Finále Plzeň 2019 a o třech filmech z něho

32. ročník plzeňského filmového festivalu Finále shlédlo čtrnáct a půl tisíce diváků. Během 127 projekcí bylo možno vidět 12 premiér či předpremiér. Na festivalu byla řada kulturních akcí, koncertů a autorských čtení. Skutečností ale také je, že se festival zkracuje. Trvá o den méně, nejsou pozdní noční projekce a také bylo silně omezeno dopolední promítání. Na druhou stranu na některé filmy nebylo možné sehnat lístky a tak bylo nutné se spokojit s projekcí ve videotéce. Zlatého Ledňáčka, cenu mezinárodní poroty, získal film Domestik režiséra Adama Sedláčka o cyklistovi, který se zotavuje po zranění a tomuto cíli, návratu ke sportu, chce obětovat vše, včetně vztahu s partnerkou. Ocenění za vítězný TV a internetový projekt v kategorii necyklická tvorba dostal dvoudílný film Davida Ondříčka Dukla 61, který mohli vidět i diváci v Torontu při nedávném festivalu Czech that film. Studentská porota ocenila dokument Central Bus Station o autobusovém nádraží v Tel Avivu, které bylo svého času největší na světě, ale během doby se zde vytvořil mikrokosmos, kde je jak obchodní centrum, tak zde žijí různé kriminální živly. Hlavní cenu za vítězný celovečerní film získal u studentů 145 minut dlouhý snímek Ondřeje Trojana Toman. Je zajímavé, že hodnocení filmu v portálu ČSFD se pohybuje od nejvyšší známky (pět hvězdiček)  k nejnižší (jedna hvězdička). Přikláním se však spíše k první skupině, už jen kvůli vynikajícímu výkonu Jiřího Macháčka si film nezaslouží od některých nejnižší ohodnocení a myslím, že studenti tento film po právu ohodnotili svoji cenou.

Už jméno hrdiny filmu Zdeněk Toman (vlastním jménem Goldberger Asher Zelig; alias Zoltan Thoman, alias Zoltán

Toman; alias Zoltan Goldberger; alias Zdeněk Goldberger; alias Zolo Toman) je zajímavé (wiki). Narodil se 2. března 1909 v Sobrancích na Slovensku. Zemřel 20. prosince v Cabo San Lucas v Mexiku. Pocházel z chudých poměrů na východním Slovensku. Vystudoval práva na Karlově univerzitě v Praze, působil jako právník na Slovensku. Před vypuknutím druhé světové války emigroval přes Polsko do Anglie, kde pracoval u firmy Messrs Lyons Company, působil jako člen Benešovy vlády, kde pracoval na exilovém ministerstvu sociální péče jako repatriační úředník. Toman popíral, že by byl členem Komunistické strany. Po válce působil v Košicích jako šéf repatriační komise, která vydávala imigrační dokumenty občanům, kteří se před válkou při sčítání lidu přihlásili k české nebo slovenské národnosti. Pochopitelně, že tato funkce byla spojená se silnou korupcí, což neušlo pozornosti sovětské tajné policii NKVD. Proto Toman musel odejít do Prahy. Ministr vnitra Václav Nosek našel pro něj uplatnění a udělal z něj šéfa zahraniční rozvedky.

Jelikož měl Toman neomezenou moc, kšeftoval se šperky a valutami. Část si ponechával pro sebe, zbytek ukládal na tajné konto KSČ. Zároveň ve stejnou dobu došlo k pogromu v polských Kielcích, kde v červenci roku 1946 Poláci ubili okolo čtyřiceti Židů, z nichž bylo deset žen a šestitýdenní dítě (wiki). Vedoucím pražské pobočky The American Jewish Joint Distribution Committee Jacobson vyplácel Tomanovi značné peníze za každého židovského uprchlíka. Toman uvedl, že pomohl 250 000 uprchlíkům. V roce 1948 jejich počet

dosáhl zhruba 300 000. Ve stejnou dobu Toman zahájil dodávky zbraní pro nově se formující Izrael. Dostal podporu i od Jana Masaryka. Zároveň se ale také zasloužil o propuštění a útěk válečného zločince Mariana Kargula, velitele koncentračního tábora.

Tomanovy aktivity začaly vadit části komunistů, ztratil i přízeň Rudolfa Slánského, silně se nelíbil sovětské NKVD, a znelíbil se i Bedřichu Reicinovi, náčelníkovi kontrarozvědky. 12. ledna 1948 byl vydán na Tomana zatykač. K zatčení došlo 28. dubna 1948. Toman procházel tvrdými výslechy, ale od začátku s vyšetřovateli nespolupracoval a dalo se očekávat, že dostane trest smrti. V té době spáchala jeho manželka Pesla (Pavla) Tomanová sebevraždu, což mnohé prameny zpochybňují.

Toman byl provizorně uvězněn na Karlově náměstí a za trest měl mýt záchody, kam ho zavřeli a nechali o samotě. V nestřeženém okamžiku si dal dva kbelíky na záchodovou mísu a oknem utekl. Přes celostátní pátrání se mu podařilo 18. července 1948 utéct na Západ. Tento jeho úspěch se přičítá také tomu, že značná část pracovníků ministerstva vnitra měla zájem na jeho zmizení. Na Západě pak spolupracoval s americkou kontrašpionáží CIC. 23. června 1949 byl odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti.

Toman se usadil ve Venezuele, kde podnikal, dosáhl velkého jmění. Značnou část peněz dal charitativním organizacím v Izraeli. Na izraelské univerzitě Ben Gurion získal čestný doktorát a této univerzitě odkázal pět milionu dolarů. Po sametové revoluci byl rehabilitován, ale nikdy se do Československa či České republiky již nepodíval.

Jeho syn Ivan tragicky zemřel v roce 1961, když spadl ve Stromovce.

Film Toman trvá 143 minut, ale je natolik napínavý, že se ani na vteřinu nenudíte. Jak již jsem se zmínil, kromě skvělé režie, stojí za zmínku i vynikající výkon Jiřího Macháčka. Škoda, že se již v pražských kinech nehraje.

Druhým hraným dokumentem, který mne zaujal byl film režiséra Jakuba Červenky, scénaristy - historika Pavla Kosatíka a kameramana Jana Malíře Hovory s TGM. Je nutné doplnit ještě oba hlavní herce Martina Hubu (Masaryk) a Jana Budaře (Čapek). Film trvá 80 minut a rovněž se po celou dobu nenudíte, i když se jedná spíš o divadelní hru než o film. Karel Čapek po roční práci dokončil svoji knihu a teď přijíždí do Topolčánek pro poslední pokyny. Chce rovněž dát TGM část honoráře z knihy, která má vyjít k 10. výročí Republiky. Původně krátká návštěva se protáhne. Masaryk nechce dát souhlas s publikováním knihy. Jeho dcera Alice nechce, aby kniha vyšla. Navíc Masaryk chce nechat své paměti sepsat své přítelkyni Oldře Sedlmayerové, do které se v osmdesáti letech zamiloval. Místo krátkého formálního rozhovoru se z filmu stává drama. Nakonec Čapkova neústupnost a argumentace slaví úspěch. Moravská spisovatelka nikdy své paměti nepublikovala a zemřela v zapomenutí v 69 letech v Poděbradech v roce 1956.. Zřejmě Masarykovi imponovalo i to, že se angažovala v ženském hnutí. Vydala šest knih, z nich pět je věnováno TGM. Ve filmu je zajímavé i to, že Masaryk oslovoval přijmením „Čapku…“ Zatímco Čapek Masaryka: „Pane prezidente…“

Třetí film, o kterém se chci zmínit je od Theodory Remundové Moje století. Autorka dokumentuje osudy pětadvaceti

lidí, kteří jsou starší než sto let. Někteří z nich se narodili před vznikem Československé republiky. Zajímavý je třeba osud Eduarda Marka, který se narodil v roce 1917 a který přijel i na festival Finále do Plzně. Za Protektorátu byl tři měsíce vězněn za pomoc židovskému kamarádu. Po komunistickém převratu spoluzakládal odbojovou organizaci, opět byl uvězněn a byl propuštěn v roce 1956. Podílel se na obnově skautské organizace v roce 1968 a 1989. O jeho svěžesti svědčí i to, že se chystá v červnu na tandemový seskok padákem. Jinou postavou je evangelický farář Jan Pokorný, který ještě nedávno navštěvoval farářské kurzy a

byl aktivní v brněnském sboru. Jedním z nejstarších účinkujících je František Hamanda (104 let), ve filmu je i lékařka Linda Wichterlová (101), manželka Otty Wichterleho. Stoletý Zdeněk Koníček, který emigroval v roce 1968 do Vancouveru. Jelikož se jedná o mozaiku, nalezneme zde i jed

noho skalního soudruha, ale takové bylo století od roku 1918 do roku 2018.

Aleš Březina – Plzeň, Praha

***