Tam, kde jsem ještě nebyla

2. část

Z Barcelony pak vlakem přes Pyreneje do Marseille, další místo, kde jsem dříve ještě nebyla. Přijela jsem až po deváté večer, takže jsem si našla místo ke spaní blízko nádraží, japonský hotel sotva dva měsíce starý, moderní a cenově levný. Zatím ještě. Po barcelonském kumbálku, jsem si připadala jako na zámku, se širokou postelí, vlastní koupelnou a krásným výhledem, jak denním tak i nočním, na baziliku Notre-Dame-de-la Garde. Chutný, bufetový styl snídaně ještě více potvrdil moji představu o zámeckém ubytování.

Po ránu jsem se vydala na obchůzku městem a hned jsem měla dojem, že s dorozumíváním to tady bude horší než jinde. Francouzky znám jen pár hlavních frází, a i když jsem se snažila svého času naučit se víc, ale co jsem se ráno naučila, večer jsem už zas zapomněla, tak jsem to vzdala. Škoda času… Po pár dnech jsem si zvykla a docela dobře jsem se vyznala. Můj první dojem? Marseille se mi zdála velmi špinavá, zanedbaná, neopravené domy, odpadky po ulicích, psí trus na chodnících, žebráci, bezdomovci, postrádala jsem francouzský šarm. Najdu ho ještě někde?? … i když ...ano, stále si pod povrchem udrželo kouzlo dřívějších let, jeden se ho ale musí z toho pod povrchu pro sebe vyvrtat.

Marseille, dříve Massalia, je přístavní, multikulturní město na Středozemním moři, křižovatka emigrace a výměny zboží od doby Řeků, kteří ho zde v roce 600 pnl. objevili.

Z hotelu jsem to neměla daleko do Vieux Port (starý přístav), který je srdcem a klenotem města a kam moje první kroky právě vedly. Je situován okolo zátoky do tvaru velkého U, s  loděmi dokola a hotely, obchody, restauracemi všude kolem na pobřeží. Jen tak se loudat a vstřebávat atmosféru, to byl můj plán prvního dne. V ranních hodinách zde rybáři prodávají své úlovky, viděla jsem rybářku (!!) porcovat velkého žraloka a lidé stáli ve frontě a kupovali. Když se pak hlad anebo žízeň dostaví, óh, kam si sednout? Sem anebo tam? Anebo si rovnou dopřát jednu ze specialit lokální kuchyně? Já jsem dostala hlad ten první den poměrně dost brzy, haha, ale tentokráte to byl jen salát Nicoisse, můj oblíbený a jedno malé k tomu na přivítání v Marseille!. Příště to samozřejmě byla bouillabaisse  (rybí polévka) a nevynechala jsem ani ryby s vařenou zeleninou a česnekovou majonézou, vždy v různých lokacích, vždy trochu jiné a vždy velmi chutné! Skoro každý den vedly moje kroky do přístavu a odtud jsem se vydávala do různých směrů za něčím zajímavým. The Panier district - úzké uličky starého města, vykotlaná dlažba, lucerny na rohu domů,

lavičky pod stromem, pozavírané obchůdky s nápisy lákající stále k nákupu, anebo kavárnička s rezavou židlí a stolkem, ale super kávou, to vše bylo kulisami tohoto, již časem omšelého, šarmem stále ovinutého, starého města. Znakem moderní doby byly graffiti po stěnách.

Marseille má dlouhou historii výroby mýdla, která se datuje do 14. století. Tradiční mýdlo se dělalo s olivovým olejem, později se namísto olivového začal používat i olej rostlinný. Není se čemu divit, že zrovna výroba mýdla se zde ujmula, protože jak mořské vody, tak olivového oleje i popelu z mořských rostlin bylo a stále je v okolí Marseille v nadbytku. Výroba mýdla je celkem jednoduchá, jeho základní složky se smíchají dohromady, několik dní vaří, hmota se pak rozlije na rovné plochy, nechá několik dní tvrdnout a pak se formuje. Dříve se mýdlo používalo na veškeré čistící domácí práce včetně praní a tak se formovalo do větších krychlí, pěti až dvaceti kilových. Každý výrobce si pak vyrazil na krychli svoji značku. V dnešní době se zde mýdlo vyrábí stále ze tří stejných surovin, ale vedle olivového se používá i palmový olej. Mýdlo s olivovým olejem je nazelenalé, s palmovým bílé. V roce 1924 v Marseille bylo 132 výrobců mýdla, v roce 2000 už jenom pět. Přičítá se to objevu silnějších pracích i čisticích prostředků na trhu. Dnešní mýdla jsou velikostí jen tak do ruky, ale viděla jsem na trhu i větší, jednokilová. Mýdlo je stále nejvíce prodávaným suvenýrem v Marseille, je různých barev, tvarů i ta klasika. V krabičkách anebo bez. Ale pozor při nákupu, jen mýdla označena Savon de Marseille, jsou ta autentická, vyráběná stále podle starého tradičního receptu. Navštívila jsem zdejší mýdlové muzeum a dostala jedno na památku. Vybrala jsem si levandulové. Začínaly zde vánoční trhy, spousta stánků, ale mýdlo hrálo prim!

Bazilika Notre-Dame-De-La-Garde je úžasná stavba na pořádném kopci přehlížející celé město. Aspoň mně se to tak zdálo. Jednak, že jsem se pořádně zapotila, než jsem to nahoru vyšlapala, včetně aspoň tisíce schodů a potom pohled odtud stál zcela určitě za tu námahu!! Bazilika má dlouhou historii, v roce 1214 opat kláštera povolil poustevníku Petrovi postavit kapli na tomto kopci. Po dohotovení se jí říkalo Chapel de la Garde (hlídací kaple). V průběhu let se stala důležitou poutnickou zastávkou, během dalších let se opravila, zvětšila a až teprve v roce 1853 se začalo s výstavbou nového kostela, který byl v roce 1864 vysvěcen. Monumentální stavba v byzantském stylu, bohatě zdobená.

Budu si navždy pamatovat událost oné soboty. Sešla jsem tenkrát opět k přístavu a viděla jsem hodně lidí se žlutými vestami na sobě. Nevěděla jsem, co se děje, až mi to jedna žena pověděla. Hnutí žlutých vest proti zvyšování cen za pohonné hmoty. Nábřeží bylo dost plné, nastal chaos, auta nemohla projet, hromadění turistů, už i pár strážců pořádku se objevilo. Šla jsem si za svým programem, ale v odpoledních hodinách při cestě zpátky, to už byla jiná podívaná. Ulice Canebiére, jedna z hlavních tepen města, táhnoucí se od přístavu kilometr nahoru, byla plná žlutých vest, plakáty, nápisy, v solidaritě s nimi kráčely houfy kolemjdoucích, policejní auta troubila a sirény kvílely v ovzduší… cesta k mému  hotelu vedla právě touto ulicí, takže jsem šla s protestujícími dalších 300 metrů, kde na křižovatce už čekala připravená barikáda policajtů, hlasité pokřikování, tlampače na plnou sílu, viděla jsem pár pěstních výměn názorů, stála jsem jak přikovaná, napnutá, co se bude dít… U policejní zdi se průvod stočil doleva, tam už také byla auta s ochránci bezpečí, no a o padesát metrů dál stály vodní stříkačky, které zatím nebyly používány. Ano, bylo to

vzrušující, cítila jsem s nimi, cestou jsem si musela dát jedno malé na uklidnění a večer ve zprávách, ano, v japonském hotelu jsem měla anglické zprávy, byly ukázány vodní stříkačky v činnosti. Další sobotu byla demonstrace ještě větší, kapacita bulváru skoro nestačila, musela jsem použít lokty a tvrdě se tlačit, abych nebyla ušlapána davem. Fascinovaly mě obličeje a výrazy protestujících plné adrenalinu, ti to plně prožívali! Spousta fotografů „lovila“ záběry, přiznávám, já jich také pár mám. Samozřejmě, že stále sleduji, co se ve Francii děje a jakých výsledků žluté vesty dosáhly.

Marseille jsem si prochodila křížem krážem, ale nakonec jsem si i toto město oblíbila a to co mne první den tak trochu praštilo přes oči, už jsem potom ani nevnímala. A japonští turisté? Ne, ti tady nebyli.

A kam dál?? Přemýšlela jsem o tom a nakonec jsem se rozhodla pro plavbu lodí na Korsiku, místo narození Napoléona Bonaparte. Nevím, co mne zlákalo více, zda ta noční plavba, anebo že si sáhnu na kus historie. Asi obojí, ale o tom až příště..

Přeji krásné jarní dny a hlavu plnou plánů.

Naďa Humlová

***