Meda Mládková mecenáška a sběratelka umění
Vlastenectví této dámy je více než udivující, narodila se v Zákupech v rodině pivovarského sládka jako Marie Sokolová a v letošním roce oslaví své stoleté narozeniny. Obecnou školu absolvovala v Buštěhradu, střední školu v Hradci Králové, což bylo dáno skutečností, že její otec často měnil pivovary, pro které pracoval a tak se rodina stěhovala. Ve školách nikterak zajímavě neprospívala, učitelé si na ni často stěžovali, že je roztržitá. Po nevalných školních výsledcích se doma rozhodlo, že půjde na rodinnou školu, nakonec tomu tak ale nebylo, přestěhovala se do Prahy k tetě, začala navštěvovat gymnázium a díky tetě se začala věnovat baletu, což jí velice uchvátilo. V té době vzniklo i jedno z jejich životních hesel „Když chceš, můžeš!“ Přibližně v osmnácti letech se z ní stala profesionální divadelní tanečnice. Krátký čas takto působila i v Litvě.
Toužila po životě v cizině, což ještě umocňovala její obrovská ambicióznost. Byla fascinována chytrými a bohatými osobnostmi a časem to platilo i obráceně a tak na jedné její zahraniční cestě nebylo žádným překvapením, že se ve Švýcarsku provdala za Belgičana Remi Antoine Jesepha de Muelenaere, který ji nadchl pro umění a zároveň jí sňatkem otevřel dveře na Západ. V této době asi začala změna v jejím studijním zaměření z ekonomických věd na vědy umělecké a ty už později nikdy neopustila. A zároveň začala i její kulturně politická, promyšlená práce směřující na pomoc umění v jeho různých podobách a především pak umění československému. V roce 1949 společně s dalšími exulanty založila časopis „Skutečnost“ a později i proslulé nakladatelství Edition Sokolova. Obrovskou odbornou a organizační pomoc jí v těchto věcech poskytoval Ferdinand Peroutka. Meda byla mistrem v tom, jak zdárně obejít právní zákony a tak nakladatelství bylo zapsáno na třetí osobu původem z Ženevy, čímž se mohly prostřednictvím vydávaných děl kritizovat komunistické poměry v Československu, aniž by to zasahovalo „neutrální“ švýcarské právo. V názvu nakladatelství zvolila Meda své dívčí jméno. A je na místě vysvětlit i její křestní jméno. Pokřtěná byla Marie, což si výslovně nepřál její, značně despotický otec a tak ji ani moc jménem doma neoslovovali, a protože rodiče mluvili hlavně německy – maminka byla sudetská Němka - bývala oslovována Medi z německého maedchen a z toho pak v Americe vznikla Meda.
Osudovým se stal pro ni pobyt ve Francii, Paříž ji nadchla šíří své kulturnosti, Meda zde zcela propadla závislosti na výtvarném umění, navštěvovala výstavy, seznamovala se s výtvarníky, studovala a rozšiřovala si své znalosti v umění. Pobyt v Paříži se pro ni stal i osobně osudovým – zde se totiž seznámila s Janem Mládkem, odborníkem v oblasti financí. Mládek pocházel z česko-polské rodiny, byl narozený v roce 1911 v polské Bochnii a Medě svým způsobem zcela učaroval. Byli povahově úplně odlišní, což je zřejmě v nemalé míře přitahovalo. Slávka Peroutková se k oběma později vyjádřila asi takto: „Na jedné straně uhlazený, diplomatický, vychovaný Mládek, na druhé straně temperamentní, neukázněná, prostořeká Meda.“ Jeden bez druhého však nechtěl být a tak se nakonec rozhodli a zvolili pro svoje životy společnou cestu, kterou i oficiálně potvrdili, Meda rozvodem a následně společným sňatkem. Jan Mládek podporoval ze své profese zřízení Mezinárodního měnového fondu a v roce 1946 byl zvolen jako jeden z prvních gubernátorů této instituce.
Dalším nevšedním přínosem z Francie bylo pro Medu osobní poznání Františka Kupky, které se rozrostlo až do velkého oboustranného přátelství. Meda se kdesi později přiznala, jak jí trápilo, že nerozumí moderním obrazům a jaký zázrak na ni čekal v ateliéru Františka Kupky, kde nad jeho díly nevšednost moderního malířství definitivně pochopila. Kupka byl velice zvláštní člověk, uzavřený do sebe, takže navázání přátelství zřejmě nebylo zcela jednoduché, ale Medě se to podařilo. Viditelně toho ani jeden z nich nikdy nelitoval a nikdy si také nic v tomto směru nezůstali dlužni. Kupka obohacoval Medu svým malířstvím a Meda se snažila vytvářet podmínky pro Kupkovo zviditelnění. Bylo to přátelství na celý život a na nevšední úrovni. V případě Františka Kupky se u Medy dokonale projevila určitá předtucha, že jednoho dne půjde o naprosto nevšední umění, které u tohoto umělce vznikalo. Bylo to zcela neuvěřitelné, neboť Kupka většině vadil už tím, že nebyl Francouz, ale cizinec, a pokud se pokusil někde vystavit svá díla jako například na Podzimním salonu nebo Salonu nezávislých, byla kritikou přijímána špatně, Kupka byl označován za „příšerně německého Čecha“, jeho umění bývalo až vulgárně zpochybňováno a u Kupky samotného navozovala kritika depresivní nálady a hluboké zklamání. Jen Meda už tehdy skálopevně věřila, že se jedná v jeho případě o něco zcela mimořádného, především v rovině abstraktního malířství. A jak ukázala pozdější doba, ve svém přesvědčení se nemýlila.
V roce 1948 požádal Jan Mládek o azyl v USA a od této doby se i pro Medu otevřela cesta do Ameriky. Ta zde zahájila jak promyšlenou podporu československým exilovým umělcům, tak sem patří počátek její profesionální sběratelské vášně. Zajímavá příhoda se udála v roce 1956 při soukromé večeři u Mládků, kdy jeden z hostů jako dárek přinesl maličký obrázek Kupky s tím, že ho koupil v dražbě za zcela bezvýznamnou částku a že je od jakéhosi neznámého československého malíře, čili od krajana, takže by se mohl Mládkům líbit.
Téměř celý svůj život se Meda pohybovala v cizině, přesto nikdy nepřestala přemýšlet o tom, že se jednou vrátí domů a to také udělala. A vrátila se s obrovským bohatstvím pro naši zemi, konkrétně s výtvarnou sbírkou obrazů a soch nevyčíslitelných hodnot, kterou v cizině promyšleně založila a systematicky rozšiřovala a o které byla přesvědčena, že patří do rodné země. Po sametové revoluci zahájila korespondenci o přivezení sbírky s mnoha českými osobnostmi, především však s Václavem Havlem. Pravdou je, že už tehdy často narážela na značné nepochopení, Havel byl čestnou výjimkou. Současně si Meda stále udržovala svůj umělecký cit pro díla především Františka Kupky, Stanislava Kolíbala, Otto Gutfreunda, Jiřího Koláře.
Začala v Praze intenzivně vyhledávat vhodné prostory, kam by umístila uměleckou sbírku, kterou až dosud měla ve svém bytě v Americe. Nejvíce se shlédla v historickém, ale dost chátrajícím objektu Sovových mlýnů na pražské Kampě a začala její přetěžká pouť k jejich získání. Mnohdy to vypadalo, že šílená byrokracie vůbec nepůjde překonat. V těchto chvílích se hledala i náhradní řešení jako budova policejního muzea a další. Meda byla ovšem zcela umanutá pro Sovovy mlýny. V této době vznikl i nemalý počet těch, kteří s ní nesouhlasili a veřejně i neveřejně ji škodili. Nakonec byly Sovovy mlýny převedené do vlastnictví hlavního města Prahy. Mezi Medou a vedením Prahy posléze došlo ke kompromisu, Meda oceněnou sbírku převedla na město a Praha Sovovy mlýny pronajala za symbolickou cenu na 99 roků Nadaci Jana a Medy Mládkových, která kvůli těmto transakcích v roce 1999 vznikla. Následovala rozsáhlá rekonstrukce za více než sto milionů korun, na které se finančně podílely obě strany. Sovovy mlýny se opět začaly na Kampě skvět svou nebývalou nádherou a novým obsahem. Na Medu čekala však další záludná katastrofa a ta přišla v roce 2002 v podobě ničivé povodně. Také tuhle hrůzu přemohla a v roce 2003 definitivně otevřela v Sovových mlýnech Muzeum Kampa. Konečně si splnila svůj celoživotní sen! A nic nezůstala dlužna svému heslu z mládí: „Když chceš, můžeš.“
A úplně na závěr ještě pár slov o vlastních Sovových mlýnech. Na Kampě jsou od 16. století a během své existence často bojovaly s dvěma živly, a sice blízkou vodou a ohněm a ne vždy to bylo pro mlýny vítězné. Modernost jim později vtisknul továrník pan Odkolek. A mají ve své historii i nemalý kus umění a národního cítění. V Sovových mlýnech totiž bydlela slavná staropražská rodina Pinkasů, patřící mezi známé mecenáše umění, pražské advokáty, politiky. A jeden z nich, Soběslav Pinkas byl slavný malíř. Rodina Pinkasů v Sovových mlýnech měla známou obrazovou galerii věnovanou významným českým malířům. Takže vlastně Meda Mládková navázala dokonale na dávnou historii.
Jana Fafejtová
***
Prameny: J.Hrubeš,E.Hrubešová-Pražské domy vyprávějí..II-1997, O.Kundra-Meda Mládková Můj úžasný život-2014,Rozhovor Paní Meda-Reflex č.49, Internet, Osobní návštěva Muzea Kampa