Z bláta si život svůj uhnětem nebo ho ulijem z kovu?

Název článku je maličko pozměněný Hrubínův verš. Na rozkazovací otázku, kterou si klade, jsem nikdy neměl odpověď - jsme děti svých osudů, nebo jsou nám dány určité talenty a co s nimi uděláme, je na nás. Ale otázka se mi zdá spíš zaměřená na oblast mravní: dovolíme, aby pudy a instinkty modelovaly náš život nebo zvedáme výš a výše nebe. První tři měsíce tohoto roku byly nabity fascinujícími událostmi: zimní olympijské hry v Pchjončeschangu v Jižní Koreji, bizární každodenní představení ve Washingtonu, premiéra filmů o legendární rodině presidenta Kennedyho a o papeži Františkovi a život české uprchlické dvojice Elišky a Milana Crháka.

Zakladatelem obchodní a politické dynastie své rodiny byl Joseph Kennedy, muž nabitý ctižádostí nejen pro sebe, ale i své děti, zvlášť svého nejoblíbenějšího a nejstaršího syna, take Josepha. V době Mnichova byl americkým velvyslancem v Anglii. Těsně před začátkem války navštívil v Londýně spolu s americkým ministrem zahraničí Sumnerem Wellsem Winstona Churchilla. Churchill měl v ruce sklenici whisky se sodou (a zřejmě několik sklenic už v sobě) a štědře nabídl sklenici whisky Kennedymu, o němž věděl, že nepije. A pak, když se ho snažili přemlouvat, že by měl vyjednávat s Hitlerem (Roosevelt Kennedyho považoval za fašistu) se tak rozlobil, že je prakticky vyhodil. Po vyhlášení války Spojeným státům Německem a Italií. Kennedy změnil názor a synové Joseph a Jack vstoupopili do armády. Jack sloužil u námořnictva. Loď, které velel, byla rozříznuta japonským křižníkem, Jack byl zraněn, ale se svojí posádkou se přeplavili na malý ostrov a Jack se stal národním hrdinou. Joseph žárlil, přesunul se do Evropy. 

Hnětl Joseph Kennedy (zakladatel dynastie) svůj život z bláta? Jeho snaha přesvědčit Churchilla, aby jednal s Hitlerem nezvučí kovem, ale nevidím spojitost mezi ní a osudy jeho rodiny, zvlášť druhých synů, ale i dcery.

Daleko jasnější je případ jiného zbožňovatele majetku a moci, Donalda Trumpa. Jeho cesta k bohatství a moci by mu sotva vysloužila cenu příkladného podnikatele a politického vůdce, jeho vztah k ženě, obvinění 16 žen, že je „poctil“ neždoucí pozorností, šek na 130,000 dolarů pornohvězdě s níž Trump měl údajně poměr, šekem, kterým se ji těsně před volbami pokoušel umlčet a který mu dnes ona nabízí vrátit, jestliže on jí dovolí zveřejnit informace o jejich vztahu. A nejvážnější prohřešek: zvláštní proskurátor prošetřuje vztahy mezi Trumpovou volební kampaní a Ruskem (Trump jednak v Moskvě už od šedesátých let minulého století plánuje postavit hotel a jistě má i jiné obchodní zájmy) v souvislosti s ruským ovlivňováním amerických presidentských voleb (Rusko a Putin jsou z podobné činnosti obviňováni i v jiných zemích, včetně České republiky). Zhoršuiící se vztahy mezi Ruskem a západem jsou ovlivněny otrávením bývalého ruského ruského agenta novičokem. Prohlášení britské vlády bylo podpořeno prohlášením vlád řady zemí, včetně Spojených států (prohlášení učinil  americký ministr zahraničí Tillerson, dva dny na to byl Trumpem propuštěný a zvlášť výmluvně vyslankyní  USA u Spojených národů, Nikki Haley. Trump se s řadou vůdčích politiků ozval až dva dny později. Ale teprve 15. března vyhlásil sankce, které na Rusko odhlasoval americký kongres a které měly být na Rusko Trumpem uvaleny nejpozději před půldruhým měsícem.

Možná typickou ukázkou způsobu Trumpovy práce je jeho akce uvalení tarifu na ocel a aliuminum dovážených z jiných zemí včetně Kanady. Důvod? Tyto země podle Donalda Trumpa vyvážejí do USA víc, než od USA kupují. Jak k tomu závěru Trump dospěl? Když své rozhodnutí oznamoval, neznal fakta. Tak si je vytvořil. Jak později na televizi přiznal, na nesprávnost jeho informací ho upozornil kanadský ministerský předseda Justin Trudeou (Kanada a Velká Britanie víc z USA dovážejí než do USA vyvážejí).

Za zmínku stojí, že Trump strávil den nedávných voleb ve volebním distriktu Pennsylvanie agitací pro republikánského kandidáta na úřad poslance do kongresu (V loňských presidentských volbách tento distrikt vyhrál rozdílem 22 %). Nezdá se, že presidentská podpora republikánskému kandidátu pomohla. Volby vyhrál, byť těsně, jeho demokratický soupeř Conor Lamb.

Donald Trump je člověk vybavený ohromnou energií, pracovitostí a řadou důležitých schopností. Je také prosátý nenasytnou ješitností a ctižádosivostí, které mu dovolují vidět sama sebe jako největšího amerického presidenta, schopného řídit celý svět, jako brilantního řečníka-před několika měsici oznámil, že mexický president a skautský vůdce mu volali, aby mu gratuloval k nejlepší řeči, jakou kdy slyšeli - oba prohlásili, že s ním nemluvli. Pravda jako mravní koncept pro něj neexistuje. Myslím si, že si svůj život uhnětl z bláta.

Život na štěstí není tak temný jak by Trumpův svět naznačoval. Měl jsem možnost v televizi pozorovat pěkný výsek nedávných olympických her, na kterých stovky mladých a nadaných mužů a žen tak jako v slavné éře antického Řecka, přišlo soutěžit o prvenství ve svých disciplinách. Všichni z nich ulili své životy z nejvzácnějších „kovů“: svých talentů a z vůle vydupat ze svých kostí a svalů výkony, jaké svět dosud neviděl,výkony, jež budou zaznamenány pro věčnou pamět lidského rodu. Z těch stovek atletů jem vybral tři jména: kanadskou dvojici krasobruslařů Tessu Virtueovou a jejího partnera Scotta Moira, a českou lyžařku Ester Ledeckou

Začnu s mladičkou Ester Ledeckou (navzdory tomu, že je jí teprve 22 roků, shromáždila záviděníhodnou sbírku medailí). Na letošní olympijské hry jela s úmyslem soutěžit ve dvou disciplinách. A i když jí to každý rozmlouval, Ester ve dvou disciplinách soutěžila. A v obou vyhrála - jako první žena v historii-zlatou medaili. Nejdříve na lyžích v super G slalomu a o pár dní později v paralelním obřím slalomu na snowboardu. Doma se konaly parádní oslavy. Ale i pro nás (a někteří z nás už žijí mimo rodnou zemi sedmdesát roků) každý význačný úspěch zvlášt mladých lidí cítíme jako rozkvetlé ráno v kousku země, kde jsme prožili své dětství a mládí.

Tessa Virtueová a Scott Moir získali zlatou medaili ve tancích na ledě. Ačkoliv výkony v krasobruslení byly všeobbecně na vysoké úrovni, od začátku jejich programu jsem cítil, že jsem svědkem něčeho jedinečného, nejen pokud šlo o bruslení a choregrafii jejich programu, ale i něco lidsky krásného. Z jejich vztahu vyzařovala vzájemná hluboká úcta, která programu vdechla atmosféru tajemství a vznešenosti lidského údělu. Aniž bych věděl proč, v hlavě se mi vracela slova Tomáše Masaryka: „Věčné věčnému nemůže ubližovat.“ Snad to bylo proto, že ve výkonu a vztahu Tessy a Scotta jsem cítil závan věčnosti.

Josef Čermák – květen 2018

Poznámka: Omlouvám se, že tento článek jsem objevil v elektronické poště až po návratu z ČR. Aleš Březina

***