Tam, kde jsem ještě nebyla

3. část

Hlavní sezóna už byla pryč, takže nebyl problém si koupit jízdenku na stejný den. Měla jsem kabinu pro čtyři, ale byla jsem tu sama. Loď s velkou kapacitou pro auta i cestující, uvnitř samý plyš a pohodlí. Aby se mi lépe plachtilo, tak jsem v baru ochutnala nový koktejl, ale moc mi nechutnal, tak si ani jeho jméno nepamatuji. V noci jsem se probudila, protože láhev s vodou spadla a praštila mě do hlavy a všechno ostatní ze stolečku bylo po podlaze. Ano, …byla pořádná bouřka, pršelo a silný vítr. Na tohle jsem si nepřiplácela, byl to bonus, ale nemusel být! Nejsem skleněná figurka, tak jsem i tohle přežila. Ráno bylo sice po bouřce, ale déšť zůstal.

Připluli jsme do Ajaccio kolem osmé ranní, na první pohled hezké místo a s informační kanceláří hned nedaleko od přístavu. Tam moje kroky také hned zamířily, překvapivě, byla už v tuto ranní hodinu otevřena. Potřebovala jsem plán města a něco kam zajít, co vidět, okolní zajímavosti. Hned nedaleko pod stromy a na dlažbě města, byl městský trh, a jak jsem se pak i přesvědčila, farmáři se svými výrobky zde poctivě stáli každý den, ať pršelo, anebo slunce svítilo. Obdivovala jsem jejich vytrvalost, neboť kupujících jsem moc neviděla, ale užívali si aspoň vzájemné komunikace. Většina jejich výrobků byly masové, anebo velká kola sýrů. A co bych s dvoukilovým kolem dělala? Snažila jsem se je přemluvit jen tak o skývu, abych mohla aspoň ochutnat, ale nepodařilo se, obchod nebyl. Jenom když zde zastavila, jednou za týden, velká výletní loď (cruise ship), tak to bylo městečko plné lidí a farmáři si libovali. Restaurace i bary do posledního místečka obsazené, u venkovních kaváren zákazníci při pití své oblíbené kávy natahovali na sebe paprsky podzimního slunce, ale ve čtyři odpoledne, město už bylo zase vylidněné.

Ajaccio, je přístavní a zároveň i hlavní město Korsiky, francouzský ostrov ve Středozemním moři s populací asi 340000 obyvatel. Hornatý a s drsným pobřežím na západní straně, nejvyšší hora Monte Cinto, vysoká 2706

metrů. Korsika byla pět století součástí Republic of Genoa, a až v roce 1768 byla odstoupena Francii. V sezóně je bohatě navštěvována turisty, jednak pro své až nekonečné pláže, turistiku, pro svoji historii a hlavně i pro svoji malebnost. Na první pohled bylo vidět, že turistická sezóna skončila, i když slunce se vyhouplo na oblohu, pláže zely prázdnotou, jen občasná postava se čtyř noháčem se objevila na obzoru, velké restaurace zavřené a otevřené obchůdky zely prázdnotou. Ráda bych se podívala i trochu po okolí a poznala i jiné destinace na ostrově, kratší plavba na nedaleké ostrovy Íles Sanguinaire .., to vše je sice možné, ale již jsem tu byla mimo sezónu, bohužel, a výletní plavby už skončily. Z Bonifacio, na jižním cípu ostrova, je to jen kousek přes mořskou úžinu Strait of Bonifacio do Sardinie. Na severo - východní straně ostrova je pitoreskní přístav Bastia, největší a nejdůležitější na ostrově, je znám i svojí produkcí vína, většinu obyvatel tvoří imigranti, ale je to i místo, až s 20% nezaměstnaností. Odtud je to lodí nedaleko do Genoa, italského největšího přístavu, opět s dlouhou historií. Vykotlané stromy na silnici po nedávné bouři mi překazily i tento výlet. Příště, ano, zcela určitě se sem znova vrátím a už teď vím přesně svoji trasu kam, jak, kudy a hlavně kdy.

V Info kanceláři v Ajaccio jsem potkala mladého Němce, který se právě vydával na pěší túru přes hory regionálním parkem a na moji otázku, zda jsou cesty značené, rychle mě ubezpečil, že se určitě nemůže ztratit, že v parku je 1500 km vyznačených stezek. Trochu měl obavu z počasí, ale doufal, že teplý spacák ho nezklame. Potkala jsem ho náhodně ještě druhý den s celou výbavou na zádech a připraven vyjít. Popřála jsem mu dobré putování, protože bouřky a drsnost podnebí je v horách známa.

Chtěla jsem do hor aspoň nakouknout a tak jsem si vyjela vlakem a byl to úžasný výlet, i když krátký, ale příslib dobrodružství na příště! Zpátky jsem se vracela již za tmy, ale rýsující se kopce a dramatické zbarvení oblohy, bylo fascinující. Dlouhá procházka kolem prázdných pláží se mi také vyplatila, nabrala jsem spoustu bronzu, až mi obličej večer pálil a jedno malé pak velmi chutnalo!

Druhým lákadlem Ajaccia je samozřejmě Napoléon Bonaparte, který se tady v roce 1769 narodil, jeho rodný dům stále stojí a je turisty v sezóně hojně navštěvován. Dalo by se říci, že celé městečko je ve znamení svého velkého syna, státníka a velkého vojevůdce, který vzrostl do slávy během francouzské revoluce. Byl francouzským císařem v letech 1804-1814, z části i v 1815. Jednou z nejpůsobivějších památek na zdejšího rodáka je velký monument, kde v uniformě a svém typickém klobouku stojí na podstavci a pod ním do kamene jsou vyryta všechna jeho vítězství a úspěchy během jeho doby. Zemřel v roce 1821. Tento memoriál je replikou originálu stojícím na Invalides v Paříži.

Návštěva jeho rodného domu byla pro mne samozřejmostí, jen teď v době technických vymožeností ještě více obdivuji, jak mnohačlenná rodina žila v poměrně malých životních prostorech. Bohužel, v domě bylo sice hodně exponátů i hodně psaní, ale vše jen ve francouzštině, anglicky ani slovo. Často jsem se jen musela domýšlet, o čem je řeč. Zmínila jsem se o tom u pokladny při odchodu, ale jestli změny budou udělány? No nevím, krk na to nedám, Francouzi jsou nacionalisté, a bylo by to asi hodně překládání, haha! Že už je po sezóně mi potvrdil i obsluhující personál v baru hned vedle památky, kam jsem si zašla na presso. Bylo už odpoledne a byla jsem prvním hostem!

Prohlédla jsem si i palác Fesch, museum krásného umění, postavený v 19. století a je po Louvre v Paříži druhým největším ve Francii, vystavující díla italských malířů. Stále stojící je i katedrála s bohatou vnitřní výzdobou ze 16. stol., kde byl Napoleon pokřtěn. Hlavní ulice města, Course Napoléon, je poseta obchody, boutiques, i kavárničkami. Měla jsem zde svoji dávku, jak kávy, tak slunečního svitu i pozorování kolemjdoucích… loď byla zrovna v přístavu!

Bohužel, až poslední odpoledne, jsem potkala jednu velmi sympatickou residentku, daly jsme se do řeči, mluvila mimo jiné i o nezaměstnanosti na ostrově a drogách. Dobře jsme si spolu povídaly, škoda, že jsem nemohla zůstat o den déle, pozvala mě na vycházku a prohlídku okolí. A tak jsem jí i sobě slíbila, že až znova přijedu, že se určitě ohlásím.

Cesta zpátky, hmmm ..tady jsem udělala organizační malou chybu, plavila jsem se zpátky do Marseille, ale strategicky lepší by bývalo rovnou do Toulon. No, už se stalo, měla jsem další noc v mém japonském hotýlku a druhý den jsem se vlakem za pár euro vydala do Toulon, pobřežní město na jihu Francie, u Středozemního moře. Proč zrovna tam? Už dříve jsem procestovala Azurské pobřeží, navštívila jednou a to mi stačí, ale na toto město mám osobní hezké vzpomínky, moc se mi tam tenkrát líbilo, tak jsem se chtěla přesvědčit, jestli jeho poutavost stále přetrvává anebo se vytratila a ztratila svůj šarm. Ne, ne, zůstala! Čisté prostředí, udržované stavby, venkovní trhy i ony obchůdky se sýry, kde vám dají nejdříve ochutnat, než sýr si koupíte. Moje kroky zamířily nejdříve do přístavu, který je důležitou námořní základnou, ale i jedním z nejhezčích. Nedaleko je velké námořní muzeum a v moři kotví ponorky, válečné lodě, rybářské i výletní, neschází ani jachty. Modrá obloha, vodou pokropené dláždění a svit slunce, vděčná dekorace areálu. Zdejším zvykem je, dát si ráno na místo kávy, trochu destilátu Armagnacu, velmi typického pro zdejší oblast. Je to zřetelně odlišný druh brandy, který se vyrábí ze směsi hroznů, jeho výroba spadá už do 15. století a byl dříve používán pro medicinální léčbu. Abych byla zvyku věrna, ano, už dopoledne jsem si sedla ke stolečku v přístavním baru a chutný destilát popíjela. Následovala sice i káva, ale ten cibulově zbarvený mok, byl první a potom jsem se teprve vydala na obchůzku města. Nad městem se vypíná kopec Mont Faron, vysoký 582 metrů, tentokrát jsem nahoru již nešla, ale pamatuji na krásný výhled na celé jeho pobřeží, pláže i zátoky. Před večerním odjezdem zpátky do Marseille jsem si zašla zpátky do přístavu a na menu našla moje oblíbené Aioli, ryby a zelenina s česnekovou majonézou, byla opět jinak chutná, než ta v Marseille, ale i tady vynikající!

Vrátila jsem se do svého hotýlku, druhý den ještě poslední procházka městem a navečer jsem odletěla do Budapešti, další místo, kde jsem ještě nikdy nebyla.

Budapešť mi přivítala deštěm a zimou, byl konec listopadu, nepříjemné počasí, jak se říká, do tohohle by jeden ani psa nevyhnal! Zabukovala jsem zde celý apartment, sešla jsem se tady s mojí sestrou, která přijela

z Čech a měly jsme vskutku pohodlí. Ostatní čtyři postele byly sice volné, ale výhodná cena, přímo u hlavní tepny Út Rakóczi, velmi dobrá lokace a bylo zde i teplo! Budapešť se ukázala pro mne jako velmi milé překvapení! Nikdy jsem zde nebyla, ani jako malá holka, kdy Trabanty plné lidí z Čech mířily na letní dovolenou k Balatonu a tak jsem byla zvědavá, protože jsem slyšela druhé mluvit v superlativech o tomto městě na Dunaji. Na štěstí pro nás déšť přestal, ale nastoupily teploty pod nulou, ale i s občasným sluníčkem, aspoň že tak!, takže to znamenalo si koupit čepici i rukavice.

Já, po mých podzimních kilometrech jsem se těšila, že si zajdu do lázní a trochu nechám hýčkat své tělo. Aktivita pro mne také ještě neznámá, hmmm… strávit den v lázních, hurá!! Budapešť je jedním z nejoblíbenějších míst v Maďarsku, co se týče lázeňské péče, spa – bazény, sauny, zábaly, masáže a všeho toho dalšího, co k relaxaci těla patří. Termálních lázní s plaveckými bazény je zde celkem jedenáct. Některé s delší historií provozu, jako např. Ruda’s termální lázně, kterým se říká „turecké lázně“, byly postaveny v 16. století, v době turecké okupace, takže skoro 500 let staré!!...a stále nádherné! Aspoň mne se zde líbilo, měly jsme kliku, přišly jsme sem v den jen pro ženy, takže odpadla přemírná koncentrace návštěvníků a plavky nebyly podmínkou, i když ..muži mají stále čtyři dny jen pro sebe!, víkendy jsou společné pro obě pohlaví, ale aspoň že tak, od roku 1936 až do roku 2005 tyto lázně byly exkluzivně jen pro muže. Několik bazénů s rozdílně teplou vodou, iluminační světla, dóme nad osmihranným hlavním bazénem, velmi příjemná atmosféra. Strávily jsme zde skoro celý, plně relaxační den a celé moje Já si velmi lebedilo.

Jeden z dalších dnů jsme byly vyzkoušet i St.Gellért termální lázně, dveře provozu se zde otevřely v roce 1918, secesní styl, velmi stylové, hezké. Od svého otevření budova prošla několika restauračními cykly do původní podoby, stejně tak i vnitřní areály. Tady byl společný den, takže všude plno, ale dobrá organizace s ručníky, odpočinkem, kabinkami, ano, byl to další loudavý milý den. Nakoukly jsme též do Széchenyi termálních lázní s venkovním bazénem, impozantní komplex, jeden z největších svého druhu v Evropě, vybudován mezi roky 1909 -1913. Zde byla hlava na hlavě, takže jsme si jen daly koktejl a parkem jsme se vydaly zpátky do města, hezká procházka. Už teď vím, co budu dělat, až sem příště opět zavítám! Zbývající dny jsme prochodily, projezdily a navštívily skoro všechno, co Lonely Planet doporučila, ve dne i večer. Začínaly zde už vánoční trhy, tak to byly další do mého rejstříku již navštívených. Kamkoliv jsme šly, vždy bylo něco hezkého, zajímavého a jen se mi potvrdilo, že maďarské hlavní město, je vskutku jedno z nejkrásnějších měst Evropy. Dnešní Budapešť vznikla v listopadu 1873 sjednocením Pest, na levé straně řeky Dunaje s Buda a Óbuda (starý Buda) na pravé straně. Mohutný Řetězový most (Lánchid) byl prvním mostem, postaveným v roce 1838-49, který spojil obě teritoria.

Postupem let následovaly i další mosty. Rozepisovat se o krásách města, ani o jeho dávné historii nebudu, jednak hodně z vás už jste Budapešť určitě navštívili a všechno to, co jsem já prožívala poprvé, jste viděli a znáte. Bylo by to ale psaní i na mnoho řádek a informace jsou snadné získat. Ale .. Rybářská bašta, kostel sv.

Štěpána, Parlamentní budova, Citadela, podzemní dráha, jako první v Evropě vybudována právě zde, nádherné budovy podle vídeňských architektů, opera, Náměstí hrdinů, synagoga, Národní muzeum a další, vše je velmi působivé, nevěděly jsme kam jít a kam oči obrátit dřív. Určitě se sem vrátím! Samozřejmě, že jsme si dopřály i kulinárních radovánek, popíjely tokajské a nakoupily na trhu spoustu mleté papriky, jak sladké, tak i pálivé. Není lepší než ta maďarská!! A uheráky byly dobrým dárkem k blížícím se Vánocům!

Do Čech jsme jely autobusem, ale na památku z Budapešti jsem si přivezla i pořádnou chřipku, takže dalších pár dní jsem ležela v posteli a společníka mi dělal Paralen. Ale nelituji, Budapešť stála rozhodně i za tu chřipku!

Shrnuto… měla jsem opět velmi nezapomenutelné dva měsíce touláním se Evropou a moje hlava už je opět plná dalšího plánování, kam zas vyrazit a kam to tentokrát bude?

A co vy, jaké jsou vaše plány?

Přeji radostí prokvetlé letní dny a nabité touhou za poznáním!

Naďa Humlová

***

Návrat na hlavní stranu