Návrat na hlavní stránku

Vůně kávy z bývalé Ferdinandovy třídy

Mám hodně ráda dobrou kávu a zažila jsem si i situaci, kdy v Praze nebylo moc míst, kde si ji člověk mohl dopřát – tak takováto doba je už naštěstí definitivně pryč a nové kavárny vyrostly rychlostí blesku. Jsou hezké, milé, na zajímavých místech i s dobrou nabídkou, ale samozřejmě, že takovým kavárnám, jaké vznikaly před a v první republice se vyrovnat nemohou. Každopádně se domnívám, že mezi ty nejúžasnější patřily určitě kavárny Slavia, Louvre, Unionka, Demínka, Národní, Imperiál, Savoy, Arco a samozřejmě další. O některých jsem už psala, ale teď to ještě trochu rozšířím.

Staré kavárny jsou jedna krásnější než druhá, jedna zajímavější než druhá a všechny s charakterem doby, ve které vznikly. O Slavii jsem už kdysi podrobnou novinovou zprávu uvedla, takže dnes jí věnuji jen nepatrnou vzpomínku. Je na nádherném místě Prahy, od kavárenských stolků lze pozorovat nejenom život na chodnících, ale lze zabloudit
pohledem i k Národnímu divadlu, Vltavě, k Petřínskému vrchu a Pražskému Hradu. Je po zdařilé rekonstrukci a samozřejmě, že její interiérovou dominantou je stále Olivův obraz „Piják absintu“ – i když dnes už jen jeho kopie. Ještě taková zvláštnost, pití absintu sem putovalo z Francie a dočetla jsem se, že se tomuto alkoholu zase tak moc neholdovalo, jak se dnes tvrdí, hlavně to ale byl hodně módní nápoj a tak se do doby první republiky nadšeně zapojil. Pod Olivovým obrazem sedával Nezval, Teige, Seifert, oba Čapkové, Špála a další. V Seifertově knize Všecky krásy světa se lze dočíst: Už si ani nevzpomínám, co nás přimělo, že jsme opustili vlídnou a pohostinnou Národní kavárnu a její zakouřenou atmosféru vyměnili za kouř a pach ve staré herecké Slávii. Sedávali jsme tam u okna vedoucího na nábřeží a trochu popíjeli absint. Byla to malá koketérie s Paříží. Nic víc.“

Do kaváren chodívala velká plejáda tehdejších spisovatelů, novinářů, umělců a ti zde nejenom popíjeli kávu, ale i tvořili, vedli diskuse, hádali se o svoje názory, po střetech nazlobeně odcházeli, aby hned příští den zde byli znovu. Chodili sem i politici, bankéři, majitelé podniků, herci. Byla to nadmíru pestrá společnost a logicky zde vytvořila rozsáhlé podhoubí pro generace pozdější. V kavárnách platily zvláštní nepsané zákony – u jedné kávy se mohlo sedět nekonečně dlouho, kavárník dobře znal svoje hosty a dělal vše proto, aby se v jeho kavárně cítili dobře, mnohdy vypomohl i s útratou. Číšníci byli ochotní, inteligentní, ovládali cizí jazyky, věděli přesně jaké noviny ten, který host čte, totéž platilo o časopisech. Úžasný kavárenský rozkvět se dá zaznamenat v době secese, v té totiž nevznikaly jen obrovské dámské klobouky, zdobené mašlemi a květinami, nádraží, veřejné osvětlení, v té době vznikaly ty nejkrásnější kavárenské podniky s dokonalou kávou a množstvím zajímavého zahraničního novinového čtiva. Hodně se té krásy vytratilo, jak šla dál doba, mnohé z kaváren zanikly jako například slavná Unionka anebo Tůmovka a jen ti nejstarší dovedou ještě určit místo, kde vlastně stávaly.

Zůstaneme nadále na Ferdinandově, dnešní Národní třídě a vstoupíme do Národní kavárny, která pochází z roku 1896. V roce 1923 prošel celý dům rekonstrukcí a od tohoto data se Národní kavárna stala moderní pražskou atrakcí. Sloužila jako lidový hostinec i jako setkávání velkoměstské elity. Zapsala se do dějin i tím, že zde vznikl Devětsil, spolek české kulturní avantgardy. Největší slávu zažívala v letech 1923 – 1928, tehdy se zde bylo možné setkat prakticky s každým, kdo v české kultuře něco znamenal. A protože už neexistovala kavárna Unionka, většina jejich hostů se přestěhovala sem. Takže zde začal sedávat Nezval, Čapkové, Halas, Hrubín, S. K. Neuman, Dyk, Bass, Peroutka, Vančura a další. Po únoru 1948 patřil celý dům Svazu spisovatelů a z kavárny vznikla jakási galerie výtvarného umění. Obnova začala až 2007 po vyřešení restituce a v roce 2013 proběhla komplexní rekonstrukce, která znovu navodila finální design první republiky. Dnešní interiér je příjemný a vhodně připomíná tehdejší slavné hosty, jejichž citáty zdobí stěny kavárny. Chodívám tam, líbí se mi tam, chutná mi jejich káva a Rulandské šedé a kamarádce Modrý Portugal. Sedáme u stolečku, od kterého vidíme na citát pana Ferdinanda Peroutky a Vítězslava Nezvala a přes sklo pozorujeme po chodníku chodící lidi a povídáme si o všem a o ničem, protože od toho jsou kavárny.

Velectěnému obecenstvu! K nastávající kavárenské saizoně dovoluji velect. p. t. obecenstvo upozornit na svou nově zřízenou kavárnu „Louvre“ v Praze, Ferdinandova třída, s uctivou prosbou o věnování vážené přízně. Závod můj, co do rozsáhlosti a moderního zařízení jest jediný svého druhu v Rakousku-Uhersku. Proše velectěné p.t. obecenstvo, by
podnik můj lask. svou návštěvou ráčilo podporovati, trvám v plné úctě Adolf Pelc, majitel kavárny Louvre.“ Takovýto inzerát se objevil v Praze v roce 1902, kdy se otevřela honosná kavárna Louvre, dnes Národní třída 22. Kromě samozřejmého dokonalého občerstvení nabízela kavárna i neméně dokonalé kulturní a společenské vyžití. Každý den se konaly koncerty, směrem do dvora měli hosté k dispozici herny karet a šachů a biliárdové síně s 11 stoly, což představovalo naprostou výjimečnost kavárny. Začal se zde logicky scházet Pražský biliárdový klub. Klientelu kavárny kromě uměleckých a spisovatelských špiček jako Zrzavý, Váchal, Pacovský, Kafka, tvořili i mnozí ze světa vědy, za které jmenuji Alberta Einsteina. Louvre byl s oblibou vybírán pro nejrůznější umělecké akce, takže zde v roce 1925 založili čeští spisovatelé pod vedením Karla Čapka Československé centrum PEN klubu, později zde vznikl Pražský lingvistický kroužek a našlo by se toho mnohem víc. Kavárna na sebe strhla, a právem, i pozornost světovou, v dokonalém domě s obrovskými okny a zrcadly, s nadčasovým vybavením – to vše jí dělalo bezchybnou reklamu ve světě.

Všechno se zničilo v únoru 1948, dokonce cenné vybavení bylo vyházeno okny na chodník. Komunisté promyšleně v ničivé práci pokračovali, novým nájemcem se stal státní podnik Potrubí. Teprve v roce 1991 začal tehdejší podnik bytového hospodářství hledat změnu a na zcela zdevastované prostory vypsal výběrové řízení. Začala změna pod vedením kavárníka a podnikatele Silvio Spohra – mnoho roků překonával těžkosti, ne zcela šťastně zvolil svou první koncepcí, jejímž výsledkem byla jakási americká kavárna – lidem se to nelíbilo. Teprve druhý pokus vyšel a to s vazbou na prvorepublikovou tradici, a nový Louvre byl znovu na světě a trvale si získal lidskou přízeň.

Žádný oficiální konec moje povídání mít nebude, protože u kaváren prostě konec udělat nelze, jsou další a další, o kterých je možné přemýšlet, třeba je navštívit a při šálku kávy si udělat pár poznámek k článku dalšímu. Vždyť právě v kavárnách vznikalo hodně novinových fejetonů, povídek, tak proč bych se o to neměla pokusit i já. A proč bych vám zase o tom někdy nenapsala, napíšu, a ráda!

Jana Fafejtová – Praha

***