Návrat na hlavní stranu

Kam s ním? Co s tím?

V posledních dvou měsících jsem si často vzpomněla na Jana Nerudu a jeho slavný fejeton o slamníku. Řešila jsem totiž podobný problém. Zemřela mi maminka, 94 let, požehnaný věk a tím to vše začalo… První měsíc jsem žila v popření události, stále jsem čekala, že se ve dveřích objeví a že zavolá: „Tulačko, jsem doma!“ Čas proplouval mezi prsty, maminka stále nikde, realita si prosekala cestu. Musela jsem se chopit práce. Vedle vyřizování potřebných úředních záležitostí bylo třeba i pozvolna byt vyklidit, alespoň částečně, přechodně zde bude bydlet můj synovec. Když jsem uviděla, s kolika taškami si to jednoho dne přihasil, včetně činek a dalších maličkostí, důležitých v životě dvaadvacetiletého mladého muže, jen jsem zírala! Viděla jsem totiž všechno v jiskřivých barvách, vyklidit ne jenom jednu skříň, ale aspoň hned dvě! A bude to stačit?? Vím, že maminka zůstala střídmou Coco Chanel až do svých posledních dnů, na blůzky, sukně i šály si potrpěla.

Poprvé jsem otevřela maminčiny skříně a co jsem zde našla, předčilo mé očekávání. Nejenom její oblíbené denní oblečení, ale štosy nepoužitých nočních košil, ponožek, nových kožených peněženek, krabice s puzzles ještě v obalu a dalších drobnosti ve větším počtu, zcela jistě všechno tohle vánoční nebo narozeninové dárky. Co s tím vším teď? Do sběrných kontejnerů jsem obsah maminčiny skříně rozhodně odmítla dát, bylo by to zneuctění její památky, aspoň tedy v mých očích. Ano, bylo by to nejsnazší, šup do tašek a pryč s tím. Pro mne zůstala jen ta druhá možnost – darovat anebo charita. Oblíbenou činností karlovarských obyvatel je návštěva nedělní burzy, něco jako bleší trh, který je jednak zásobován obnošeným oblečením, ale také i vším dalším možným. Co jeden potřebuje, to tu najde. Haldy šatstva jsou obklopeny ženami, které s vervou vytahují, převracejí, poměřují, každá si pak to „něco nového“ ukládá do tašky a myslí si: „Hmm, to jsem dnes dobře nakoupila!“ a spokojeně poté kráčí k další hromadě. Doufala jsem tedy, že když známým sousedkám nabídnu zdarma kvalitní oblečení a málo nošené, že mi ruce utrhnou. Ale ach, jak jsem se mýlila! Raději půjdou na burzu a budou přehrabovat! Trochu jsem sice udala, ale velká většina oděvů stále zbyla. Takže první možnost – co s tím? – nevyšla. Zbývá teď charita. Telefonní seznam, listování, charita, charita, domovy seniorů, kde vás najdu? Lepší než seznam, je zeptat se sousedů, anebo lidí u zastávky autobusu, ti mi nakonec nejlépe poradili. Tašky, pytle, vše poskládat, napakovat, soused nabídl odvoz. První charitní organizací na našem listu byl Červený kříž, tady se na mne paní vedoucí jen usmála a řekla: „Sem chodí většinou jen mladé ženy, hlavně chtějí pro svá miminka.“ Dobrá, jedem o kus dál na druhou stranu města, větší komplex uprostřed zahrady, třeba bývalý klášter? Zazvoním u brány, po pár minutách se objeví mladé mužské tváře v otevřených oknech a ptají se řečí mně neznámé, co si přeji? Odpovídám jim v řeči asi jim neznámé, kde je správce. Po dalších minutách čekání paní správcová otevřela bránu, vyslyšela mně a pak v řeči mně známé odpověděla, že zde bydlí jen mladí pracovníci ze spřátelených zemí, pokud nemám něco pro ně, že jinak nic nebere. Opět jedeme dál! Přijíždíme k prvnímu domovu důchodců a zastaví nás veliká cedule – návštěvy zakázané – chřipková epidemie – cvrnknu na mobilu paní recepční, ano, potvrdila, návštěvy, bohužel, jsou teď nežádoucí, ani ty tašky jsme za dveřmi nechat nemohli! Únava z rozčarování z naší neúspěšné akce padla na nás, ale ještě jednu, poslední naději máme! Půjdeme za tím, anebo toho dnešního zklamání bylo již dost a zítra je také den?

Rozhodli jsme se pro druhou variantu. Ráno, posilněni vírou v žehnající nebe a úplatkovou kávou v našich rukách, jsme stáli za dveřmi nově nahozeného staršího domu, zvonek, cililink, dveře se otevřely: „Pojďte dál, paní vrchní hned přijde“. Tašky jsme nesli sebou, aby paní vrchní hned poznala, že jsme neústupní, že už nehodláme s nimi odejít, že už zde zůstanou. A tak se i stalo! Odešli jsme s prázdnými rukami a s mnoha díky za námi. Oba jsme zajásali, jedna starost odbytá! Bohužel, boty skončili u kontejneru, ale ráno tam již nebyly, věřím, že někomu jinému ještě chvíli poslouží. Úklidová četa v tuto roční dobu již nejezdí. A tak to pokračovalo dál. Šicí stroj, kam s ním? Psací stroj, kam s ním? Na inzeráty žádný zájem, nikdo staré „krámy“ nechce, maminky kožíšky i nový kabát visí na e-shopu, ale kožešinová čapka našla už novou majitelku. Hurá! Je to absurdní věřit v recycling v zemi přebytků? Obrazů plné stěny, porcelánu plný příborník. Ještě, že je opět in starší nábytek, retro doba, po něm je dokonce i poptávka. Aukční galerie přijímají jen vybrané originály, grafika žádaná jen někde, reprodukce – no dovolte, co nám to nabízíte?! A jestli si myslíte, že ten krásný zlatem lemovaný jídelní příbor, který vaše babička dostala do výbavy má nějakou tržní hodnotu, promiňte, musím vás vyvést z omylu. Z velké míry jen tu nostalgickou. V Praze na aukci jsem sice prodala dva obrazy, zajímavý zážitek, vesměs čeští umělci, investice do umění, tisíce lítaly, ba i miliony, ne tedy za moje, bohužel. Co ale s tím zbytkem po stěnách? Soubory časopisů, krabice se známkami, fotografie, knihy, LPs, všeho mnoho, vyjednávání, pochůzky, zklamání, další pochůzky, nekonečné pochůzky…. Stačilo, jsem unavena, jedu domů, pokračování zas někdy příště.

Z celé této akce jsem si silně uvědomila, že i já se teď musím a chci s plně otevřenými očima a dvojitými brejlemi na nich podívat, co skladuji na policích, v šuplatech a několika, ještě neotevřených krabicích od posledního stěhování a vše to nepotřebné dát nekompromisně pryč. Ano, nekompromisně!! Vím, že moje děti mi jednou za to poděkují. Vánoce za rohem, dárky, dárky, dárky… Nechci skončit s přeplněnou skříní nepoužívaných věcí, ani se zbytečnostmi ve vitrínách a tak jsem ihned po příletu důrazně rozhlásila do světa, že všeho mám dost, a že když už to musí být, tak krabička sýrů nebo balíček kávy mě potěší. Kdybych nebyla vegetariánkou, řekla bych krabice steaků! Jestli nechcete dostat další svetr nebo košili, radím, udělejte to samé. Děti vás budou o to více jednou milovat, pokud tedy nedají přednost kontejnerům.

Přeji krásné vánoční dny provoněné vanilkou, na každý den malou radost a po celý rok pohodu.

Naďa Humlová - Prosinec 2017

P.S.: Ráda bych se s vámi ještě podělila o něco, tentokráte, z tatínkova zápisníku:


Haškův nápoj zpustlých námořníků

Recept z pozůstalosti klasika našeho humoru. Pije se na vlastní nebezpečí: „Půl litru vody dej svařit s novým kořením (2-3 zrna), pepře (6-9 zrn), hřebíčku (10 zrn), kousek skořice, kousek citronové kůry a šťávy z celého citrónu a přidej ½ kg cukru. Po svaření přilej tři litry bílého vína a nech přejít var. Pak přidej litr koňaku a znovu až do varu vař. Pozor, aby to neuteklo! Při postavení na stůl (k ruce) se sundá poklice a vystupující páry zapálí a hned zase se přikryje. Tím slavnostní obřad vaření grogu končí“. Ať chutná!

A kdo ti řekne, že tam máš dát vanilku, tak mu dej přes dršku!

(Ze záznamů malíře Panušky)

***