Oskarové nominace, trochu sranda více práce

Posledních deset let se každoročně těším na zveřejnění nejlepších filmů koncem ledna a snažím se udělat své vyhodnocení, než nastane oscarová show, která je letos 4. března. Tentokrát však Eva upozornila, jak jsem se minulý rok vztekal nad vybranými filmy, že nebyly jaké jsem chtěl, tedy že film Božská Florence se ani nedostal na seznam nominovaných filmu, a že z nominovaných filmů, jsem minulý rok pochválil a zařadil do své filmotéky jediný, za každou cenu pojednávající o bankovních lupičích v Texasu. Přes toto prozíravě upozornění, jsem Evu požádal, aby nominované filmy stáhla z internetu, abych se podíval a zhodnotil. Jelikož jsem celoživotní kinomilovník, považuji se v tomto oboru za znalce.

První shlédnutý film se nazývá Call me by your name (Dej mi své jméno). Eva odešla od obrazovky asi po půlhodince. Odehrává se v idylické italské krajině a story pojednává o sedmnáctiletém hochovi, který se nějak nemůže rozhodnout, jestli ho přitahují dívky, či chlapci a zkouší obojí sex. Nevydržel jsem koukat do konce, ani nechci vědět jak to dopadlo, protože si nepamatuju nikoho, kdo by takové trauma zažíval. Mám už svou navyklou obranu, jak čelit tristním filmům, abych vymazal špatný dojem, jdu do své filmotéky skvostů a vylovím cosi staršího, abych si o filmařích spravil mínění a opět se přesvědčil, že dovedou filmovat.

Tentokrát jsem vyzdvihl skvostný americký film o Itálii zvaný Tajemství Santa Vittorie natočený roku 1969 v italském vinařském městečku, cosi jako slavné Zvonokosy, kde oslavují za války pád Mussoliniho a v rámci ukončení fašistické městské rady, zvolí si lid starostu, kterého hraje Anthony Quinn. Hrdinou je městský klaun a ochlasta jménem Bobolini. Je to úlitba konci fašismu. Leč vzápětí se dovídají, že městečko bude okupováno Němci, s úmyslem ukrást vinařům milión a čtvrt lahví vína a starosta řeší, jak víno úkryt a uchránit jediný majetek, který vinaři mají. Dlužno říct, že shlédnutí Tajemství vymazalo přihlouplého puberťáka.

Raději se přiznám, že nejsem divák schopný shlédnout dva filmy za večer, takže o dva dny později jsem odvážné přikročil k druhému filmu nominovanému na nejlepší z nejlepších s názvem Get out, český Uteč. Popravdě se to vyvíjelo pohodové, krásná blondýnka, Rose, přesvědčila svého černého partnera k návštěvě své rodiny na jejich luxusní usedlosti u jezera. Chris je náramně neochotný podstoupit návštěvu bílé rodiny své milované, taky to vysloví a konzultuje se svými černými přáteli jako naprosto neatraktivní nápad. Eva pochopila, že to je rasismus naopak, ne v tom obvyklém otloukání černochů bílýma, ale hanění bílých lidí černochy a odešla si číst, jak zpravidla odmítá pokračovat v dívání na hlouposti. Chris ovšem pokračuje ve výletu, co spolujezdec své krásné milenky a setkání s rodiči se jeví příjemné, navzdory Chrisově rezervovanosti; pan otec blondýnky přátelsky prohlásí, že kdyby bylo po jeho, zvolil by černého presidenta Obamu na třetí presidentské období, což však podle konstituce nelze. Chris je více podezřívavý k bílé rodině po setkání s Rosiným bratrem, který nabídne Chrisovi kdo koho přepere a sestrou psycholožkou, Missy, která se Chrise šeptem optá, je-li ptavda, že jsou černoši dobře sexuálně vybavení, pak navrhne Chrisovi, že ho hypnotický odnaučí tomu ohyzdnému zvyku - kouření. Chris znechucený tou bílou sebrankou přesvědčí Rose, aby odjeli zpátky do města, ale Missy připomene hypnotické odnaučováni kouřit a Rose se přidá a Chris usedne do křesla k hypnóze. Když se probere z hypnózy, zjistí, že je připoután ke křeslu a v suterénním operačním sále se brousí nože k operaci mozku, tedy Chrisův mozek bude transplantován někomu, kdo jeho bystrý mozek více potřebuje a od toho momentu je film horor s nejobludnějších příchutí a také zde byl konec mé trpělivosti i zvědavosti.

Následující dva večery jsem si připomněl klasiku v podání mistra Sidney Poitiera, tedy filmy půlstoletí staré Hádej, kdo přijde na večeři a V žáru noci, kde je rasismus vylíčen dokonale. A pak mne napadlo si připomenut novější skvost, kde hraje falešný syn Sidney Poitiera v pozoruhodném, americkém filmu Šest stupňů odloučení z roku 1993, ve kterém se probírá ona známá teorie, že každý zná každého přes pět lidí a film tuto teorii zajímavě ilustruje.

To píšu jen jako ilustraci, že po každém nepodařeném filmu mám únik do své filmotéky, kde už je cosi podobného či návazného a hlavně dobře natočeno se všemi 3P (Pobavit, Poučit a Povznést), abych film zařadil do své filmotéky k příštímu shlédnutí.

Jediný film, který mě zaujal byl Three Billboards Outside Ebbing, Missouri (Tři billboardy kousek za Ebbingem), ale nevěřím, že je to oscarovský film. Ani Spielberg se nevyznamenal svou Nejtemnější hodinou. Převládající hnědá barva vůbec nevzbuzuje naději budoucího vítězství a Dunkirk je prostě další velkofilm. Nominace žánrového sci-fi filmu Tvář vody je úplně nešťastná, ale snad se bude někomu, někde, jaksi líbit filmařská technika.

Pochopitelně se tím shlédnutím oscarovských nominací na nejlepší film roku 2017 poněkud zpomaluje, ale sběratele to tak baví. Popravdě senior by měl mít nějakou zálibu, kterou si doma pěstuje a v kavárně Books&Beans filmy probíráme a zpravidla nesouhlasíme; ale i ten nesouhlas je povzbuzením do dalšího dívání a naše vyhodnocení toho nejlepšího filmu před tím, než se bude konat oscarová show 4. března 2018.

Ross Firla - Sudbury

***