Konference v Munkově centru
Od 7. do 9. listopadu proběhla v Torontu konference pod názvem Making and Remaking Europe: The Czech and Slovak Contribution.
Druhý den dopoledne byl věnován vzniku Československa a podíleli se na jednotlivých panelech Huge Agnew z Washingtonu, Jiří Přibáň z Cardiffu a Daniel Pratt z McGillu v Montrealu. V druhém panelu se probíral multikulturalismus v předválečném Československu.
Odpoledne se jednalo o dopadu komunistického myšlení na současnost. Vznik Československa se soustřeďuje na dvě postavy Masaryka a Štefánika. Opomíjejí se další postavy domácího odboje. Je zajímavé, sledovat, jak na výročí reagují lidé v České Republice a na Slovensku. Zatímco v Čechách se sentimentálně oslavuje 100 let Republiky, která již neexistuje, na billboardech je možné pozorovat elementární ztrátu paměti. Chybí historický základ, kontinuita, zkušenost. Možná k tomu přispělo i zkrácení doby revoluce v Polsku na deset let, v Maďarsko na deset měsíců, v NDR na deset týdnů v Československu na deset dnů. Na Slovensku mezi mladými lidmi sílí hnutí, které usiluje o návrat demokracie, což se projevilo několika velkými demonstracemi.
Zajímavý byl pohled ekonoma Libora Žídka z Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1960 byla dokončeno zestátnění výrobních prostředků a o osm let později se pokoušeli progresivní komunisté tuto situaci reformovat, což se jim nemohlo povést, jak ukazuje zkušenost z ostatních zemí, kde nedošlo k sovětskému zásahu, tyto reformy byly vesměs neúspěšné. V roce 1989 došlo k souboji reformistů s Václavem Klausem. Otázkou je, jestli je možné vytvořit tržní ekonomii bez korupce. Barbara J. Falk z Royal Military Colege vznesla otázku, jestli se ideály Havlovy eseje Moci bezmocných, která vznikla v analogovém světě, dají aplikovat v současném digitálním světě sociálních medií a jestli idea roku 1989 je akceptovatelná v současnosti. Zde si neodpustím poznámku: Myšlenka nenásilného odporu se táhne dějinami již dvě tisíciletí a vždy, když se podařilo nenásilnou cestou něco prosadit, došlo k zpochybnění této cesty. Ironií je, že Václav Havel svým pozdějším postojem k tomuto zpochybnění přispěl.
Veronika Ambros se zabývala ve svém příspěvku diasporou. Otázkou je kam patříme? Karel Čapek tuto otázku rozebírá v románu Hordubal z roku 1933. Do této kategorie patří i Komenský, který cestuje Evropou a nemá naději na návrat. Labyrint světa a ráj srdce je alegorickou básní zobrazující svět zvenku. Značná část díla K. H. Borovského vznikla mimo domov. Nová kategorie začíná po roce 1950. Milada Součková (1898-1983) byla v roce 1948 kulturním atašé československého konzulátu v New Yorku a po převratu se rozhodla nevrátit domů. Od roku 1963 byla knihovnicí Harvardovy univerzity a shromáždila zde patrně největší soubor české literatury mimo ČR; tomuto fondu odkázala i své úspory. Josef Škvorecký tvořil v exilu a spolu s manželkou Zdenou Salivarovou vybudovali most v Nakladatelství 68 Publishers. Součástí diaspory je i exilové Nové divadlo a exilové noviny.
Xavier Galmiche ze Sorbony připomněl Slovník Středoevropanů v Paříži, v kterém je čtyřicet Čechů a deset Slováků. Zatímco Kolář a Kundera se snažili proniknout do francouzské společnosti, Linhartová, Čep, Vladislav a Tigrid, jejichž centrem bylo Svědectví, se snažili rozvíjet českou kulturu. Kundera jde dokonce tak daleko, že odmítl publikovat svou poslední knihu v češtině.
Markéta Goetz Stankiewicz z University of British Columbia navázala na myšlenku, že Diaspora jsou mosty postavené duchem. Jedním ze stavitelů mostů byl Harold Gordon Skilling. Dalším mostem bylo vancouverské Divadlo za rohem. Můžeme vysledovat paralelu s Divadlem Na zábradlí. Uvedlo Havlovy hry Zahradní slavnost, Vyrozumění, Žebráckou operu a Pokoušení.
Závěrečný příspěvek druhého dne konference patřil Janu Raškovi z Halifaxu. Charakterizoval emigraci z padesátých let jako generaci, které šlo o demokratické, ideologické a ekonomické hodnoty. S tím přišla i antikomunistická rétorika. Baťa velice tvrdě prověřoval své zaměstnance. Po maďarském povstání v roce 1956 tato emigrace změnila svůj názor, že osvobození bude snadné a uvědomila si zároveň stárnutí komunity a nová emigrace přišla až v roce 1968. Pro kanadskou vládu se jednalo o bezpracně získaný nový materiál.
Jestliže v kopané máme několik vrcholů mezi nimiž jsou značné pauzy: Řím 1934, Chile 1962, Bělehrad 1976 a Londýn 1996, zdá se, že nic v novodobých dějinách nepřeváží v hokeji dvacet let starou vzpomínku na Nagano v roce 1998 a dokument The Nagano Tapes zaujal všechny, nejen sportovní příznivce, což bylo příjemným odlehčením druhého dne.
Třetí den konference se konala panelová diskuse studentů o postkomunistické zkušenosti.
Součástí třídenní akce byly i dvě výstavy. Tragicky zahynuvšiho slovenského fotografa Ladislava Bielika Obnažený muž před tankem a příběh těchto fotografií (sponzorováno Slovenským velvyslanectvím v Kanadě) a Pro vaši a naši svobodu fotografie z protestních akcí v zemích varšavské smlouvy proti okupaci Československa (sponzorování Českým konzulátem v Torontu).
abe
***