Návrat na hlavní stranu

Hong Kong trochu jinak

Spěchající davy lidí, přeplněné chodníky, hemžení v ulicích, hadimršky červení taxíci, záplava zelených mikrobusů, kymácející se poschoďáci, razící si cestu chaotickým provozem, věkem již oprášené a zlenivělé pomalované tramvaje, nikdy nemizící bambusová lešení na věžácích a mrakodrapech, skvostná čistota a upravenost města, modrá obloha, příjemných 23 stupňů tepla, takhle nějak mě Hong Kong přivítal. Přiletěla jsem strávit zde Vánoce se svou rodinou, město znám z dřívějška celkem dobře, dovedu se orientovat. Nepřipadala jsem si jako turistka, ani jako návštěvnice, ale jako jedna z davu. Rodina mně i tak brala, syn vždy jen řekl: „Mami, je to támhle a támhle, vezmi si autobus 8, pak doleva, doprava, budeš u přístavu, naloď se, měj hezký den, uvidíme se večer.“ A tak nějak to vždy i bylo, hledat mě nikdy nemuseli. Předvánoční přípravy i koupě dárků zabraly většinu dne a změna času mi dala tentokráte dost zabrat. Dvanáct hodin časového rozdílu se pro mne ukázalo poměrně náročné, pár dní jsem si připadala jako ta noční můra, co ve dne spí a v noci kouká. Zásobila jsem se ale knihami, takže noční koukání jsem vyplnila četbou. Asi po týdnu se tělo plně přizpůsobilo.

Jak se slaví Vánoce zde v této části světa? Tak nějak na co je každý zvyklý a jak si je udělá. Žije a pracuje zde z celkového počtu obyvatel sice jen malé procento příslušníků jiných národností, kde oslavy narození Ježíška jsou součástí jejich kultury a toto si přinesou i sebou. V roce 1951 město mělo jen dva miliony obyvatel, avšak k prvnímu lednu roku 2018 podle statistických údajů je Hong Kong domovským městem sedmi a půl milionům lidí. 91% jsou Číňané kantonského původu, 8.6 % příslušníci jiné národnosti a zbylých skoro 400 000 jsou domácí pomocnice hlavně z Filipín, Indonésie a Indie. I když Hong Kong se zdá na první pohled prorostlý západní kulturou, není tomu tak. Čínská víra, tradice a myšlení stále přetrvávají. Vánoce zdaleka nejsou tím nejvýznamnějším a nejokázalejším svátkem, jako je Čínský nový rok, ale i tak se mu dostává aspoň střídmé důstojnosti. Budhismus a Taoismus smíchán s elementy Konfucianismu, uctívání předků a animizmus jsou zde dominantními náboženstvími, i když… jak se zdá, tak Číňané se daleko více snaží o životní úspěchy, kariéru, nežli se zaobírat filosofickými otázkami jejich víry. V Hong Kongu je několik chrámů, kam povětšinou věřící přijdou se specifickou prosbou, hlavně o zdraví anebo úspěchu v podnikání. Nejstarší (už stál, když sem Angličané přibyli) a nejznámější z nich je Man Mo Temple na Hollywood Rd. Fascinovala mě jeho vnitřní malba, bohatá zlato-červená výzdoba s dalšími čínskými náboženskými relikviemi, sochami bohů i zvířat, tklivá hudba a stále přítomná vůně doutnajících malých tyčinek. Skleněné pokladničky byly plné peněz.

Jen v rychlosti připomenu, co se stalo, že Hong Kong přešel do rukou Angličanů… Nežli ho oficiálně dostali v roce 1842 do svého držení, byl to malý zapomenutý kousek země Qing dynastie (1644-1911), obydlen farmáři, zemědělci a piráty. Výměna zboží mezi Anglií a Čínou začala v roce 1685, ale obchod byl nevýhodný pro Evropany až do té doby, než začali dovážet do Číny v pozdním osmnáctém století opium. I když císař vydal zákaz výměny, obchod pokračoval. Číňané si opium nechtěli nechat vzít a císařův zákaz ignorovali. Při jedné z dodávek městský komisař zničil 20 000 beden tohoto cizího bláta, míněno opium a tento akt dal záminku Angličanům k zahájení vojenské akce a přinutili tak Číňany k vyjednávání. Angličané požadovali, aby jim Číňané odstoupili na věčné časy právě tento strategicky položený, zapomenutý ostrov. Stalo se tak a na základě druhé Anglicko-Čínské války (1856-60) si Angličané přibrali ještě poloostrov Kowloon, o čtyřicet let později i rozsáhlé New Territories. Obě strany se dohodly na devětadevadesáti letém pronájmu, který v roce 1997 vypršel a Hong Kong byl vrácen zpátky Číňanům a stal se Special administrative region of China. Zprvu po předání, na principu jedna země, dva systémy, se na vnější struktuře administrativy nic neměnilo. Proč by taky? Zavedený pořádek a řád, peněžnictví i byznysy prosperují i nadále. V posledních několika letech však začaly v Hong Kong protesty volající po větší svobodě tisku a přímých voleb do městské rady.

S Hong Kongem je spojena i postava Dr. Sun Yat–sen, (1866-1925), čínského lékaře, spisovatele, filozofa, kaligrafa, ale hlavně revolucionáře, který se přičinil o svržení poslední císařské dynastie Qing a v roce 1911 se stal prvním, i když prozatímním, prezidentem nově založené Čínské republiky. Mluví se o něm jako o otci vlasti, nebo také o otci moderní Číny. Narozen v čínské provincii, v Hong Kongu, vystudoval lékařskou fakultu a městu zůstal věrný. Medicínu pověsil na hřebík a založil si zde základnu pro svoji revolucionářskou kampaň. Hledal jak politickou, tak i finanční pomoc od čínské komunity ve světě, zavítal i třikrát do Kanady. Dvakrát navštívil Vancouver, 1897 a 1910, při jeho třetí návštěvě  v roce 1911, se vydal i na východ. Zejména mnohopočetná komunita ve Vancouveru, byla velmi štědrá, dokonce si někteří z dárců vzali i hypotéky na domy, aby mohli podpořit dr. Sun Yat-sena a jeho revoluční plány. Jeho hlavní odkaz spočívá v rozvinutí politické filozofie – The Three principles of the people, což jsou Nationalism, Democracy and Livelihood of the people. (Vlastenectví, demokracie a lidu budiž přáno, volně přeloženo). Tato filozofie se stala základním kamenem čínské politiky a Tři principy jsou zmíněny i v první řádce čínské národní hymny. V Hong Kong je velké muzeum, věnované jeho životu a práci. Je považován za jednoho z největších politických myslitelů nejen své doby, ale všech dob.

Vánočně vyzdobená nákupní střediska byla plna lidí, je ale těžké posoudit, zdali to byl jen nákup dárků, ona jsou totiž stále plná. Shopping je jednou z velkých radostí obyvatel, řekla bych, že tou největší, jde ale ruku v ruce s požitky kulinárními. A protože nakupování je číslo jedna činností hongkongských, jestli jsou Vánoce anebo ne, nehraje to skoro žádnou roli. Nakupuje se stále. I já jsem vyrazila, ale v malých a přelidněných prostorech tržišť i úzkých uliček jsem dlouho nevydržela. Zvyklá nosit baťůžek na zádech, jsem byla davem smýkána ze strany na stranu, nikam jsem se nemohla vejít, prodrat se ke zboží bylo skoro nemožné. I když tržiště mám ráda a dávám jim přednost před nákupními středisky kdekoliv, tentokráte jsem to udělala. Dárky pod stromečkem musí být. Přesunula jsem se do obchodu s knihami v jednom velkém a luxusním shopping centru, kde nebyla skoro noha, vím, riskovala jsem, koupila jsem vnukům každému knížku, podívají se aspoň na titul? Ti dva starší byli velcí čtenáři, ještě to platí anebo elektronika je natolik již dostala, že knihy už leží na vedlejší polici? Ten nejmladší sice stále ještě trochu čte, ale když ho rodiče nevidí, hned se opičí po starších bratrech. Jak se později ukázalo, tituly zabraly!!, zadní stránka i půlka první byla přečtena!!, ale zbytek až asi někdy jindy, anebo nikdy…Víc úspěchu než jsem očekávala. Jen jsem měla knihy v tašce, hned jsem se vydala k východu, tohle nebylo místo pro mé nákupy, silně nad můj rozpočet a racionální uvažování, asi proto jsem zde ani moc nakupujících neviděla. Luxusní krásné obchody, hlavně šperky, oblečení od módních návrhářů z celého světa, užasle jsem koukala do výloh, ne že by se mi to nelíbilo, to určitě ne, ale ceny až pobuřující, aspoň tedy pro moji kapsu. Ve slabé chvilce jsem si koupila jen tak do ruky pytlík s čokoládovými bonbóny, na cenu se neptejte, měla jsem na pamlsky vybráno už hodně dopředu! Stromeček syn musel objednat, na tržištích je nenajdete, ještě před několika lety snacha objednávala i krůtu. Teď, zřejmě s postupující westernizací čínského města, v této době jich jsou plné mrazící pulty. Štědrovečerní večeře byla směsí několika kultur - české, malajské i čínské a do zlatova vypečená krůta na stole na Boží hod také nechyběla. Byla jsem ráda, že snacha, i když narozena v Malajsii, se snaží a musím říci, že s úspěchem, pokračovat aspoň částečně v českém tradičním pojetí svátků a přála bych vám vidět, jak nádherně upletla vánočku! Vedle salátu, ryb, vánočky i trochu cukroví, kus domoviny, kterou si sebou stále nosíme, ať jsme kdekoliv po světě, byly na stole i mísy s  jinými svátečními pokrmy, tradiční jejím zvykům. Krůtu pekla bez nádivky, jen s různým kořením a obloženou zeleninou, a i když měla ta potvůrka osm kilo, byla upečena do křupava za necelé tři hodiny! Jako památku na Angličany najdeme procházkou městem vedle výstavních koloniálních budov i kostely. Jeden z nich, katedrála Sv. Jana, postavena v roce 1847, přímo v Centru města, se pomalu ztrácí v záplavě mrakodrapů kolem něho. Zde se pravidelně v neděli dvakrát slouží mše svaté. Je hojně navštěvována, na Štědrý den i Nový rok se v kostele prý ani nedalo pohnout, jak mi sdělila naše domácí pomocnice. Vánoční růže, (poinseta), jsou i zde tradiční a oblíbenou květinovou vánoční výzdobou a ty velké, až metrové stromkovitě vzrostlé, zdobily vchod i lobby každého mrakodrapu i otevřených prostranství. Myslím si, že 360° pohled na zdejší přístav a moře mrakodrapů z ptačího pohledu z Victoria Peak (kopec vysoký 552 metrů), je jedním z nejúchvatnějším na světě. V době sváteční, kdy večer světelné elementy, osvětlené mrakodrapy i pravidelné ohňostroje, ještě dodávají celkovému vjemu pulsující energii, výsledek je o to silnější. Nenechala jsem si tento zážitek ujít a jsem si jista, že se stal jedním z nezapomenutelných pro mnohé návštěvníky města, jako je i pro mne.

Jak dny ubíhaly, měnilo se zde i počasí. Z příjemných 23°C jsme se ocitli kolem 10-12 °C a co já s tím plným kufrem letního oblečení? V bytech není ústřední topení, jen se dá přitopit elektrickým přenosným zahřívačem. Letos to prý byla abnormálně studená zima, no a zrovna já jsem musela přijet, já, která se těšila za sluncem!! Teplá bunda v kufru nebyla, ale rozhodně by neměl být problém si ji obstarat, až na to, že větší velikosti bylo zatěžko najít. V Kanadě nosím M, ale zde, potřebuji, minimálně XL Asiatky jsou drobného vzrůstu a rozhodně nemají kila navíc, takže i to značkování je přizpůsobené. Několik pokusů najít bundu, aby se mi líbila i dobře seděla, se ukázalo jako marné úsilí. Potom už jsem hledala jen takovou, abych se do ní vešla, už mi to bylo fuk, jaká barva, jaká značka, ale i tato akce nebyla úspěšná, takže jsem i nadále nosila svoji leHong Kongou, teď s vrstveným oblečením, rozhodně to žádná paráda pod bundou nebyla, ale bylo mi teplo!!! Až potom jednou v zastrčeném obchůdku, kdy jsem již byla smířena, že teplá bunda nebude, jsem ji našla! Po Hong Kong a okolí jsem se pohybovala většinou sama, mladá rodina, pracovní závazky, škola, po snídani jsem vyrazila a celý den jsem měla pro sebe. Byla jsem tu již několikrát a turistická místa i zdejší pozoruhodnosti mám již oběhané a mám již i svá oblíbená, kam se ráda vracím. Už jednou jsem se rozepsala o Hong Kong, třeba si vzpomenete, o jeho historii, zajímavostech, kam jít za kulturou, sportem, návštěvy muzeí, pozoruhodné budovy, hojně navštěvovaný noční market na Temple St., přístav, přilehlé ostrovy, Budhova socha a Po Lin monastery, vyhlídková padesátikilometrová turistická stezka kolem Hong Kongu (tu už jsem si také prošla) a i další. Kulinární radosti, ach těch je! Populární Stanley park, napěchovaný obchody, hotely, bary a zářivými neony Nathan Rd. na  Kowloon poloostrově, městské parky, Victoria Peak, kasina v Macau, věkovité plouživé tramvaje, adrenalinová jízda s dvouposchoďáky, atp. To všechno už jsou zážitky z minulých návštěv, rozepisovat se znovu o nich nebudu. Tohoto města se nikdy nemohu nabažit, nikdy jsem se tady nenudila, ba naopak, nebo nevěděla, kam mě moje nohy druhý den ponesou. Vždyť ty ostrovy musí být stejné, vidíš jeden, vidělas všechny, jsem slyšela… Zdaleka tomu tak není, vždy něco nového se našlo, co jsem ještě neviděla, kde jsem ještě nebyla a co by stálo za návštěvu, anebo, jsou i místa, kam si vždycky ráda znovu zajdu. Při mých dřívějších pobytech jsem vždy měla tak trochu naspěch a dlouho jsem se nikdy nezdržela. Tentokráte jsem ale nikam nespěchala a v pomalejším tempu si dny vskutku plně vychutnávala a až labužnicky prožívala. Ale i tak, kilometrů jsem nachodila hodně! K celkové pohodě přispívalo i to, že jsem přišla k připravené večeři a nádobí jsem ani jednou nemusela mýt, haha! Veškeré pochůzky jsem si více méně zopakovala, ale v pomalejším tempu, měla jsem více času se dívat kolem i přivonět si ke květinám, nemám problém navázat hovor s kýmkoliv, sednout si a vypít šálek chutného hongkongského čaje s mlékem, zdejší specialita nebo si zajít během dne na čínské knedlíčky, těch se nikdy nepřejím! Byla jsem párkrát i v kině, začíná se promítat již v ranních hodinách za tzv. seniorské ceny, čehož jsem využívala a s kapučínem v ruce si libovala, jak je ten život krásný! I když jsem se svými vnuky, vzrostlými jinochy, mnoho slov nenamluvila, ach ty počítačové hry!!!!!, i tak jsem byla šťastná, že jsem mohla být součástí, aspoň na krátkou dobu, jejich denního a rodinného života. To byl hlavní důvod mé návštěvy.

Jednou mi syn navrhl, abych šla s nimi, že jdou na kola, a že v People’s park (Park lidu) na ně můžu počkat. Jakmile jsem uslyšela, o čem mluví, hned jsem nastražila uši a okamžitě řekla, že jdu! Moje láska k lidovým parkům již trvá řádku let. Jsou součástí denního života obyvatel Číny, ale najdeme je poskrovnu i jinde po světě. Při mých opakovaných návštěvách této země, jsem je vždy vyhledávala a měla možnost jich i několik navštívit. Jedná se vždy o obsáhlý areál převážně v centru města, atraktivně situovaný do prostředí, sloužící k odpočinku a rekreaci obyvatelstva města. Veliká většina z nich žije v malých bytech a ráda tráví svůj volný čas venku v přírodě, v zeleném prostředí a parcích. Sem si chodí odpočinout, meditovat, popovídat, zatančit, ano, zatančit, zacvičit, zazpívat, poslechnout si hudbu, místo je oázou klidu a míru, je to park sebeuvolnění. Slouží lidem všeho věku již dlouhá léta, některé i více jak sto let. Byly svědky častých oslav, ale také rebelií. Mohly by povídat! Impozantní vstupní brány, aspoň jak se pamatuji, dávají předtuchu, že se máme na co těšit a vskutku tomu tak je. Není park jako park, každý má svoji specifiku i historii. Jsou to místa, o kterých se v turistických příručkách většinou nepíše, průvodci vás sem nevezmou, jsou to místa stále čistá, ryzí, neposkvrněná záplavou autobusů s turisty a suvenýry. Pokud si najdete k nim cestu, stojí určitě za návštěvu. Pamatuji si velmi přesně, kdy a kde moje láska k nim začala… Bylo to v jižní Číně, ve městě Guilin, jedno z plánovaných přerušení naší cesty vlakem do Tibetu. Strávili jsme zde, můj kamarád a já, skoro týden, sloužilo jako zajímavá strategická základna s možností podniknut odtud výlety do okolí, čehož jsme plně využili. Longji - rýžová terasovitá pole, projížďka po řece Li, roztomilé městečko Yangshuo, krápníkové jeskyně, atd., atd. Spali jsme blízko centra města a hned první ráno mě probudily líbivé čínské melodie. Vydali jsme se po jejich zvuku a byli jsme bohatě odměněni. Kousek za hotelem přes náměstí jsme objevili krásný park a uprostřed něj na rovné ploše skupina asi 40 žen při zvucích hudby cvičila Tai chi. Krásná podívaná! Park velmi romantický, s několika dřevěnými můstky přes jezírka, zahradami, kvetoucí stromy, altány, stáli jsme tam přes hodinu, pozorovali cvičící ženy a nemohli jsme od nich oči odtrhnout. Některé nebyly již žádné mladice, ale i přes to, ladnost jejich pohybů jako celku, byla velmi líbivá. Přidružil se k nám profesor filozofie z místní univerzity a mluvili jsme o tom, že Asiati a obyvatelé Západu přemýšlí rozdílně a proč. Padla též řeč o Yin a Yang i Feng Shui. Zajímavá rozmluva. Ranní cvičení tohoto druhu bojového umění má kladné zdravotní benefice a častá podívaná na jednotlivce či skupiny provázející nás cestou, nás o tom přesvědčila. Další naší zastávkou bylo město Chengdu, odkud jsme pak jeli vlakem až do Lhasa do Tibetu, adrenalinový zážitek! I tady, v tomto velkém městě, jsme Park našli, byl otevřen v roce 1911. Hlavní brána, velké prostranství, rozsáhlé zahrady zdobené kolekcí kulturních relikvií a sochami, v jednom rohu saxofonista se vyžíval hraním na svůj nástroj, zřejmě v paneláku hrát nemohl, o kousek dál probíhala soutěž družstev v badmintonu, plná dětská hřiště a největší část parku patřila muzikantům, zpěvákům a tančícím párům. Jak tomu rozumím, nikdo z výše zmíněných není profesionálem, ale jen skupinka hudebníků se dá dohromady, nacvičují a právě zde pak hrají. Zpěváci a zpěvačky se střídají a my je s potěšením posloucháme! Povětšinou jsme vždy slyšeli jejich tradiční lidové melodie, ale někdy se mezi ně vloudily i mezinárodní hity. O kousek dál dvojice tančící do taktu waltze, ale i jiných bálových tanců, další skupina dávala přednost tancům lidovým. Hned cestou z práce si pracující lid odskočí do Parku zazpívat, zahrát, zacvičit, zatančit, popovídat se známými, denní stres se uvolní a šťastni pak kráčí domů. Byla jsem hrozně ráda, že mohu být svědkem jejich živelné relaxace a absolutně autentického kulturního zážitku. I tady jsme strávili několik hodin. To už jsme měli vystupující okoukané, oťuknuté, už jsme měli svoje oblíbené, do hotelu se nám jít ani nechtělo! Při třetí naší návštěvě, už si nás účinkující všimli a dostalo se nám veřejného pozdravení. Byli jsme celebrity! Zase někdy jindy na cestě do Beijingu, v Guangzhou, asi dvě hodiny vlakem od Hong Kong v Číně, Park je kousek od muzea, které jsme navštívili a i sem nás přilákaly líbezné melodie. Otevřen od roku 1921, pod stromy zde tančilo několik párů, jeden by řekl, že jsou ze Star dance, tak jim to šlo, opět byl to požitek je sledovat! Když to tak vezmu, pro nás návštěvníky, jsou Parky zdrojem ryzí zábavy, bližšího poznání jejich kultury i samých zúčastněných. Kde najdete lepší místo než tady, kde navázat rozhovor, klást otázky a dozvědět se více o jejich životě? A to jsme také praktikovali. Součástí tohoto Parku jsou vzrostlé stromy a klikatící se cesta všelijak nahoru, kde jsme našli sedět v altánu muže hrajícího na dvoustrunné housle a vyluzující tak na tradičním čínském nástroji tradiční čínské melodie. Hrající zřejmě ani nevěděl, že jsme přišli, že ho pozorujeme a hlavně posloucháme. Byl zabrán do svého hraní a v tento moment ho nic jiného nezajímalo, nacházel se ve svých exoterických sférách a my s ním. Když po několika minutách skončil, usmál se na nás a pokračoval dál. Nás si už opět nevšímal. Nanning – velké město na jihu Číny blízko Vietnamských hranic. Tento Park, rozlohou plných 17 akrů, se mi zdál ze všech, co jsem viděla, největší. Také se mu říká White dragon park (Park bílého draka), podle jezera, které je uvnitř parku. Jeho součástí je kromě běžného i velká botanická zahrada, kde jsou obrovské Banyan (Ficus benghalensis) stromy, až tisíc let staré. Nádhera! Najdeme zde populární lidové čajovny, několik vysokých pagod, můstky, zahradní sochy i plně vybavené dětské hřiště včetně vysoké horské dráhy, vše skloubené s ladností do harmonického celku. Tady jsem si připadala jako v malém městečku, v ráji pozemském, kam hluk a spěch denního života si ještě nenašelcestu. Samozřejmě, že do Parků je autům vjezd zakázán! Seděli jsme tu snad hodinu nad stále plným šálkem čaje, neustále nám dolévali, ani se nám ven za bránu nechtělo. Poslední z Parků, které jsem navštívila, byl v Urumgi v severní Číně, zastávka na cestě do Kazachstánu. Tady byla pořádná zima, teploty hluboko pod nulou a sněhu málo. Ke spaní jsme si tenkrát vybrali ubytovnu blízko nákupního střediska, dobrý orientační bod a jak jsme už věděli, tak ve většině obchodních Center jsou vždy jídelny bufetového stylu, kde je jednak teplo, stále horký čaj, teplé jídlo i možnost nákupu. A ani čínsky jsme nemuseli umět, jen jsme ukazovali, co chceme dát na talíř! Byl blízko kazašské ambasády, kde jsme si vyřizovali vízum. Jak jsme hned ale druhý den zjistili, byl v blízkosti opět nádherného Parku, brali jsme to jako bonus k pobytu v tomto městě. Ještě chci podotknout, že ve vlaku jsme se spřátelili s matkou a synem (22 let), konverzací s nimi dlouhá cesta rychle ubíhala, dozvěděli jsme se spoustu zajímavostí o městě, historii a o etnických skupinách, které zde žijí, např. Uighurs. I oni dva byli jedni z nich. Na nádraží jsme se rozloučili. Druhý den, po pár minutách v Parku, se najednou proti nám objeví onen mladý muž z vlaku se svoji přítelkyní! Nemohli jsme očím věřit, že se opět vidíme! Prostě veliká náhoda! Ve velikém městě a takhle se sejít! Ano, Urumgi má 3,5 mil. obyvatel, je to rozlehlé krásné město, obklopeno pohořím Ťan-šan a má dlouhou a zajímavou historii. Bylo kdysi jednou z hlavních zastávek Hedvábné cesty a i zdejší park byl prostě úžasný! Byla jsem vybavena pořádnou čepicí, rukavicemi i teplou bundou, stala jsem se malým medvídkem, abych si mohla vše plně vychutnávat. Snad ještě více čínsky mi toto místo připadalo než ty dřívější, dekorace, architektura, zahradní výzdoba, ono i lidské obličeje a oči byli jinak vyhraněné, směsice různých etnických skupin. Opět obrovský prostor, navíc dvě přírodní kluziště, brány, sochy lvů hlídaly každou z nich a zanedlouho jsme uslyšeli to, v co jsme doufali, že uslyšíme – zvuky hudby.

Přicházíme blíž a najdeme plný parket růžolících tanečníků. Hned jsme se stali středem pozornosti a po několika minutách už jsme byli vyzváni, abychom se připojili. S pozváním jsme trochu otáleli a za chvíli si vzali muzikanti přestávku, takže jsme se aspoň družně připojili do popíjení horkého čaje. Něco podobného jsem už zažila i v Rusku, kde mrazy také neodradí obyvatele od žádné venkovní aktivity. Lidé byli veselí, tváří prozařovala radost, říkala jsem si, tohle tak vidět doma ti gaučoví peciválové, ti by si mohli vzít vzor! Ani na procházku kolikrát nevyjdou! Ve městě jsme zůstali týden, takže denními návštěvami jsme si ho hodně užili. Zdálo se nám, že kamkoliv jsme šli, cesta vždy vedla přes něj! Je jedním z nejstarších, slavnostně byl otevřen roku 1912.

Park lidu v Hong Kong jsem už jednou navštívila, matně se pamatuji, byla to tenkráte jen krátká návštěva a to jsem ještě o těchto parcích nic nevěděla. Proto jsem se teď těšila na jeho návštěvu, jak se říká, stará láska nikdy nerezaví. Situován je ve čtvrti s moderní novou výstavbou a Park byl, na rozdíl od dříve zmíněných, velmi moderní, vkusný a absolutně nic nepostrádal z prvků jedinečnosti. Květinová výzdoba, zahrady, jezírka, ptačí ostrovy, místo pro děti, fontány, lavičky, amfiteátr, kde zrovna probíhalo karaoki, o kousek dál meditativní oáza, cítila jsem se tu velmi dobře. Podélně vedle parku je městský kanál, ale začíná zde i pěší zóna a cyklistická stezka, táhnoucí se asi 40 km do vnitra. O kousek dál je zajímavé muzeum, které jsem původně chtěla navštívit, ale jsem ráda, že jsem přišla v den, kdy je zavřeno. Raději jsem trávila čas tady a to jsem ještě nevěděla, co mě čeká, haha! Hudba mě přivedla až ke kanálu, kde se na volném prostranství tančilo. Sedla jsem si na stoličku a pozorovala rej tančících, když přišla ke mně žena a ukazovala, abych šla s ní tancovat. Zbaběle jsem poděkovala a nešla jsem, i když ženských dvojic na parketu bylo více. Za nedlouho si přisedl ke mně jeden z tanečníků a začal se mnou mluvit, jak se mi líbí v Hong Kong, atp., takové ty seznamovací frázičky. Potom mě ale vyzval k tanci, ano, byl vyšší než já, jinak bych nešla, docela i pohledný a musím s potěšením říci, že velmi dobrý tanečník. Takže jsem si v Hong Kong pod stromy v People’s Park krásně zatančila! Pro mne to byl jedinečný zážitek! Nastal ale čas setkat se s rodinou, ač nerada, jsem se rozloučila, ale byla jsem pozvána opět na příští den. Sice jsem slíbila, ale věděla jsem, že sem bych cestu asi nenašla, jeli jsme dlouho autem. Škoda! Jeden musí obdivovat onu naprostou čistotu, která tu i v parcích existuje, včetně veřejných záchodků, nenajdete tady kousek odhozeného papírku, nebo snad plastovou láhev od vody! Vedle odpadkových košů jsou zde stálými kulisami uklízeči, kteří pořád jen zametají, zametají a zametají!

S dalšími ubíhajícími dny jsem viděla, jak se vánoční růže z lobby postupně vytrácejí a i jinde mizí, ale jsou hned nahrazovány stromkovitými pomerančovníky, tradiční k oslavě čínského nového roku. Součástí vnitřní výzdoby jsou nádherné orchideje. Bohužel, letošní datum oslav připadlo až na 16. února, to už jsem ale potřebovala být zpátky doma, takže na vlastní oči jsem průběh oslav nezažila. Jak jsem se ale dozvěděla, tak stručně předávám… Čínský nový rok, je největším svátkem pro čtvrtinu světa, slaví se již přes tři tisíce let, oslavy trvají sedm dní. S venkovními dekoracemi, jako je květinová výzdoba, pověšené červené lampiony a další ozdoby, se začíná už měsíc předem. Tradičně se věří, že červená barva znamená štěstí a prosperitu. Mohu potvrdit, v tuto dobu jsem chodila křížem krážem po Hong Kong a viděla jsem jednak obchody plné červeno-zlatých dekorací, červených obálek a voňavých tyčinek, ale i ve stejných barvách nazdobené budovy, volná prostranství i povozy městské dopravy. Všude byla vidět jen oslnivá červeň! Hlavní zvyklosti nesou sebou společnou rodinnou večeři, podarovat děti a seniory červenými obálkami s penězi, nové oblečení, raketami (a těch musí být hodně!), ohňostroj a dekorace. Při večeři nesmí na stole chybět ryba, čínské knedlíčky, jarní závitky a další. Také podle tradice se v posledním týdnu roku musí doma pořádně uklidit. Úklid reprezentuje rozloučení se se starým rokem a přivítání nového. K oslavě samozřejmě patří i tradiční kulturní představení, jakými jsou např. Dračí nebo Tygří tanec, ale i průvod městem. V Hong Kongu je součástí oslav velkolepý ohňostroj nad přístavem, to muselo být něco!

Tepla jsem si zde letos sice moc neužila, ale aspoň tady nebyl sníh! Teplých dní jsem si za to užívala až dost, v Etiopii v Africe, kam jsem si z Hong Kongu na kratší výlet odskočila, ale o tom až příště, bylo to také moc fajn!

Přeji i vám všem plno radostných nových zážitků a tucty dobrých dnů!

Naďa Humlová, únor 2018

***