Kázání Miloše Rejchrta

v kostele u Martina ve zdi dne 17. listopadu 2019

Čtení: Daniel 2,40-45 - Kralický překlad: Království pak čtvrté bude tvrdé jako železo. Nebo jakož železo drobí a zemdlévá všecko, tak, pravím, jako železo, kteréž potírá všecko, i ono potře a potříská všecko, že jsi pak viděl nohy a prsty z částky z hliny hrnčířské a z částky z železa, království rozdílné znamená, v němž bude něco mocnosti železa, tak jakž jsi viděl železo smíšené s hlinou ničemnou. Ale prstové noh z částky z železa a z částky z hliny znamenají království z částky mocné a z částky ku potření snadné. A že jsi viděl železo smíšené s hlinou ničemnou, ukazuje, že se přízniti budou vespolek lidé, a však nebude se přídržeti jeden druhého, tak jako železo nedrží se z hlinou. Za dnů pak těch králů vzbudí Bůh nebeský království, kteréž na věky nebude zkaženo, a království to na žádného jiného nespadne, ale ono potře a konec učiní všechněm těm královstvím, samo pak státi bude na věky, Tak jakž jsi viděl, že se s hory utrhl kámen, kterýž nebýval v rukou, a potřel železo, měď, hlinu, stříbro a zlato. Bůh veliký oznámil králi, co býti má potom, a pravý jest sen ten i věrný výklad jeho.

Text: Žd.1,1-2 Ekumenický překlad: Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k našim otcům ústy proroků, v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky.

Kázání: Děsivý obr na hliněných nohou se najednou skácel a rozpadl se, jak jsme četli v zápise Božího promluvení k proroku Danielovi. Čtvrté království, tvrdé jako železo, drtící co se mu rozdrtit zachce, nepadlo v urputném soupeření s nepřítelem téže kategorie, snad ještě železnějším, nic takového, - to se jenom neočekávaně utrhl ze skály kámen a bylo po obrovi… Či řečeno obrazem knihy Zjevení, padl Babylon ten veliký, s nímž smilnili králové zemští, kupcové zemští ze zboží rozkoší jeho zbohatli (Zj.18,2-3). „A proto radujte se nebe a svatí, apoštolové i proroci, protože Bůh vynesl nad tím městem rozsudek, jaký ono vyneslo nad vámi“. Tolik z knihy Zjevení. Když padne Babylón a jeho nebetyčná pýcha, je snad přímo povinností oslavovat a radovat se.

Na této kazatelně kázával i můj učitel Miloš Bič, a jeho kázání jsem poslouchal s větším zaujetím než jeho přednášky. A ještě víc jsem si od něj odnesl, když vzpomínal na koncentrák v Dachau a hlavně na den osvobození. Jakoby z ničeho nic se objevili v táboře muži v neznámých uniformách a americký vojenský kaplan se vězňů na apelplatze zeptal, chtějí-li se pomodlit a poděkovat Bohu za osvobození. Ano, ano, ozvalo se, a modlili se pak všichni modlitbu Páně, a vyznávali, že Otci nebeskému na věky patří království, moc i sláva. Několikrát jsem slyšel profesora Biče tuto událost vyprávět, a vždycky při této vzpomínce se zajíkl a chvíli nemohl dál. To pohnutí z 29. dubna 1945 v něm vydrželo po dlouhý zbytek jeho života. Odnesl jsem si z toho, že když člověk nějaké vysvobození či osvojení zažije, má si ho vepsat do srdce, takových chvil nebývá mnoho, a má se radovat, jak v tu chvíli, tak ve vzpomínkách napořád. Však po osvobození jde život zase dál, ledacos se všelijak zvrtne, a vykvetou ještě všeliké květy zla, to tak v našem hříšném svět chodí. Ale byl by to nevděk, až projev nihilismu, neradovat se z osvobození politických vězňů, z pádu rozdělujících zdí, z otevření zadrátovaných hranic, z kolapsu říší, které si naplánovaly být tu na tisíc let, ne-li rovnou na věčné časy a nikdy jinak.

Na Bičově vyprávění mne také zaujalo, že osvobození vězni děkovali Bohu, ne americké armádě či osobně generálu Pattonovi, však to po nich nikdo ani nechtěl. Tak je to správné, být přiměřeně vděčný osvoboditelům, ocenit jejich úsilí i oběti, ale když se někdy něco opravdu povede, nuž Bohu děkujme ústy i srdci svými. Jaksi z principu děkujme především a napořád Bohu, však kdopak ví, co přijde potom, jak se osvoboditel bude chovat dál, jak si se svobodu poradí ti, k nimž se vláda věcí jejich navrátila, zda ještě na nějaké jásání bude nálada. Vzpomínejme na události, které jsme my nebo naši předkové prožívali jako vysvobození a oživujme v sobě radost, že něco hodně zlého skončilo. A buďme vděčni i za to, že na rozdíl od pádu říše zla v roce 1945 je případné děkovat za pád říše zla v roce 1989 rovnou Bohu a že můžeme vynechat mezičlánek vděčnosti nějaké armádě či osvobozenecké gerile. 

Ve vidění proroka Daniele je skryta i výstraha: ono čtvrté království se rozpadlo rychle, neboť stálo na mizerných základech, na nekompaktní směsi železa a hlíny. Pak stačí málo, a z ničeho nic se všechno sesype, nejen velké říše, ale i malé státy a lidská společenství vůbec, včetně rodiny. Vybavuje se mi verš z Nerudovy básničky bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů.To se básník zmýlil: pevnost až tvrdost jednotlivých kamínků nestačí, aby z nich vznikl kvádr vhodný k založení stavby, tady musí být nějaké pojivo, nějaký cement, které z těch kamínků udělá pevnou základovou desku.

My ovšem, pokud jsme křesťané, nemáme za cíl budovat říše a města jejichž sláva by se dotýkala hvězd, však tu nemáme místa zůstávajícího, naše bydliště je přechodné, svou vlast máme v nebesích. Ale i tady, v místě přechodného pobytu, usilujme o to, aby tu bylo co pít, co dýchat, lidi nebyli na sebe jako saně a člověk na člověka jako kat, aby naše děti, vnuci a pravnuci mohli chodit do zelených lesů a vůbec žít zemský život v pokoji, důstojně a bez strachu. Ovšem musí tu být nějaký tmel, aby národ, dnes asi je vhodnější říkat společnost, něco drželo pohromadě.

Budovatelé Husova pomníku na Staroměstském náměstí to na počátku 20. století cítili také, ale nevím, jestli se jim ten pomník povedl, já alespoň jako dítě jsem se té temné masy s čnějící postavou docela bál, ale přece jen něco se jim povedlo: nechali na sokl pomníku vytesat větu, která český národ měla stmelit. Ovšem část citátu z jakýchsi důvodů vynechali, takže přečtu raději celou větu, kterou Mistr Jan v dopise přátelům v Čechách necelý měsíc před svou smrtí napsal. Prosím, abyste se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli. Stane-li se naším tmelem tato Husova prosba, pak nebudeme jen sypkým kamenivem, použitelným kýmkoli k čemukoli.

Od Husova dopisu přátelům Čechům se ale vraťme zpět k dopisu apoštola přátelům v Kristu.

Píše hned úvodem, že promlouval Bůh k otcům všelijak, skrze proroky, ale v posledním čase promluvil ve svém Synu. Dá se tomu rozumět tak, snad správně, že Boží promlouvání skrze proroky už skončilo, a žádné další už nebude. Ten poslední čas, kdy promluvil Bůh v Kristu, totiž žijeme právě teď a bude-li dopřáno žít na planetě zemi i našim vnukům a pravnukům, i oni se budou pohybovat ve stejném čase jako my, v letopočtu po Kristu. Ta předchozí promlouvání Boha skrze proroky v dávných časech říkají něco důležitého i nám, ale musíme filtrovat poselství proroků Božím promluvením v Synu. V něm promluvil Bůh definitivně a normativně a jinak už promlouvat nebude.

Slýchával jsem pod touto kazatelnou kazatele, kteří se chtěli nějak vyrovnat s tím, v čem nám tehdy bylo souzeno žít. Zapsala se mi do paměti věta významného teologa, který na tomto místě pověděl: „Těžká je ozvěna kročejů Hospodinových“ To ve mně utkvělo proto, že on v kázání chtěl vyjádřit křesťanský postoj k velkým událostem světových dějin a zmínil v té souvislosti francouzskou revoluci 18. století a ruskou bolševickou z 20. století. Hodně let mne pak trápila otázka, zda přece jen Bůh alespoň trochu, snad ozvěnou, nepromlouvá i skrze všelijaké katastrofy, ať už dějinné nebo přírodní. Nu a dospěl jsem konečně k tomu, že nepromlouvá. Kdysi možná, teď už ne. Nehledejme Boží slovo v katastrofách přírodních: jsou to hrůzy někdy nade naše pomyšlení, ale hledejme, jak jim čelit, bránit recidivě, nehledejme v nich nějaké Boží sdělení.

Také války a revoluce jsou děje lidské, Bůh je nevyvolal, nebyl v nich poražen, ani nezvítězil, to se jen v tom našem světě něco hnulo. Však zajímavý detail se vyskytuje v přečteném  Danielově proroctví: není tam řečeno, že Hospodin odlomil ze skály kámen a vypustil ho na toho těžkotonážního obra. Ten kámen se odlomil bez přičinění ruky lidské či božské, prostě to prasklo, ucho se utrhlo. Tak to v našich dějinách, velkých i malých chodí. Ve vítězstvích, z nichž se radujeme, či v porážkách, která nás drtí, však nehledejme Boží promluvení.  On naposledy promluvil v Synu, dokonavě promluvil v umučeném a ukřižovaném Kristu. Promluvil v jeho kázáních a výrocích, které byly zachyceny alespoň přibližně v Písmech svatých, promluvil v jeho skutcích pomoci, otevírání slepých očí a hluchých uší, uzdravování vůbec, vyhánění nečistých duchů, sycení hladových, tišení bouří a zvláště silně promluvil v jeho oběti, kdy sebe až k sebezničení vydal z pouhé lásky, abychom my život měli. K těm, kteří mají uši k slyšení, nadále promlouvá. Říká jim, ten zplnomocněný mluvčí Boha Otce, přímo a jasně: “Co jste učinili jednomu z mých nepatrných bratří, mně jste učinili. To já měl hlad, trpěl jsem zimou a byl zavřený v kriminále, to já byl nemocný, to já prchal někam do bezpečí, to já byl člověk v tísni – tak se to dočteme v Matoušově evangeliu v 25. kapitole. A o to jde, jestli jsme se tímto Kristem v němž pomluvil Bůh, potkali nebo ho lhostejně minuli, jestli jste pomohli nebo nepomohli, i když jste mohli. A za tím se nezavře voda, jednou Syn člověka přijde, aby soudil národy a všichni se pak budou divit, které události byly vskutku světodějné a které ne.

A jako je Husův vzkaz přátelům do Čech zestručnitelný do hesla, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí, tak vyznání naší víry včetně našeho přiznání se k praotcům a prorokům je vložena do výpovědi, že Ježíš je Kristus.

On je ten Syn Boha živého, v němž je spása i budoucnost světa, on zakládá své nenápadné, skryté království a my v něj věříme, neboť on je přece dědicem všeho, skrze něj stvořil Bůh věky, včetně toho, v němž je nám dáno žít.

Amen.