnicí, nikde ani restaurace, ani benzinová pumpa a občasné vrakoviště starých lodí nás vtáhne do minulých časů. Ocitáme se v nejvýchodnějším bodu PEI, osmihranný konfederační maják u Východního bodu je známou atrakcí ostrova podle fráze: „..kde slunce vychází a vlny se spojují..“ a já bych ještě dodala, kde to i pořádně fouká! Byl postaven v roce 1867, je vysoký přes 19 metrů, vede k němu až nahoru 67 schodů a je stále pracovním majákem pro menší lodě. Vyšlápnout si schody stojí určitě za to, naskytne se nám velkolepý panoramatický pohled na přírodní pláže, sbíhající se vlny a skalnatého pobřeží s nánosy červené zeminy, tak typické pro tento ostrov, že jsem si i koupila velmi hezký akvarel lokální malířky, právě toto znázorňující. Místo brambor tedy akvarel!

Pomalu pokračujeme dál podél pobřeží klikatými silnicemi, často předjíždíme zemědělské stroje, málokdy potkáme nějaké auto. Dostáváme se do městečka Souris, kde je jednak větší pracovní přístav, opět velký maják, spíme ve velmi prosté barevné chatičce, ale tohle místo si budu pamatovat i z jiného důvodu. Zjistila jsem, že mi voda z rozstřikovače nestříká, mrknu pod kapotu, nádržka prázdná, říkám si, jak je to možné, vždyť ještě včera to fungovalo?! Na další putování jsem se nechtěla vydat, špinavé sklo je nežádoucí. A tak při vší této, i když malé smůle, jsme měly kliku, protože zde byla jedna benzinka i se servisem pro auta. Jenže .. paní za pultem nás hned vystrašila, že oprava může vzít i několik dní, že nebudou součástky, nebo i motorek, jenom jeden mechanik a další auta čekající na opravu. No, zkrátka vypadalo to na delší zastávku, kterou jsme rozhodně v plánu neměly, ale nakonec přislíbila, že se v dílně zeptá. Poděkovaly jsme a začaly doufat v zázrak. Ten se skutečně v podobě velmi vstřícného automechanika dostavil, auto zvedl nahoru, chodil pod ním sem a tam, všude se koukal, nakonec tam něco dělal a za dvacet minut vyjel s autem ven a bylo opraveno. Vyměnil jen prasklou hadičku. Vřele jsme mu poděkovaly, byly jsme šťastny, že můžeme dnes pokračovat dál. Další překvapení přišlo, když jsem šla platit, účet byl pouhých 28 dolarů! Nemohla jsem tomu uvěřit, jsem zvyklá na ceny v servisu od Forda, položku jsem velmi ráda zaplatila a nechala jsem mu tam dalších dvacet dolarů za ochotu nám pomoci. Přišel ven, poděkoval, smál se a popřál nám dobrou cestu! Psala jsem, že obyvatelé ostrova jsou přátelští a nápomocní, teď jsem o tom byla zcela přesvědčena! Byl krásný letní den, pospíchat jsme nechtěly a tak jsme zastavily u městské pláže a hledaly modré kamínky, které jsou prý velmi vzácné. Nebyly jsme to ale jen my dvě, kdo je hledal. Byla velmi malá šance, že nějaké najdeme. Předtucha se potvrdila, žádné jsme nenašly, ale vzaly jsme si na památku pár bílých a zelených, ale i tak, proč pospíchat? Sluníčko příjemně hřálo, trochu bronzu jsme pochytaly a byl pomalu čas na oběd! Zvláštní, doma většinou jím, jen když mám hlad, ale tady? Přece si nenechám ujít důvod něco sníst! Oblíbily jsme si humrové sendviče nebo polévku, večeře to byly pak zas jiné plody z moře, anebo ryby, párkrát i mořští raci, podle toho jak velký hlad jsme měly. Velký a chutný výběr a vždy čerstvé. Cestou jsme také narazily na několik lihovarů, párkrát jsme se zastavily i na malou ochutnávku a v jedné z nich, Prince Edward Distillery, jsme ochutnaly zde vyrobenou vodku z brambor, která získala mezinárodní uznání, coby nejjemnější ve své kategorii. Lihovary nezůstávají jen u výroby vodky, ale v posledních letech to je i bourbon, rum, whisky i aromatický džin.

S PEI jsme se loučily nerady, byla to pro nás oáza relaxace, tak jsme to cítily. Určitě se sem ještě vrátím a to s větším stanem, v kempu přímo na pláži a i kdyby ta hygiena nestála opět za nic, tak co? Za ten klid, pohodu a být svědkem východu i západu slunce, to určitě stojí.

Příště o Novém Skotsku!

Naďa Humlová

***