Povídání s Terezkou Voříškovou
Vloni jsme měli možnost při festivalu českého filmu Czech that film vidět režiséra Jana Hřebejka. Letos byla hostem herečka Tereza Voříšková, která ztvárnila roli ve více než třiceti českých filmech. Po závěrečném filmu Jana Svěráka Po strništi bos ji představil divákům v kině Revue český konzul v Torontu Ivan Počuch. Tereza vyprávěla různé příběhy z natáčení. Jaké měly problémy s malým Aloisem Grecem, který hrál Edu Součka. Zavzpomínala na Jana Třísku. Přiblížila natáčení v bouři na poli a jak se dělá umělá vichřice. O den později umožnil český konzulát pro česká media setkání s herečkou, která hrála ve filmu mladou hodnou maminku.
ABE: Terezo, brzy budete mít narozeniny, jste rak. Rak chodí dopředu i pozpátku, je to obojživelník. Znamená to, že jako herec - obojživelník máte ráda divadlo i film?
TV: Ano, mám ráda obojí.
ABE: V divadle Komedie hrajete v Shakespearově hře Romeo a Julie, umíte dobře anglicky, používáte originálu nebo se soustřeďujete pouze na české překlady?
TV: Musím přiznat, že jedu podle českého překladu. Některým výrazům zkrátka nerozumím a i v češtině to čtu ve dvou nebo třech překladech a pak teprve mi to dává hlubší smysl. I když představení na jevišti vypadá jednoduše, tak ve skutečnosti jsou jednotlivé myšlenky dost složité.
ABE: Přetváříte si to ještě dál?
TV: Záleží na představení. Při Letních Shakespearovských slavnostech měla režii dvojice SKUTR (Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka), kteří jsou alternativními režiséry. Dávali mně dost prostoru, na rozdíl třeba od Švandova divadla, kde jsem také hrála. Zde to bylo možné, ale většinou to nejde. Faktem je, že režiséři alternativního divadla vyškrtali hodně z textu a nechali tam pouze kostru o lásce a o nevraživosti. Takže díky tomu byl prostor pro fantazii a improvizaci.
TV: Musím přiznat, že miluji nejen filmy Jana a Zdeňka Svěráka, ale veškerou jejich tvorbu. Nezávisle na tom, že teď jsem hrála v tomto filmu. Od malička nám rodiče pouštěli jejich pohádky. Také znám všechny jeho písničky a knížky… Když jsem se šla ucházet o roli v tomto filmu, tak jsem byla jejich velký fanda, znala jsem nejen knihu, ale dokonce jsem ji znala i v audio-podobě. Dokonce to byl můj dárek k vánocům. Svěrákovy věci jsou pro mne něčím, k čemu nás rodiče vedli. Četli nám knížky, pouštěli zvukové záznamy.
ABE: Kromě Jana Svěráka, koho máte ráda z mladých režisérů?
TV: To by měl Honza radost, když říkáte, že je mladej… Měla jsem krásné dva roky, protože se mi splnily moje filmové sny. Točila jsem s Janem Hřebejkem, s Petrem Zelenkou a zakončil to právě Jan Svěrák.
ABE: Takže režisérské hvězdy…
TV: Když jsem v patnácti začínala s filmem, tak jsem měla přání s nimi něco natočit a tohle přání se mi splnilo snad během roku a půl. Jsou to zkrátka splněné sny.
ABE: Vy jste již jednou na Mezinárodním torontském filmovém festivalu byla…
TV: Nebyla…
ABE: Ale byla… Jenže to nevíte… S filmem Alois Nebel…
TV: No to je pravda, ale nevzali mne sem…
ABE: Film je z roku 2011, jak se vám v něm hrálo?
TV: Ono to je složitější. Film je animovaný a proto je to pro herce těžší. Musíte používat naprosto jiné výrazové prostředky. Ohlasy na tento film byly v Čechách naprosto odlišné. Někteří lidé ho zbožňují, jiní ho nemají rádi.
ABE: Navíc je zde problematika odsunu Němců…
TV: To je citlivé téma. Musím přiznat, že ten film miluji. Je to meditace Tomáše Luňáka.
ABE: Jak sama se díváte na období, o kterém byl tento film natočen?
TV: Vzhledem k tomu, že můj dědeček má německé předky a moje babička je Ukrajinka, která se ve třech letech dostala do Prahy, když její babička šla s krávou pěšky a pak musela hledat svoje děti… Tak tyto příběhy, kdy lidé ztratili svůj domov, jsou pro mne emotivní a sentimentální. Pocítila jsem to i včera při představení, kdy v hledišti seděli lidé, kteří žijí zde v Kanadě, ale jsou to Češi, někdy již Kanaďani, ale stále cítím ten stesk po domově.
ABE: Nezaskočilo vás to? Třeba emigrantský sentiment po Sokole?
TV: Musím říci, že jsem i z těchto vzpomínek měla husí kůži a byla jsem podobně jako oni stejně sentimentální.
ABE: Říká se, že pro lidi v emigraci se zastaví čas v okamžiku, kdy odejdou… Měla jste tento pocit při promítání?
TV: Ano.
ABE: Myslíte si, že film Po strništi bos je oslovil víc než Obecná škola?
TV: Podle mne by tento film bez Obecné školy nedával smysl. Určitě by nebyl tak silný. Sentiment Obecné školy, což je úžasný film, svým způsobem kontrastuje s tímto filmem. To spojení právě vyvolává určitý zážitek.
ABE: Vy hrajete ve filmu Po strništi bos maminku… Hrajete krásnou, milou, vlídnou maminku na rozdíl od neurotického tatínka. Jaký je to pocit hrát mladou maminku, protože dnes tak mladé maminky téměř vyhynuly? Dnes mají většinou manželé děti až po třicítce.…
TV: Pro mne to byl krásný pocit, moje máma je extrémně milující bytost, která nám dětem dala strašně mnoho, až moc. Měla jsem hezké dětství a byla jsem od malička mezi dětmi. Byli jsme obrovská rodina, kde děti rotovaly. Byla to pro mne absolutně představitelná situace. Sama jsem si představovala, že budu mít děti podstatně dřív, jako měla moje maminka, ale to se stále neděje. Nechávám tomu volný průběh. Pro mne představa, že mám dítě, není cizí. A do té role jsem se snažila vnést selský rozum, který měla moje máma.
ABE: Takže jste kopírovala svoji vlastní maminku…
TV: Přesně tak! Zkrátka jsem ji vytunelovala.Většinou jsem vytunelovávala svoji sestru Sáru, která je o čtyři roky mladší. Většina mých postav je založená právě na ní. Na jejich charakterových vlastnostch, na tom, jak se chová. Teď jsem poprvé vykradla někoho jiného, tedy mámu. Když moje sestra tento film viděla, tak to okomentovala: „Uf, konečně mám pokoj, konečně bereš jinde!“
ABE: Vy jste hrála v seriálech v britském Borgiové, americkém Missing (Pohřešovaný) a v kanadském Clay‘s P.O.V. Takže vám není Kanada cizí…
TV: Nefilmovalo se ale v Kanadě. To bylo založené na tom, že každá epizoda je v jiném evropském městě. Natáčelo se v Itálii, ve Francii, v Německu, Španělsku…
ABE: Takže něco jako Michael Moore Where to Invade Next (Co napadneme příště)…
TV: Něco podobného… Točil to kanadský režisér Paul Donovan. Od té doby miluji Kanaďany. Jejich smysl pro humor. Velice se mnou prožívali předposlední volby, když jsem podpořila Karla Schwarzenberga…
ABE: Vy jste zase na oplátku prožívala volbu Donalda Trumpa?
TV: Spíš jsem se modlila, ale nevyšlo to…
ABE: Fascinuje vás kanadský multikulturalismus?
TV: Obrovsky! Jsem ráda, že jsem tu mohla být, protože jsem tu nikdy nebyla. U nás doma jsme neustále masírováni propagandou, strachem, že se na nás něco řítí… Je těžké pořád vysvětlovat, že tomu tak není. Prezidentské volby se odehrávají kolem problému dvanácti migrantů ze Sýrie. Jedná se o podobnou taktiku, jakou používá Trump. Jedná se o zastrašování lidí. Jsem ráda, že to tady funguje. Líbí se mi společnost, kde jsou vedle sebe Indky v saree s teniskami, vedle černošek s obrovskými náušnicemi a budeme se muset smířit s tím, že jediné, co je trvalé, je změna. Rasismus není cestou.
ABE: Vraťme se do Čech. Byla jste někdy na plzeňském festivalu Finále?
TV: Miluji ho, byla jsem tam a je to neuvěřitelně intimní festival. Je to neformální, mnohem méně oficiální než Karlovarský festival. KVIFF má světové jméno, dokonce tam měly premiéru i filmy, které získaly Oskara, zatímco FINÁLE má vnitrostátní dopad. Oba festivaly pomáhají tomu, aby se k Čechům dostaly i české filmy.
ABE: Děkuji vám za rozhovor!
S Terezou Voříškovou rozmlouval na torontském konzulátu Aleš Březina, foto: lidovky
***