Listopad - měsíc filmu

Skutečně během předposledního měsíce roku se s filmy roztrhl pytel. Satellite byl mediálním partnerem Torontského filmového festivalu EU. Současně probíhal Polský filmový festival. Konzulát v Torontu uvedl nejúspěšnější český film Masaryk  a počátkem prosince jsme mohli vidět dva zrestaurované filmy Andreje Tarkovského Solaris a Stalker. Jeden večer jsem napočítal, že se hrálo v Torontu šest polských filmů. Navíc v Torontu byla i polská režisérka Agnieszka Holland, která natočila trilogii Hořící keř.

EUFF je zajímavý hlavně tím, že ho nevybírají filmoví odborníci a kritici, ale je to výběr, který pořídily jednotlivé konzuláty zemí Evropské unie v Torontu. Letos připadl úvodní den festivalu Maltě a ještě přesněji malému ostrovu Gozo, kam se vypraví dvojice Lucille a Joe. Možná letos naposledy zde byl uveden britský film. Jednalo se o komedii Rachel Tunnard Šikovnost života dospělého. Zajímavý byl holandský snímek o hubaté Tiny a jejím synovci Albertovi Zloba. Proč se Tiny chová tak, jak se chová, zjistíme až v závěru filmu. Její život je vyprávěn téměř chronologicky od dětství až do smrti v domově důchodců. A přesto je ve filmu něco tajemného, co se dovíme až v samém závěru.

Český film zastupoval poslední snímek Jana Němce Vlk z Královských Vinohrad. Jan Němec je jedním z představitelů nové vlny a vzpomíná na festival v Cannes v roce 1968, kdy si Československo brousilo zuby na Zlatou palmu. Jana Němce hraje ve filmu skvěle Jiří Mádl. Místo toho se na festivalu schůzovalo a Jean-Luc Godard prý rozřezal plátno. Němec se mu v Praze pomstí tím, že ho zabije popelníkem. Skutečností je, že ho Němec nezabil a Godarovi je dnes 87 let, sice určitou dobu koketoval s Maoismem, ale nevím, že by někdy byl v Praze. Další fiktivní příběh je z Němcova exilu v Kalifornii, kdy se údajně setkal s Ivanou Trumpovou. Na schůzku jí přinesl květiny a očekával, že její tehdejší manžel bude financovat nějaký jeho film. Místo toho mu Ivana přinese Donaldovu knihu, kterou filmař po schůzce hodí do popelnice. Třetí fiktivní povídka je z festivalu v Karlových Varech, kdy Jan Němec je oceněn za celoživotní dílo. Film dostal v roce 2016 zvláštní ocenění právě na KVIFF.

Slovensko mělo film Učiteľka Jana Hřebejka. Sice se jedná o osmdesátá léta v Bratislavě, ale jak závěr napovídá, mohl se odehrávat kdykoliv a kdekoliv. Učitelku hraje skvěle Zuzana Mauréry a film byl uveden v rámci festivalu Českého filmu již letos na jaře. Za zmínku stojí i francouzský film Léy Fehner o kočovné divadelní společnosti Les Ogres. Diváka snad jen překvapí, že tyto kočovné společnosti, které my máme zafixované, že existovaly v době Josefa Kajetána Tyla, ještě na jihu Francie existují.

Asi za nejlepší film festivalu pokládám rumunský film režiséra Andreie Cohna Zpátky doma. Robert se vrací po ránu do vesnice, kde vyrostl a kde jeho otec žije s jeho nevlastní matkou. Vztahy mezi nimi jsou poměrně napjaté. Syn nemůže otci odpustit, že začal žít v novém vztahu. Ztracené mládí jde hledat do místního baru, kde je jeho bývalá láska a přítel z dětství. Všechno je jinak: Jeho přátele ho pokládají za někoho, kdo to někam ve světě dotáhl, přítelkyně z dětství hledá romantiku, zatímco on má již své závazky v Bukurešti a čeká rodinu. Nikdy nebyl dál než v Bulharsku. Druhý  den ráno vesnici na pobřeží Černého moře opouští. Cohn se rozhodl nepomáhat ději filmu. Kamera je vždy nehybná. Chvílemi má divák pocit, jako že je v divadle.

Festival byl zakončen estonským multikulturálním filmem Disidenti. Ve filmu se hovoří estonsky, finsky, švédsky a rusky. Tři přátelé se rozhodnou odejít ze Sovětského svazu do Švédska. Uprchnou v člunu, ale život zde je jiný, než si představovali. Aby dosáhli slibované životní úrovně, dají se na cestu, kterou před nimi šli Bonnie and Clyde. Výsledkem je, že skončí v kriminálu, zatímco v SSSR padne komunismus a byli by tam sice chudí, ale na svobodě.

V rámci doprovodného programu Polského festivalu byly uvedeny dva zajímavé filmy Krystyny Krauze. První byl věnován Václavu Havlovi Our Vašek – On Power of Powerless (Náš Vašek – O moci bezmocných). Druhý o Karlu Krylovi Brother Karel (Bratříček Karel). Oba filmy se promítaly v kinu Regent, což trochu zastrašilo diváky, kteří toto kino neznají. Návštěva nebyla největší, ale dokumenty byly zajímavé hlavně proto, že ne příliš často vidíme pohled odněkud z venku na nás Čechy či Čechoslováky. Bohužel lidi, kterým je vše jasné, ti nepřišli a při tom i ten, kdo se obdobím před listopadem 1989 zabýval hlouběji, zde našel mnoho nového.
Spolupráce českého a polského disentu, kdy disidenti využívali k setkávání tzv. Cestu přátelství v Krkonoších. Dokumenty z tohoto setkání. To, že se neznali pouze ze zahraničního rozhlasu, ale i osobně. Skutečností je, že Havel je stále v Polsku brán jako autor nezapomenutelné eseje o Moci bezmocných. Kdežto v Čechách je spíše brán jako chybující politik, když se jednalo o Moc mocných. U Karla Kryla je jiný problém. Přivlastňují si ho lidé od krajní levice po krajní pravici a on nepatřil ani do jednoho tábora.

Krystyna Krauze po představení vysvětlila, že se jedná vlastně o česko-polskou trilogii. V Torontu jsme neviděli prostřední část o polsko-české režisérce Agnieszce Holland. Všichni tři, Václav Havel, Agnieszka Holland a Karel Kryl hráli důležitou úlohu v jejím životě. Václava Havla poznala v roce 1988 jako mladé děvče. Někdo tehdy hledal kurýra pro spojení Solidarity s Chartou 77 a protože si Krystyna myslela, že umí česky, tak se k této službě kurýra přihlásila. Když přijela do Československa zjistila, že má dopisy od Lecha Walesy a dalších členů Solidarity pro Václava Havla. „Myslím si, že jsem byla dobrým kurýrem, protože mne nikdy nechytili. Byla jsem tak mladá, že si nikdo nemyslel, že bych se mohla zabývat politikou. Ke všemu jsem ještě vypadala jako dítě a nikdo mne nikdy na hranicích neprohlížel. Po prvé mne zavřeli až na Národní třídě během demonstrace v roce 1989. V té době jsem vystupovala tak trochu za Solidaritu a byla jsem natolik drzá, že jsem se rozhodla překládat historické setkání Václava Havla s polskými disidenty na Hrádečku. Když se stal Václav Havel prezidentem, již jsme se tolik nestýkali.

Když zemřel, tak jsem pracovala na polském velvyslanectví v Praze a rozhodla jsem se držet čestnou stráž u jeho rakve. Bylo to asi v jednu hodinu v noci a tehdy jsem se sama sebe zeptala ,Vašku, co ještě mohu pro tebe udělat?‘ Natočit o tobě film a opustit politiku. Karla Kryla jsem poznala na festivalu ve Vratislavi v roce 1989, který jsem jako dobrovolnice organizovala. Když jsme se potkali, tak jsem se ho zeptal, jak dlouho bude v Polsku a on řekl, že týden. Řekla jsem, že je to dobré, protože za tři dny bude mít koncert v Gdaňsku na univerzitě. On skutečně přijel a šli jsme se podívat na varhany, o kterých zpíval. Od té doby jsme se vídali pravidelně a on mi dělal tatínka. Nejenže mi pomohl finančně, ale mentoroval mi při moji práci.“

Problém je, že lidi kolem Miloše Zemana nazývají lidi, kteří byli spojeni s Václavem Havlem pravdo-láskaři nebo pražskou kavárnou a snaží se odstřihnout tyto lidi od zbytku společnosti, což v Polsku nepřichází v úvahu a pohled na Václava Havla je velice pozitivní, radostnější a čistší. Situace s Karlem Krylem je trochu jiná. Jeho písničky se v Polsku stále zpívají, ale málokdo ví, že zpívá Karla Kryla. Zpívají je hlavně mladí lidé, je to taková zpívaná poezie, kdežto v Česku si je přivlastňují různí lidé jako nacionalisti, či zemanovci. Tomuto typu lidí by je Karel Kryl určitě nedal do ruky.

Krystyna Krauze přiznává, že je z mladší generace a že ze starší polské generace zná Jacka Kaczmarského, který ji představil Karla Kryla. První Havlovy hry jako Vyrozumění nebo Zahradní slavnost se hrály v Polsku v šedesátých letech, pak nastal zákaz a k uvolnění došlo až koncem osmdesátých let.

Zeptal jsem se Krystyny, jakou vidí úlohu disidentů v dnešní době. Rozdíl vidí v tom, že v Polsku dokáží lidé vyjít na ulici, demonstrovat, ale v Čechách se nic neděje, nikdo neprotestuje, denní tisk je v rukou jednoho člověka. V Polsku existují stále ještě rozdílné noviny.

Do jaké míry bere Krystyna volbu Donalda Trumpa americkým prezidentem a Brexit, jako kulturní selhání? „Beze sporu je to morální selhání, ale kulturní také, jedná se o masy, které nemají vkus. Nejdou za tím, co je krásné, ale jdou za tím, co se třpytí.“

Posledním filmem, který jsme mohli v Torontu vidět minulý měsíc, byl film Julia Ševčíka Masaryk. Nevím, jestli šel tento film dost do hloubky. Rád opominu skutečnost, že party v roce 1937 zřejmě nebyly podobné jako v šedesátých letech, ale budiž, pro tvůrce filmu je obojí vzdálenou minulostí. Spíše mně vadily dvě věci. Jsou před nás postaveny pouze dvě alternativy: Benešova a Jana Masaryka. Byly to skutečně jediné cesty, kterou chtěl jít Jan Masaryk nebo Edvard Beneš? Neexistovalo ještě nějaké třetí řešení. Jak víme nenásilný odpor není kolaborace. Byli jsme připraveni na tento nenásilný odpor?

Ve filmu se vše předestírá jako národnostní souboj Čechů a Němců. Ale nebyli zde Němci, kteří odmítali Hitlera? Němečtí sociální demokrati?  Rok 1938 nebyl pouze boj o území v Sudetech, ale byl to také boj o lidská práva. Kromě jednoho projevu Jana Masaryka se však tímto problémem film nezabývá.

Aleš Březina- Na snímku:  Krystyna Krauze,  Jiřina Steinska  a Markéta Toková při promítání v Torontu

***