Není orloj jako orloj
Ten, v Čechách nejznámější, je v Praze, a váže se k němu pověst či legenda, že ho postavil jistý hodinář Hanuš a poté, co sláva orloje přesáhla hranice Čech, ho konšelé nechali oslepit, aby už nikdy něco tak unikátního nemohl mimo Čechy postavit. Je to opravdu pouze pověst a vznikla asi z dezinformací kolem velké opravy hodin z roku 1552. Za autora orloje je považován Jan Ondřejův, zvaný Šindel. Byl rektorem pražské university a věnoval se celý život astronomii – napsal mnoho učených spisů a v mnohých z nich se věnoval i stavbě hodinových strojů. Za další významnou osobnost, která je s pražským orlojem spojována a které se připisuje složitá a dokonalá výroba obrovského množství ozubených kol a soukolí se považuje mistr Mikuláš z Kadaně. Vznik orloje, kolem roku 1410, vylučuje, že mohl do orloje zasahovat sám Koperník, narozený 1473.
Z orloje se dozvíme nejenom kolik je hodin, ale i v jakém postavení jsou Slunce a Měsíc vůči nebeským znamením. Orloj ukazuje několik časů najednou, vnější kruh čas staročeský, který začíná se západem Slunce. Pak ukazuje i čas, na který jsme zvyklí, tj. občanský. Dvě sady čísel od 1 do 12 určují, kolik je právě hodin, ale pozor, orloj nepočítá se změnou na letní a zimní čas, takže s touhle jednou hodinou navíc musíme počítat sami. Orloj ukazuje i hvězdný čas a to zlatou hvězdičkou na ručce, s níž je spojen zvířetník. Je to čas používaný v astronomii a astrologii. A posledním časem jsou tzv. babylonské hodiny s arabskými číslicemi, které ukazují, jak se během roku denní doba prodlužuje nebo krátí. Čtyři časy, které nám orloj nabízí, nejsou nic jednoduchého k pochopení, ale magicky dokonalé je to víc než dost. Turistická přelidněnost Staroměstského náměstí, pravidelně každou začínající hodinu, kdy Japonci, Číňané, Američané, Kanaďané, Australané, Rusové, všichni seveřané a mnoho dalších národů trvale upírají zrak na orloj, ztišují se při odbíjení hodin, jsou vzrušeni u pochodu apoštolů jednotlivými okýnky a hlavně Smrtkou – to celé se vymyká jakémukoliv zhodnocení. A ještě si vytrvale všichni ničí krční páteř, protože zaklánějí hlavu, aby tuhle pražskou krásu lépe viděli.
V úplném konci druhé světové války při bojích o Staroměstské náměstí byla zničena východní část radnice a také orloj - shořela dřevěná část orloje a sochy apoštolů. Po válce došlo k jejich obnově – k práci byl vyzván akademický sochař Vojtěch Sucharda (1884 – 1968), a dokonalý a nevšední řezbář těch nejkrásnějších loutek. V roce 1948 práci dokončil a všech dvanáct apoštolů nově stvořil. Sucharda se nechtěl podvolit tehdejšímu trendu, aby vyrobil repliky, chtěl, jako vždy, do svého díla vložit svou vidinu, umění a bezchybnost zpracování. Nakonec ustoupil a s mírnými změnami repliky udělal.
Nejslabším místem orloje je jeho hodinová přesnost. Kyvadlo se totiž objevilo až v 17. století a tak chod orloje regulují rotující lopatky – dvakrát týdně se orloj musí seřizovat.
Zatím k poslední opravě došlo před stým výročím naší státnosti. Nově opravený orloj byl slavnostně znovu uveden, v září 2018. Z původních poválečných apoštolských okýnek z plechu jsou nyní zpět okýnka vitrážová skleněná, elektrický systém z roku 1948 je nahrazen původním systémem konopného lanoví navíjeného na buben. Opravy trvaly rok a půl a byly spojené se značnými pražskými emocemi a to kdykoli se mezi Pražany dostaly informace z oprav. Velmi rázně se Praha postavila proti tomu, že některým sochám budou z rukou odebrány jejich dosavadní atributy – to Pražané vyhráli a tak i nadále má socha Hvězdáře dalekohled, Filosofa brk a Kronikáře knihu. Emoce přinesla i myšlenka přemalování základní desky, zde Pražané ustoupili. Při opravách soch apoštolů se o vzrušení, a ne tak obyčejné, zasloužil sv. Tomáš, který ve svém nitru uschovával kovové pouzdro s mnohastránkovým dopisem Vojtěcha Suchardy, popisující poválečnou historii opravy orloje, ale i stížnosti na tehdejší úředníky s kterými Sucharda moc přátelsky nevycházel a kteří ho dokázali hodně trápit.
Orloj nemá apoštoly, ale pracující lid, takže pohyblivé figury představují kopáče, pekaře, úředníka, mlékařku, volejbalistku a další profese. Celé je to hodně zvláštní dílo a o to zvláštnější, že stojí v bezprostřední blízkosti nádherného barokního sloupu Nejsvětější Trojice, zapsaného do kulturního dědictví Unesco. Asi to správně vyřeší a ohodnotí teprve čas a toho od vzniku „socialistického“ orloje zatím tolik neuběhlo. Takže nechám orloj v pokoji a klidu i nadále oznamovat každou hodinu zvukem kovářů do kovadliny a budu si vážit toho, že neslyším Internacionálu, ale lidové písně z Holomóca.
Hodně zajímavý je i orloj v Litomyšli - na věži je už od roku 1907. Hodinový stroj je zcela unikátní, orloj vyznává směr secese. Umělecky ho vytvořil tehdejší student pražské Umělecké akademie Antonín Růžička. Na zlaté pozadí umístil čtyři ženské postavy symbolizující čtyři roční období.
Nechci ošidit Prostějov, kde je také opravený věžní orloj. Prostějovská radniční věž je z roku 1914, kdy se v ní také počalo úřadovat. Věž v sobě mísí prvky historismu s prvky secese a na téhle krásné věži je umístěn orloj – internet má informace k tomuto dílu poněkud skromné a řekla bych, že i značně nedokonalé, také přímo v Prostějově jsem moc ucelených informací k orloji nezískala – škoda. Takže už jen to, že zdejší orloj patří mezi novodobé, měří běžný čas a čas v planetních hodinách. Má astronomický ciferník založený na astrolábu – ten je z roku 1914, stejně jako samotná věž.
A jsme v Brně – tady to není orloj v tom pravém slova smyslu a není ani umístěný na nějaké brněnské věži. Jsou to jakési zajímavé novodobé hodiny připomínající historii. Umístěné jsou na náměstí Svobody v podobě žulové černé plastiky šest metrů vysoké, představují střelu – projektil. Celé dílo se historicky odvolává na dobu třicetileté války a vítězství Moravanů nad Švédy. Plastika vznikla v roce 2010 v ateliéru sochaře Oldřicha Rujbra a Petra Kameníka. Čas je řízen a je zobrazován velkými kamennými dílci na plastice. Zjistit kolik je hodin není jednoduché, ale to zastanou nedaleké hodiny na kostele sv. Jakuba, takže to vlastně nikomu nevadí. Je tady ale jiná obrovská zajímavost, přitahující sem davy lidí. Každý den přesně v jedenáct hodin začne po zvonkohře běžet plastikou skleněná kulička, která na své cestě naráží do jmen z válčícího konfliktu třicetileté války. Kuličku lze u otvoru zachytit a odnést si ji domů. Takže zásobník, do kterého by měla kulička padat po své každodenní pouti, bývá většinou prázdný. Výkřiky „A mám ji“ se zde ozývají docela často. Skleněnky jsou ručně vyrobené v barvách Brna a představují dokonalý suvenýr. Radnice má ve svém rozpočtu trvale náklad na kuličky a není to tak zcela zanedbatelné. Ovšem kuličky jsou kuličky a lidem se to líbí a vzít si je nenechají. Také bych tu skleněnku moc chtěla!
Jana Fafejtová – Praha, foto wiki, internet
***