Oťuknutá Etiopie -5
5. pokračování
Gonder – známé jako Camelot of Africa, s populací více než 300 000 obyvatel, ležící v nadmořské výšce 2300 metrů nad mořem mezi kopci. Hrdě stojící již několik století jsou vysoké hradby bývalých hradů a paláců, silně poskvrněné krví, ale se stále viditelnou noblesou. Za tím, čím město dříve bylo, za tím dnes stále míří proudy návštěvníků . Camelot - míněn hrad a královský dvůr spojující se s legendárním králem Arthurem, britským vůdcem, který podle středověké historie a romantických legend, vedl v pozdním pátém a na začátku šestého století britské vojsko v obranné bitvě proti Saxonům. Camelot je legenda, kdežto Gonder je realita.
Leží uprostřed velmi úrodné půdy a na křižovatce tří hlavních karavanních cest, není divu, že císař Fasiladas (1632-67) ho prohlásil v roce 1636 jako hlavní město země. V oblasti byly též velké zdroje zlata, slonoviny, cibetek, ale i hodně otroků, kteří těžce pracovali. Cibetka (civet)– je malé zvířátko, noční savec, podobné tvarem těla kočce, ale s delším nosem a ocasem. Podle druhu a místa výskytu měří tak 43-70 cm, váží 1.4 – 4.5 kg. Nejznámějším z nich je cibetka africká, jejíž výměšky z perineálních žláz obsahují pižmovou vůni (musk scent) se od dávných dob používaly a stále používají při výrobě voňavek a parfémů. Zvířátka kdysi byla kvůli získání sekretu buďto usmrcena nebo žlázy byly odebrány anebo výměšek jen seškrábnut ze žlázy za živa. Chanel, výrobce populárního Chanel No.5 tvrdí, že od roku 1998 přírodní pižmo bylo nahrazeno syntetickým. Další zajímavost… Slyšeli jste někdy o kávě Kopi Luwak, anebo je také známá pod jménem Civet coffee (cibetková káva)? Já také ne, než jsem si více přečetla o tomto městě. Asian palm civets (asijské palmové cibetky), žijí v jižní a jihovýchodní Asii, pojídají červené bobule kávy a v žaludku na kávová zrna působící žaludeční enzymy dávají kávě ono vysoce ceněné aroma. Zrna se pak vybírají z jejich trusu a zpracovávají, ponejvíce na Bali, Filipínách, Sumatře nebo Javě. Na světovém trhu půl kila této kávy se prodává za 600 až 700 dolarů, anebo můžete dostat i šálek jen za 100! Poptávka po šálcích této kávy prý stoupá, moderní trend, což představuje signifikantní hrozbu úbytku těchto zvířat. Není se proto co divit, že v době císařovy smrti, Gonder měl více než 65 000 obyvatel a jeho bohatství, lesk i nádhera se stalo legendárním. Při procházce mezi starými paláci, banketními sály, bývalými zahradami, ale i velkým vězením, nebylo obtížné si představit bývalou slávu, dvorní nádheru, ceremoniální oslavy, ale i mnohé intriky, které se určitě odehrávaly za zavřenými dveřmi. Hlavním městem byl přes sto let Gonder, ale žádná sláva netrvá věčně, tak i tady. Vnitřní boje o vládu zeslabily království a co z něho zbylo, tak v roce 1880 súdánští Dervišové (jedna z muslimských sekt) ukradli, pobrali a rozbili. V roce 1941 anglické bomby v procesu pomoci osvobození se Etiopie od italských okupantů sice dovršily škody a destrukci města, ale přesto, většina města zůstala neporušena.
Půlhodinový let. Chutné občerstvení. Dvaceti minutová jízda z letiště s čekajícím minivanem by se dala kategorizovat prohlídkou města. Ubytování v Lodge du Chateau velmi příjemné, oáza klidu v blízkosti královských paláců. Jak se ukázalo, velmi výhodné. Město je rozlehlé, ale hlavní památky, které jsem chtěla vidět, byly v této části a pěšky k nim bylo jen pár kroků, i když… Ano, i když …zde platilo, neboť chodníky buď byly hodně poničené, nebo nebyly. Postranní silnice byly velmi prašné, více než v Addis a nejsou zde pouliční lampy. Všude je plno aut, pěších i dobytka. Bylo co pozorovat a také bylo nutné dávat pozor na kotníky i na zvířecí trus. Hned odpoledne jsem se ale vydala do královské obory Royal Enclosure – Fasil Ghebbi,.
Gonder dřívějška bylo město velké brutality a nesmírného bohatství, dneska obojí je minulostí, ale vzpomínky na tuto dobu v tomto 70 000 čtverečních metrů velkém místě světového dědictví najdeme na každém kroku. Nesčetné paláce i jejich zbytky, podporné stěny, zámky, koupelny, vše bylo opraveno s pomocí Unesca. Beze sporu nejvíce impresivní je palác císaře Fasiladas, 32 metrů vysoký a hrdě se tyčící k nebi, hned za vstupní bránou. Postaven z hrubě otesaných kamenů, dnes již hodně zvětralých a potažený patinou let. Uvnitř velká jídelna s freskami po stěnách, modlitebna, rozhledna a velká ložnice s velkolepým výhledem po širém okolí. Z vedlejších budov, kuchyně, koupelny a cisterny na vodu, zbyly už jen ruiny. Průvodce, myslím lidského, jsem si nevzala, asi jsem měla, protože i když jsem prostorem procházela, často jsem nevěděla, o co se jedná, koho to byl palác, pokud tam nebyl informativní nápis. Otázkou je, zda bych si všechny informace pamatovala. Rodina královská byla rozrostlá a každý následující panovník si v průběhu let postavil svoje bydlení. Ač dlouho nevládl, za významného vladaře své doby byl považován Iyasu 1 (1682-1706). O jeho paláci se říká, že byl dekorován zlacenými benátskými zrcadly a křesly se zlatými listy a slonovinou. Prý zdobily stěny nádherné obrazy. Bohužel, zemětřesení v roce 1704 a bomby Angličanů zničily vnitřek a velkou část střechy, ale stojící kostra budovy je prosáklá historií. V severní části komplexu jsou viditelné stopy Dawit’s Hall (Hala Dawita), která je známá jako House of songs (Dům písní), kde se událo mnoho náboženských i světských ceremonií a opulentních hostin. Císař Dawit (1716-21) postavil první ze dvou Lion Houses, (dům pro lvy), druhý nechal postavit císař Haile Selasie, kde Abyssinian lions (lvi) byli drženi až do roku 1990. Lvi byli častým doprovodem císařů. Domy pro lvy byly jen z kamene postavené větší klece, chudáci zvířata!! Pomalu jsem prošla každý koutek uprostřed hradeb, později si sedla pod strom a povídala s návštěvníkem z Holandska. Ani on, ani já jsme nespěchali, octli jsme se zde v jiném čase, v jiné době, obdivovali tuto vybudovanou barokní královskou složeninu, kde každý z vládnoucích císařů zanechal svůj podpis. Návrat do uspěchaného města s auty a lidmi jsme se snažili co nejdéle odsunout. Fotky ale byly, zavírací doba také, nebylo vyhnutí, pokud jsme zde nechtěli strávit noc, museli jsme se zvednout. Měla jsem štěstí, zapadající slunce nádherně do zlatova zbarvilo hradby i budovy v areálu a čekání na tu nej.… nej.… nej… lepší fotku dne se vyplatilo. Byli jsme odměněni!!
Jen o kousek dál od Fasil Ghebbi v jiné lokaci je Fasilada’s bath, velký obdélníkový bazén a s oku příjemnou budovou hned vedle. Je to velmi tiché, tranquilní místo, a i když bylo používáno královskou rodinou k osvěžení, důvodem k jeho vybudování byly náboženské ceremoniály a oslavy, které se ještě i dnes stále zde provozují. Jednou do roka je bazén naplněn vodou, a jakmile je biskupem voda posvěcena, hned se bazén naplní stovkami skákajících lidí a ozývají se jejich hlasy. To musí být pak paráda! Ceremoniální obřad je replikou křtu Ježíše – Timkat celebration. Bazén plný lidí jsem sice neviděla, dorazila jsem o pár dní pozdě, ale dovedla jsem si velmi živě představit, jak se tento obřad vyvíjí a odehrává.
Navečer jsem navštívila restauraci doporučenou Simonem, manažerem v ubytovně, hlad se ozýval a žízní jsem trpěla celý den. Prosté místo s několika již plnými stoly, směs turistů i mladých lokálních, objednala jsem si specialitu podniku – ryby na roštu. Talíř byl plný ryb a byly vynikající! Jedno habešské k tomu a co jsem si mohla víc ke spokojenosti přát? Ryby mi tak chutnaly, že jsem sem zašla i druhý den, cestou zpátky z Fasilada’s Bath, na oběd a byla jsem přivítána s velkým úsměvem. Na večeři jsem chtěla pro změnu zajít někam jinam, vyhrála to restaurace Four sisters (Čtyři sestry) velmi vyzdvihována v Lonely Planet, ale i Simonem. Čtyři sestry skutečně v restauraci pracují i jí vedou a navečer zde hraje hudba a zpívá se. Vzala jsem si čisté tričko, oprášila tenisky a šla… Restaurace nebyla daleko, ale musela jsem přejít hřiště, kde sedm chlapců rozdílného věku soutěžilo, kdo dohodí dál kamenem. Zprvu si mne nevšímali, ale s každým ušlým krokem jsem se k nim přibližovala a až jeden z nich mi spatřil, tak hned ke mně. Myslela jsem si, že to bude opět žádost o konverzaci, ale tentokrát to nebylo. Byli nabiti elektřinou, nebo něčím jiným, a zanedlouho mě obklopili a začali byt dost drzí a dotěrní. Pokračovala jsem v chůzi a dívala jsem se toužebně, jestli nějaká další osoba se na obzoru neobjeví a jak daleko to mám k restauraci, ale marně. Nikdo nikde a do bezpečí jsem musela přejít ještě půlku hřiště! Začala jsem s nimi trochu konverzovat, ale kluci špek nezbaštili, v úzkém kruhu běhali kolem mne, až jeden z nich, se odvážil a snažil se mi otevřít malý baťoh na zádech. Sice neuspěl, ale to už jsem byla trochu neklidná, a koukám po nějakém klacku, či malých kamenech. V počtu je síla a tak teď všichni jeden po druhém se pokoušeli rozepnout zip na baťohu a dostat se dovnitř. Jestli to byla jen hra, anebo ne, nevím, ale už jsem měla nahnáno, peněženku sice vždy nosím v kapse, ale to vše důležité - mobil, brýle a Lonely Planet byly uvnitř. Přátelské mluvení nezabralo, zvýšila jsem tedy hlas. Pořádně. Opět nic. Spásná myšlenka - sundala jsem baťoh a začala s ním kolem sebe šermovat a zoufale pozorovat, zda nějaká osoba se někde poblíž neukáže. Kluci si zprvu asi mysleli, že si s nimi hraji, ale pak ten největší dal signál a stáhli se o kousek dál a pokračovali ve hře. Velký výdech! Jejich pokřiky jsem za sebou slyšela ještě nějakou dobu. Chuť na jídlo mě přešla, vrátila jsem se, tanec ani zpěv jsem, bohužel, neviděla, namísto habešského jsem si v ubytovně dala čaj a v noci snila o snídani. Poučila jsem se – baťoh sice stále budu nosit, ale konečky zipů jsem drátkem svázala k sobě.
Dokončení příště
Naďa Humlová
***
