Proč jsem v neděli 28. ledna 2018 nešel do kostela?
Je neděle 28. 1. 2018. Z pohledu občana ČR „den poté“, neboli čas, kdy se na Pražském hradě opět usadil Miloš Zeman, člověk, kterého si velmi nevážím a ještě více obávám. Ale dnes je také, či spíše je především neděle, neboli svatý den, oddělený Hospodinem. A já, ač křesťan a jeden ze starších našeho Sboru CB v Liberci, jsem zhřešil. Nešel jsem dnes do kostela. Nejsem nemocný ani zaneprázdněný a pro svou absenci nemám žádnou výmluvu. A tak mi nezbývá, než jít s pravdou ven. Včera zvolilo 2.853.390 mých spoluobčanů opět Miloše Zemana prezidentem ČR. A já vím, že mezi nimi byli i křesťané, a tuším, že i někteří křesťané z našeho Sboru. Vím, že je to hřích, ale alespoň dnes s nimi v jedné lavici sedět nechci. Dnes bych se nedokázal soustředit na Boží Slovo. Ač na to nemám právo, nutilo by mne to rozhlížet se a ptát se sebe sama, jak asi kdo volil, jak kdo použil svůj hlas, odpovědnost svěřenou Hospodinem. Je to pro mne k neunesení, bolí mne duše a jsem plný hořkosti. Kdybychom dnes slavili svátost Večeře Páně, zůstal bych sedět v lavici se svým dušebolem a sklopenou hlavou. Volby nás tvrdě rozdělily a není možné toto rozdělení skrývat za fráze a dělat, že se nic nestalo. Marná sláva, potřebuji chvilku, abych to všechno vydýchal a nějak zpracoval.
Táhne se to se mnou už od prezidentských voleb v r.2013 a parlamentních voleb v r. 2014. V Čechách se rádo nadává na politiky, ale přitom ti, co nám vládnou, jsou jen obrazem nás, voličů. Jsou produktem českého národa. Namísto abychom přemýšleli o charakteru a integritě těch, které volíme, o jejich čestnosti, pravdivosti a věrohodnosti v plnění slibů, tak se necháme velmi lacino opíjet (ne)diskuzemi o věcech, kterým nerozumíme (často se ani nesnažíme rozumět), rozhodujeme se dle okamžitých emocí, na základě pokleslých mediálních show v privátních televizích, dle dezinformací, lží a pomluv na sociálních sítích. Vyhrává slizká a rychlá, do bonmotu zabalená lež. Jen, když je sranda. A tak se stalo, že jsme dobrovolně odevzdali své hlasy Andreji Babišovi a opakovaně Miloši Zemanovi. Pověřili jsme je, aby nám vládli a zastupovali nás před světem.
A co s tím my, křesťané? V církvi se často zdůrazňuje, že „politika se nás naštěstí netýká, protože my máme Krista a Boží království“, že „je nepatřičné mluvit v církvi o politice, protože přináší rozkol“. I já samozřejmě vím, že Kristova církev je ze zásady nepolitická, že do kostela chodíme pro živou vodu Božího Slova. V Kristu jedno jsme. Nechodíme ke kříži, abychom se handrkovali o politice.
Odpusťte, ale to je jen část pravdy. Sice víme, že zlo bylo definitivně poraženo Kristovou obětí na Golgotě a že čas jeho vlády je odměřen, ale zatím vláda zla nad reálným světem trvá. Žijeme v nemocném světě a je evidentní, že se „něco děje“. Po letech relativního klidu se opět (a měrou nebývalou) dere k moci zlo. Nelze přehlédnout, jací lidé se dostávají k moci, jakými metodami ovládají masy, jaké hodnoty vyznávají a jaké jsou jejich cíle. Právě do tohoto světa jsme byli Kristem vysláni se slovy: „Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice. (Mt.10,16)“. Samozřejmě, že primárně se to týká zvěstování evangelia, ale také bychom mohli Kristova slova parafrázovat jako: „posílám vás, věřící mezi nevěřící občany ČR, používejte na maximum rozum (neboli buďte obezřetní) a vyvarujte se lži (neboli nebuďte jako oni, v tomto ohledu buďte pravdiví, nezákeřní, bezelstní)“. Platí, že dobrý křesťan je mj. i dobrým občanem – nelže, nekrade, poctivě pracuje a platí daně (co je císařovo císaři). Neboli, více než slovy zvěstujeme evangelium skutky, celým svým životem. A svět nás bedlivě pozoruje – čistotu a spořádanost našich životů. Ale co s tou „špinavou“ politikou? Máme si jí nevšímat? Jenže budeme-li ji ignorovat, ona nás stejně ušpiní. Jinými slovy, nedílnou složkou života křesťana je i občanská angažovanost.
Díky Kristu jsme směli rozpoznat a pojmenovat svou vlastní vinu i temnotu, ze které nás Kristus vyvedl. Skrze víru jsme si „sáhli na dno“ a díky tomuto poznání se dá očekávat, že bychom my, křesťané, měli mít o něco více naostřený cit pro rozpoznání skutků zla. V Bibli nikde není nic o tom, že by křesťan - občan měl ignorovat dostupné informace o světě „tam venku“ a mlčet ke zlu, v našem případě ke zlu „postavenému v moci“, tedy o politice A co víc, toto zlo svým hlasem ve volbách ještě aktivně podpořit. Ano, každé rozhodování ve volbách je obtížné. Komu věřit? Koho podpořit? Jak mám naložit se svým hlasem? Je to opravdu těžké. Ale Boží výzva je jasná: „Konečně, bratří, přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu (Fil. 4,8)“. Podle čeho se rozhodovali voliči Andreje Babiše a Miloše Zemana? Opravdu někdo věří tomu, že jsou čestní chlapi, kterým se dá důvěřovat? Strom poznáme po ovoci a ovoce obou velmi páchne. Premiéra od časů StB, prezidenta minimálně od opoziční smlouvy v r. 1998.
Při volbách platí každý hlas stejně. Ať už byl odevzdán promyšleně, či lehkovážně, nebo nebyl odevzdán vůbec. Ale pro všechny odevzdané hlasovací lístky bezvýhradně platí Mojžíšovo: „Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo. Nebudeš vypovídat ve sporu s ohledem na většinu a převracet právo. (Ex 23,2)“. A tak čas ukáže, kdo z nás, křesťanských voličů, svým hlasem zlo přibrzdil, kdo mu jen ustoupil z cesty a kdo ho dokonce podpořil na cestě k moci. A věřím tomu, že každého z nás se jednou Bůh zeptá: „a proč jsi volil toho …?“
Cítím se dnes jako černoch v zemi, která si zvolila do čela zarytého rasistu. Cítím se jako žid v zemi, která si zvolila do čela muslima, který neskrývá svou nechuť ke státu Izrael. Cítím se jako disident, který se musí smířit s tím, že se „jeho“ president otevřeně podbízí Rusku, zemi, která nám i světu fatálně ublížila, nikdy se neomluvila a otevřeně si na nás znovu brousí zuby. Cítím se jako nekuřák mezi kuřáky. Ano, máme v srdci Krista, ale smrdět budeme všichni stejně.
Je hotovo a já nechci pátrat, kdo koho volil. Ale také nemohu poslouchat, že – volba, nevolba, musíme být zajedno, svorní. Nahlas volám: „já to nebyl!“ a „to bolí!“. Cítil bych se stejně, jako když se před hořícím domem modlí dva za záchranu obyvatel z toho domu. S tím rozdílem, že jeden z těch dvou ten dům zapálil.
Slovy Václava Černého, filosofa a disidenta i já za sebe říkám: „Dobře vím, že sám nestačím na ty, kteří se bez rozpaků dopouštějí zločinů na lidskosti dnes, aby prý už nikdy nebylo zločinů v budoucnosti. Ale nikdo mne nepřinutí tvářit se, jako bych to pokládal za spravedlivé, a tak jim obstarával mravní alibi.“
A náš Sbor? Zabývá se projektem Obnovy. Čím začneme? Začátek by asi neměl stát na bleskově vydané „tiskové zprávě“, že přece máme Krista a buďme ve svornosti, amen. Ten konflikt tady totiž leží. Minimálně polovina Sboru je zraněna. Začněme mlčením, přemýšlením a tichou modlitbou. V naší krásné zemi se budou dít věci. Pak se uvidí. Ale to už bude pozdě. Týká se nás to a nemůže nám to být jedno.
Ivan Hlaváč,
starší a hospodář libereckého Sboru Církve bratrské
den poté, 28.1.2018
**