Udržitelný život na konci Čech,

aneb úspěšný experiment odsouzený k nenásledování

Pro znalce a zasvěcence není obec Jindřichovice pod Smrkem v souvislosti s podporou udržitelného rozvoje neznámá. Pro ostatní a pro osvěžení vlastní paměti si dovolím některé skutečnosti o zapadlé vesnici, kde dle jednoho kritického místního občana nejsou ani ty lišky, které dávají dobrou noc, připomenout.

Poslední obec ve Frýdlantském výběžku na hranici s Polskem, kdysi přezdívaná pro svoji výstavnost Malá Vídeň, obývalo v minulosti bratru dva a půl tisíce duší. Dnes, po novověkých epidemiích v podobě vyhnání původního obyvatelstva a nucené kolektivizace, jakož i po řádění lidové armády a nakonec i po rozpadu státního statku, se počet domorodců scvrknul na pouhých 655.

Po pádu komunistického režimu obec vsadila díky osvícenému starostovi Petru Pávkovi na soběstačnost, decentralizaci a udržitelný rozvoj. Pod těmito vysokými cíli si lze představit vybudování dvou větrných elektráren (již v roce 2003) o výkonu 2 x 600 KW s Ekologickým informačním centrem a kotelny na biomasu, silnou podporu občanských spolků, přihlášení se k Místní Agendě 21, jakož i projekt nízkonákladových energetických domků využívajících obnovitelné zdroje energie a materiály šetrné k životnímu prostředí. Jejich travnaté střechy již z dálky poutají pohledy turistů. Do dějin státní správy pak vstoupily Jindřichovice vyhláškou zakazující vstup do obce státním úředníkům bez předchozího ohlášení, kterou následně musel řešit a nakonec i zrušil Ústavní soud.

Hledačům udržitelného způsobu života lze doporučit návštěvu zdejšího Žijící skanzenu (https://www.lunaria-jindrichovice.cz/). Jestli ve vás toto sousloví evokuje jistý protimluv, nabízí se jeho doplnění. Totiž dovětek, že jde sice o úspěšný experiment, ale odsouzený k nenásledování. Posuďte sami.

Úvodní informace k Žijícímu skanzenu odkazuje na citát Václava Havla o globální ekologické krizi, vůči které zůstává svět v podstatě netečný. Tato komunita sdružená kolem občanského spolku Lunaria však jakoby nebyla z tohoto světa, neboť její odpovědí na nemohoucnost naší civilizace, a zároveň výzvou, je právě její existence, její pestrá aktivita a dílo, které vytváří. Nabízí tak jednu z alternativ k současnému životnímu stylu většinové společnosti, jak v onom úvodu pokorně dodává.

Vše začalo na konci devadesátých let, kdy se diskutovaly velké plány na vybudování zdejší vesničky trvale udržitelného života - Jitřenky. Nechybělo tu ani nadšení a odhodlání zapálených budovatelů. U všeho toho stál mladý lesní inženýr Zbyněk Vlk a jeho mohutný pomocník Lot - respekt vzbuzující mohutný tažný kůň, se kterým tvořil nerozlučnou dvojici. Později se k nim přidala i jeho budoucí manželka Lucia a diskuze se rozšířila o prosazení domácího porodu a o odmítání povinného očkování dětí.

Přeskočme desetiletí a oceňme věrnost původním zásadám, píli a vytrvalost zakladatelů. Výsledkem je onen Žijící skanzen, ve kterém lidé vskutku bydlí a pracují, aniž by ničili své prostředí, aniž by zatěžovali přírodu “nestravitelnými” odpady a hlubokou uhlíkovou stopou. Život se tu v zajištění základních životních potřeb vrátil o více jak jedno století zpět. Pěstování zeleniny a ovoce a jejich zpracování, chov domácího zvířectva, včetně tažných koní, obilí mele nově postavený větrný mlýn - na jemno jen když opravdu fouká. Pak je však možné na něj napojit i soustruh či vrtačku.

K původnímu podstávkovému a hrázděnému domu přibyla další stavba stejného typu. Od tři sta let starého vzoru k nerozeznání. Kromě klasické expozice zemědělského a řemeslnického nářadí a zařízení prochází návštěvník skanzenu i knihovnou s třemi tisíci svazky, seznámí se na čtivých panelech s aktivitou zdejšího spolku a jeho ekofilosofií. V nově upraveném výstavním prostoru jej pak osloví slovem i obrazem expozice o životě středoevropských vlků (aby nedošlo k omylu, myšleni jsou ony šelmy čtyřnohé). Zájemce zaujme jistě i letní kuchyně s rákosovou střechou, nově zbudovaný klenutý kamenný mostek a minijezírko s kanoí pro dětské radovánky. Mimochodem, dětské hlasy zaznívají i z patra nové budovy. V učebně totiž právě probíhá vyučování Svobodné školy. Konkrétně hodina zeměpisu. Žáci jezdí s

kamiony po Evropě a převážejí nejrůznější komodity. Třeba náklady jablek do Česka a tuny stejného produktu zase vzápětí z tuzemska vyvážejí. Na rozdíl od reality plné zvrácených ekonomických paradoxů je to pro ně jenom hra. A prý se u ní dobře baví. Inu, škola hrou.

Tak takhle vypadá jindřichovický Žijící skanzen po dvaceti letech. Dává práci, domov a smysl života jeho obyvatelům. A co na to my, většinová společnost? Ráda se podívá, vysloví obdiv a jede (vesele) dál v zaběhaných kolejích...

m. petr, říjen 2018

***

Návrat na hlavní stranu