TIFF: Svědomí proti násilí
Pokud mne napadlo použít parafrázi názvu románu Stefana Zweiga, pak je to při srovnání dvou filmů na Torontském mezinárodním filmovém festivalu. První o svědomí je od amerického režiséra Terrence Malicka Skrytý život (A Hidden Life) druhý Nabarvené ptáče (The Painted Bird) plný násilí od českého režiséra Václava Marhoula.
Několik srovnání: Oba filmy se odehrávají v době druhé světové války. Skrytý život je podle skutečného příběhu Franze Jägerstättera (1907-1943), který žil v rakouské obci Sankt Radegundu. Nabarvené ptáče je adaptace novely Jerzyho Kosińského z roku 1965. Marhoulův film je odněkud z východní Evropy, kde se mluví slovanským esperantem (Slavic Esperanto!? - podle festivalové synopse, zřejmě aby se v Polsku necítili dotčeni). Oba filmy měly podobný rozpočet. Na české poměry je rozpočet kolem osmi milionů dolarů dost velký, na americko-německé poměry se jedná o nízkorozpočtový film. I délka filmu je podobná. První má 173 minut, druhý o čtyři minuty méně. Zde asi podobnost končí.
Asi největší reklamou pro Malicka je ocenění na festivalu v Cannes Zlatou palmou za film Strom života (The Tree of Life) v roce 2011. Marhoulův film byl oceněn studentskou porotou letos v Benátkách. Zatímco o americko-německý film nebyl na festivalu téměř zájem a na první promítání pro veřejnost jsem dostal dokonce lístek zadarmo, na česko-ukrajinsko-slovenský film bylo obtížné dostat se i na promítání pro tisk.
Kromě vláčilovské kamery v Nabarveném ptáčeti, která připomínala Markétu Lazarovou a Údolí včel jsem těžko hledal něco pozitivního. Film se promítal v sekci Zvláštní uvedení (Special Presentation). Osobně bych ho zařadil do sekce půlnočních hororů (Midnigt Madness). Jestliže chtěl Marhoul šokovat diváky, tak se mu to podařilo. Přiznám se, že nejsem, s výjimkou Hitchcocka, přítelem hororů, bohužel jsem jich viděl tak málo dobrých, aby na mne udělaly silnější dojem. Tentokrát jich bylo a asi patnáct během jedné produkce: Žárlivý mlynář nejprve sadisticky bije a týrá svou, podle něj, nevěrnou, ženu a pak ztrestá podezřelého čeledína tím, že mu vyřízne oči a hodí je kočce. Chlapec, který to pozoruje je donese zbědovanému čeledínovi zpátky. Následují dvě scény vystřižené právě jako z Hitchkockova filmu Ptáci. Chlapec je zasypán až po krk v blátě a útočí na něj vrány a havrani. Dostane se k hodnému farmáři, který má voliéru s ptáky. Ten předvede jiný kousek namaluje ptáčka barvou a pustí ho do hejna, které ho uklove. To jsem tuším viděl již v nějakém jugoslávském filmu, kde se pro změnu místo malého ptáka, jednalo o racka. Aby násilí na zvířatech nebylo málo, pro změnu dětský hrdina Peter Kotlár nalezne v lese zraněného koníčka a odvede ho k sedlákům, aby mu pomohli. Místo pomoci ho však zapřáhnou za jiné koně, kteří dokonají před očima chlapce nad ubohým zvířetem smrtící ortel. Zlí sedláci pak chlapce vydají Němcům, aby ho zastřelili. Zde je snad jediný lidský moment filmu. Voják (švédský herec Stellan Skarsgard), který má vyplnit rozkaz, střelí do vzduchu a chlapec může utéct. Další předvidatelný moment je, když potká katolického faráře, který se sice k němu chová hezky, ochraňuje ho, ale pak ho vydá na pospas pedofilovi (britský herec Julian Sands). Zde to ale nekončí, následuje setkání s nymfomankou, která ho chce zasvětit do tajů lásky. Hoch však není připraven, tak si to raději kráska rozdá s kozlem. Chlapec pocítí zneuctění, kozla zabije a hodí ho blondýně oknem dovnitř. Pochopitelně, že v závěru přijde Rudá armáda, která zabijí civilisty. Nebyl jsem schopen identifikovat jestli to byli rudoarmějci nebo kozáci, kdo znásilňují panny a dívky přímo na koních. Za tuto erotickou scénu by se nemusela stydět ani Lady Godiva.
Přes slibovanou pěknou kameru, jsem na tento film nešel nadšen, ale nečekal jsem, že bude tak špatný, jak skutečně byl, ale to je možná proto, že nemám rád horory.
Mirka Spáčilová film v MFD uvádí: Každý záběr budovaný v dokonalé černobílé stylizaci je sám o sobě sice mistrovský, ale řadí se za sebou lineárně, v neměnné náladě, téměř mechanicky od jedné trýznivé zastávky k druhé. I když je třeba uznat, že alespoň sexuální násilí pojímá film decentněji, než se o něm ze zahraničních festivalů šířilo a než si počíná stejnojmenný bestseller Jerzyho Kosińského.
Stanislav Dvořák v Novinky.cz je kritičtější: Nedostatek dialogů nás nutí ještě víc vnímat řeč obrazů, zároveň to však představuje problém pro diváky, kteří chtějí chápat postavy a jejich jednání. Chybí tu uvěřitelná psychologie. Protože se téměř nic neříká, do hloubky se nedostaneme, a někdy skutečně není úplně jasné, co chce některý z oněch působivých obrazů sdělit.
Uvidíme dostatek střílení, znásilnění a hořících domů, na druhou stranu ale není pravda to, co naznačovaly některé zahraniční zprávy - totiž že film šokuje násilím. V kontextu dnešní kinematografie není Nabarvené ptáče ani novátorské, ani extrémní ve způsobu zobrazení násilí, řada amerických filmů je mnohem drsnější.
Po 169 minutách už je nemožné neotupět, a ještě to vše emotivně prožívat. Délka násilí jeho efekt na diváka nezvyšuje. Přes všechny nezpochybnitelné dílčí kvality film výrazně hlubokou emoci nezanechá.
Deník Berliner Morgenpost v krátké recenzi poznamenává, že ději Nabarveného ptáčete dominuje násilí, agrese, sadismus, holokaust, válka a všechny temné stránky lidské přirozenosti. Čech Marhoul je ilustruje ve zčásti působivých černobílých kompozicích, ale nikoli bez klišé, předvídatelného vývoje a často ve tvrdých scénách,“ míní list, který si všímá i toho, že někteří novináři v Benátkách po opakovaných násilných scénách z projekce filmu odešli.
Hedvika Petrželková v Lidovkách dala recenzi název: Žijeme v násilném světě, ve kterém i zemřeme. Nabarvené ptáče je ale o naději a víře.
Právě naděje, víra a k tomu ještě láska mně v tomto filmu chyběla. Mám pocit, že kritici se pokoušejí najít v tomto filmu hlubinu, která tam bohužel není.
Vraťme se k druhému festivalovému filmu Skrytý život, který podle mne, na rozdíl od diskutovaného prázdného českého filmu měl nejen hlubinu, ale i tři klasické hodnoty víru, naději a lásku. Měl jsem to štěstí, že při promítání filmu byli přítomní i dva hlavní herci August Diehl a Valerie Pachner.
Film začíná až kýčovou selankou. Vážený farmář pohodová vesnice Radegund v rakouských Alpách. Krásná rodina, roztomilé děti, milí sousedé, krásná farnost. Pilný farmář Jägerstätter se může stát dokonce starostou obce. Nebrání se ani nástupu na vojenské cvičení, z kterého se však vrátí s přesvědčením, že se nechce zúčastnit zabíjení nevinných lidí. Chce farmařit. Jenže totalita si ho nalezne a dostane povolávací rozkaz. Podobně jako ve filmu Juana Antonia Bardema Nevinní, je zde okamžik, který rozhodne. Při nástupu do armády má zahajlovat. Franz jako jediný odmítne. Gesto, které ho stojí život. Podobný motiv jako ve filmu jiného španělského režiséra Luise Buňoela Horečka stoupá v El Pao. Nastoupí cestu odpěrače vojenské služby. Tuto cestu bere jako zkoušku své víry, kterou nezlomí ani biskup Joseph Fliesen (jedna z posledních rolí švédského herce Michaela Nyqista, který zemřel 27. června 2017). Skrytý život je i posledním filmem švýcarského herce Bruno Ganze (+ 16. února 2019), který má ve filmu fantastický dialog soudce Lübena s Jägerstätterem. „Je správné toto učinit?“ zeptá se soudce a Franz odpoví: „Mohu to snad neučinit?“ Jediné násilí, které ve filmu vidíme ja násilí bachařů a spoluvězňů. Skutečná hrůza však přichází z chování slušných vesničanů, kteří by ani mouše neublížili, ale odplivnou si, když potkají jeho manželku Franzisku.
Zatímco ve filmu Nabarvené ptáče, monotónní násilí spíše uspává a otupuje, zápas o lidské svědomí ve filmu Skrytý život dává sílu i otázku. Byla by moje víra tak silná jako u Franze Jägerstättera? Film končí citátem George Eliota: Vzrůstající dobro ve světě je částečně způsobeno historicky nezachycenými činy lidí, kteří nejsou tak nemocní jako my, ale kterým vděčíme za mnohé a kteří žili skryté životy a odpočívají v neznámých hrobech.
Německý herec August Diehl řekl po představení: „Někdy je důležitější v tichosti neučinit to, co společnost po nás žádá, než bombastické hrdinství.“ Zajímavé bylo, jak Terrence Malick pracoval s herci. Ráno před natáčením dal každému z nich přečíst nějakou filosofickou esej, například od Kiekegaarda, ale při natáčení se o ní nesmělo mluvit.
Ve filmu již nebylo, že v roce 1946 byl Jägerstätter pohřben v Sankt Radegundu, ale jeho jméno nesmělo být ve vesnici na kameni mezi oběťmi války do roku 1950. Byl kritizován za to, že neplnil své povinnosti, že nesplnil roli manžela a otce. Vdově Franzisce byl do roku 1950 odepřen vdovský důchod. Jeho jméno bylo zapomenuto do roku 1964, kdy tento příběh objevil americký sociolog Gordon Zahn. V roce 1968 byla publikována kniha Víra a násilí. O tři roky později režisér Axel Corti uvedl v rakouské televizi film Odpírač. Trest smrti nad Jägerstätterem byl zrušen až 7. května 1997. Jeho pomník se objevil v Sankt Radegundu o devět let později. 26. října 2007 papež Benedikt XVI. prohlásil Jägerstättera za blahoslaveného a patrona odpíračů vojenské služby. Jeho památka se připomíná v den jeho křtu vždy 21. května. Pro úplnost dodejme, že manželka Franziska zemřela v roce 2013.
Mezitím byl film Nabarvené ptáče nominován za Česko na Oscara a dostal se i do užšího výběru. Úspěchem filmu Skrytý život bylo, že v předposlední den Torontského mezinárodního filmového festivalu byl přece jen vyprodán, takže je naděje, že se dostane možná i do kin.
Aleš Březina
***
V programu pro letošní Torontský festival byly označené jako české čtyři filmy. Krátký a animovaný film od Darji Kaščejevy Dcera o vztahu otce a dcery. Vztahem mezi matkou a synem se pro změnu zabývá íránský film Syn – matka. Režisérka Mahnaz Mohammadi pochází z Teheránu. Příběh je o chlapci, který nemůže zůstat v rodině v Teheránu a je odklizen na venkov do ústavu pro hluchoněmé děti, kde předstírá, že neslyší. Setká se tam s chlapcem, který rovněž předstírá, že je hluchoněmý a ten mu sdělí, že je tam již tři roky. V okamžiku, kdy již to nemůže vydržet se vydá do Teheránu, ale zjistí, že ani tam pro něj není místo. Vrátí se tedy do ústavu a začne komunikovat ve znakové řeči bez naděje na návrat do rodiny.
Režiséra Ivana Zachariáše jsme viděli v Torontu se seriálem Pustina (Wasteland) v roce 2016. Nyní zde byl s prvními dvěma díly seriálu Sleepers (Bez vědomí), který se odehrává na podzim roku 1989. V hlavních rolích hrají Martin Myšička (Viktor) a Táňa Pulhaufová (Marie). První dva díly se odehrávají v Londýně a v Praze. Při procházce Prahou v říjnu 1989 dojde k autonehodě při které je zraněna Marie a Viktor zmizí. Prahu plnou agentů, souboj estébáků s kriminálkou jsem v roce 1989 při první návštěvě Československa nějak nezažil. Není to moje téma a nevím jestli to odpovídá době těsně před listopadem. Jako detektivka – možná, ale Pustina mně připadala podstatně lepší.
Zajímavostí letošního festivalu byly filmy s duchovní tématikou. V sekci Zvláštní uvedení (Special Presentations) byl na festivalu film Fernanda Meirellese Dva papežové (The Two Popes). V hlavních rolích jsou dvě legendy Anthony Hopkins (Benedikt XVI. - Joseph Ratzinger * 16. 4. 1927) 
Před argentinským papežem Františkem a německým Benediktem XVI. byl polský papež Jan Pavel II. a není divu, že polský film má také duchovní tématiku. Mladý režisér Jan Komasa přijel na festival s filmem Boží tělo (Corpus Christi) s mladou vycházející hvězdou Bartoszem Bielinou. Zde je předlohou příběh z černé kroniky, kdy mladý delikvent, propuštěný z vězení, přijde na venkov na jihu Polska a vydává se za kněze. Stane se velice populární až do okamžiku, než na to přijde církevní vrchnost a delikvent se vrací do tvrdého světa kriminálu. Připomíná to trochu film Evalda Schorma na motivy knihy Josefa Škvoreckého Farářův konec.
Polská režisérka Malgorzata Szumowká rozebírá ve filmu Jiný beránek (The Other Lamb) kult pastýře (Michiel Huisman), který vede skupinu žen do nové rajské zahrady Eden. Všechny ženy jsou buď pastýřovy manželky nebo dcery. Cesta do zaslíbené země vede nekonečným lesem k jezeru. Mezi ženami dominuje Selah (Raffey Cassidy), která má také pochyby, což narušuje řád kultu.
Zklamáním byl film rumunského režiséra Cornelia Porumboiu The Whistlers (Ti, kteří hvízdají). Pokud někdo očekával film jako Východně od Bukurešti v 12:08 (z roku 2006) nebo Policejní jako přídavné jméno (Police, Adjective – 2009), byl zklamán. Velice často slyšíme, že na film nejsou peníze. Tentokrát nabídka točit drahý film na Kanárských ostrovech znamenala, že na festival přišel podprůměrný akční film. Hodně střílení v krásné krajině. Nejzajímavější byla řeč gangsterů, kteří se domlouvali hvízdáním.
Naopak dokument dalšího rumunského režiséra Alexandera Nanaua Colective je zajímavý a dokresluje situaci nejen v Rumunsku a ve východní Evropě, ale vypovídá o korupci ve světě vůbec. V roce 2015 došlo v bukurešťském klubu Colective k požáru, při kterém zahynulo 27 lidí a další stovka lidí skončila s popáleninami v nemocnici. Vyšetřování se chopil novinář Catalin Tolontan pracující pro Gazeta Sportulior. Po požáru další mladí lidé umírali v nemocnici, protože neúčinné přípravky na ošetření pocházely od firmy, která zakázku dostala korupcí. Skandál vedl k pádu vlády a k dosazení nového ministra zdravotnictví Vlada Voiculescu. Když po pár měsících dojde k novým volbám, Voiculescu se již nestane ministrem zdravotnictví, protože z voleb vzejde stará zkorumpovaná vláda.
Na závěr o třech dokumentech z Ruska: První je od Gabe Polského Red Penguins (Rudí Tučňáci). Jestliže v předchozím dokumentu Red Army (Volně bychom mohli přeložit CSKA, což je armádní hokejový tým) ukazuje Polsky, jakou invazí byl příchod ruských hokejistů do NHL, v tomto filmu jde o opačný trend – americký podnikatel Steve Warshaw chce proměnit hokej v americkou zábavu. Pozve si na pomoc i taková jména jako hokejového diktátora Tichonova. Vybuduje hokejový stánek, kde kromě hokejistů se na ledě objevují striptérky i medvědi, děti slavných hokejistů jako Charlamov, který však neumí hrát hokej jako jeho otec. Situace se v době vlády oligarchů vymkne z rukou a pět členů z jeho týmu je zavražděno.
Severoamerickou premiéru měl i film Alexe Gibneyho Citizen K (Název podle filmu Orsona Wellese Citizen Kane) je o ruském oligarchovi Michajlovi Chodorkovském. (V angličtině Khodorkovsky proto Občan K). Rusko v devadesátých letech po pádu Sovětského svazu bylo v chaosu a během privatizace se moci zmocnila skupina oligarchů, kteří ovládali i Jelcina a televizní kanály. Krásnou ukázkou bylo, když neschopný Jelcin žil na venkově a oligarchové přemístili jeho moskevskou pracovnu do jeho letního sídla a předstíralo se, že se jedná o přímý přenos z Kremlu. V noci ze Silvestra 1999 na Nový rok 2000 předal Jelcin moc Vladimíru Putinovi. Tehdy byl ještě Chodorkovskij Putinovým spolupracovníkem a můžeme je vidět společně na několika záběrech. Chodorkovskij nebyl disidentem. Jeho rodiče byli chemičtí inženýři, ale nepatřili k privilegované vrstvě. Stejnou cestu si zvolil i Michajl, ale za perestrojky začal soukromě podnikat otevřel nejprve kavárnu, později založil pobočku Střediska vědecko-technické tvořivosti mládeže (NTTM), které obchodovalo s výpočetní technikou a jiným zbožím. Na rozdíl od běžných organizací a řadových občanů smělo legálně nakupovat zahraniční měnu a to za oficiální, nikoliv tržní kurs. V roce 1986 založil Menatep a roku 1989 stejnojmennou banku. Stále ještě existoval Sovětský svaz, přesto se mu podařilo zajistit, aby jeho soukromá banka získala do správy prostředky fondů pro oběti jaderné havárie v Černobylu. Menatep byl také pověřen převést na zahraniční měnu rubly z účtů KSSS, většina se dodnes nenašla. V roce 1993 byl jmenován náměstkem ministra ropného průmyslu a energetiky a stal se jednou z nejvýznamnějších osobností ekonomické sféry Ruska. Od roku 1997 byl výkonným ředitelem společnosti Jukos (wiki). Chodorkovkij v roce 2003 kritizoval korupci Putinovy vlády. Krátce na to byl zatčen a poslán do vězení na čínských hranicích. Když se blížilo jeho propuštění, přišel nový proces a Chodorkovskij byl v monstrprocesu odsouzen, že ukradl svoji vlastní naftu. Před Olympijskými hrami v Soči byl Putinem omilostněn a nyní žije v západní Evropě. Přestože strávil deset let v ruském vězení, nestěžuje si. Tvrdí, že vězení mu pomohlo politicky i morálně dozrát. Stále ještě disponuje značným majetkem, z kterého podporuje demokratizační proces v Rusku.
Na závěr festivalu byl v Jackman Hall za přítomnosti režiséra Sergeje Ložnicy uveden film Státní pohřeb. Dvě a čtvrt hodiny dokumentů natočených nejlepšími ruskými režiséry od 5. března do 9. března 1953. Od prvního okamžiku, kdy se objevila zpráva o Stalinově smrti až po chvíli, kdy byl uložen v Kremlu, můžeme sledovat většinou v barvě (!), ale bez komentáře, přípravu na státní pohřeb. Truchlící pracující, kteří nesou velikému vůdci květiny. Ve stejný den zemřel i hudební skladatel Sergej Prokofjev, prý na jeho pohřbu nebyla ani jedna květina (všechny byly pro Stalina) a Sovětský hudební deník přinesl o jeho smrti zprávu na 116 stránce, zatímco prvních 115 bylo věnováno J. V. Stalinovi (wiki). Podle jiných zpráv bylo v tlačenici na pohřeb ušlapáno několik set lidí. Při obrovské rozloze SSSR jsou některé záběry z krajiny zasypané sněhem, jiné z míst, kde všechno kvete. Truchlilo se všude. Strojvedoucí zastavili vlaky, řidiči gruzavíků své nákladní automobily a v pozoru stáli vedle nich. Parníky zdravily sirénami. Mrtvému Stalinovi se přišla poklonit skupina pravoslavných popů. Je zajímavé sledovat náboženskou frazeologii po Stalinově úmrtí: „Stalin je věčně živý!“ „Věčné světlo Josefa Visarionoviče Stalina!“ „Přítel všech a učitel národa!“ Lidé se ptají: „Co s námi bude?“ S Aeroflotem přiletěl nejen Klement Gottwald, ale i zástupci Číny a Indie. Dokument končí pohřbem a nezkráceným projevem G. M. Malenkova a L. P. Beriji. Podle mne je uváděl N. S. Chruščov. Režisér filmu Sergej Ložnica však o tom není přesvědčen.
Film měl být promítán měsíc po Stalinově pohřbu, ale nestalo se tak a víc než šedesát let byly záběry v trezorech. Stalinova popularita nejen v Rusku, ale i v bývalých sovětských republikách roste a Vladimír Putin s oblibou používá Stalinovy fráze. Pouze zamění některá slova. Místo toho, že zatočí s kulaky, chce zatočit s oligarchií.
Aleš Březina, Image credit: Courtesy of TIFF.
***
