Tragédie mladíka, frustrovaného vojenskou službou

Koncem září roku 1975 byl devatenáctiletý Jaroslav Žáček, dělník z Lovosic, povolán k základní vojenské službě. Krátce po jejím nástupu však „opustil ubytovací prostor“ a utekl do Polska, kde byl zadržen. Při výslechu pak uvedl, že k zběhnutí do ciziny se rozhodl „zejména proto, že nesnášel řvaní a nerad se podřizoval“. Podle výpovědí jiných příslušníků jeho jednotky se vyjádřil, že „ho vojna nebaví, raděj se nechá zavřít“.

A to se skutečně stalo. Senát Vojenského obvodového soudu Plzeň pod vedením plukovníka JUDr. Josefa Příhody ho 19. 12. 1975 poslal na 20 měsíců do vězení. (V charakteristice z místa bydliště bylo mj. uvedeno: „Dle vyjádření sousedů se jedná o chlapce tichého, slušného, pracovitého. Na OO-VB Lovosice Žáček nebyl nikdy řešen, rovněž tak nebyl řešen na MěNV Lovosice v Komisi KOVP. Jeho zájem se soustřeďoval na sport, byl aktivní kulturista. Jezdil cvičit do Slavoje Litoměřice. Dále bylo zjištěno, že Žáček byl nábožensky založen. Navštěvoval kostel v Lovosicích a to zřejmě pod vlivem rodičů.“

Jaroslav byl z vězení propuštěn 24. 6. 1977. O tři měsíce později byl povolán, aby vojenskou základní službu dokončil.

K útvaru se dostavil, ale „u své roty v přítomnosti dalších vojáků prohlašoval, že … vojenskou službu konat nechce a že při nejbližší vhodné příležitosti od útvaru uteče“. A zopakoval to i „mjr. Slotovi, který si [ho] zavolal … na pohovor“. Situace pak vygradovala, když se měl konat „výcvik ochrany proti zbraním hromadného ničení“. Žáček prohlásil, že „znalosti, které by výcvikem získal, k ničemu nepotřebuje …, že cvičit nebude, že ho to nebaví, že raději půjde do výkonu trestu … od tohoto okamžiku začal držet hladovku.“

Opět bylo zahájeno trestní stíhání, v jehož průběhu byl vypracován znalecký posudek. Žáček znalcům řekl, že „vojna mu připadá jako blbost, on si ji nevymyslel, už ho na ni nikdo nedostane, to raději zdrhne a nechá se zavřít. Při testu na tři přání na prvním místě uvedl mít pokoj od vojny s dodatkem výhrůžky útěkem nebo sebevraždou při nucení k vojenské službě“.

Dne 25. 1. 1978 vyhodnotil senát Vojenského obvodového soudu Brno za předsednictví nadporučíka JUDr. Stanislava Rizmana skutkový stav i zprávu od zaměstnavatele, kde mj. stálo: „Jeho pracovní morálka byla dobrá, … neměl absenci a práci, která mu byla přidělena, vykonával k naší spokojenosti. Ke spolupracovníkům měl zdrženlivý poměr, chování na pracovišti bylo normální. Když se někdy dostal do svého záporného myšlení, prohlašoval, že nechce v armádě sloužit, že nenávidí uniformu, že se mu v naší republice nelíbí… Jeho zdravotní stav je dobrý, v podniku nebyl zapojen v žádné organizaci, budovatelské úsilí pochopitelně neměl.“

Soud dospěl k závěru, že „stupeň nebezpečnosti jeho jednání je zvyšován tím faktem, že obžalovaný byl již odsouzen pro trestný čin zběhnutí do ciziny… Je evidentní, že obžalovaný má záporný vztah nejen k vojenské službě, ale i k socialistické společnosti.“ Vyměřený trest činil 30 měsíců nepodmíněně se zařazením do II. nápravně výchovné skupiny.

Jaroslav se z výkonu trestu pokusil uprchnout, ale neúspěšně. Výsledkem byl další trest odnětí svobody. Okresní soud Kladno mu 4. 10. 1978 za pokus trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí přidal 20 měsíců.

Žáčkova frustrace se pak začala projevovat sebepoškozováním, za což následoval další trest. Kladenský soud ho 17. 1. 1979 odsoudil na 6 měsíců nepodmíněně za to, že „se úmyslně sebepoškodil na zdraví tím, že si nasypal do pravého oka prášek z inkoustové tužky“.

Dne 19. 7. 1979 byl Žáček přemístěn do věznice v Minkovicích, odkud byl 7. 11. 1979 eskortován do vězeňské nemocnice v Praze na Pankráci „pro podezření z infekční žloutenky“.

Dne 19. 11. 1979 „při bolestech břicha přiznal, že asi před měsícem spolkl několik úlomků olověné trubky“. Druhý den byl operován a „cizí tělesa byla ze žaludku odstraněna a pooperační průběh byl bez komplikací“.

Dne 28. 11. 1979 „v časných ranních hodinách … zemřel v důsledku sebevraždy oběšením“.

(Dodatečné tresty udělené kladenským soudem tak nebyly vykonány.)

Po listopadu 1989 požádala pozůstalá rodina o Jaroslavovu rehabilitaci.

Po vleklých soudních jednáních byl nakonec trest z Plzně z roku 1975 zrušen úplně, v brněnském případě z roku 1977 Vyšší vojenský soud Olomouc dne 19. 1. 1993 přihlédl k tomu, že Žáček byl „nábožensky založen“ a že „v obou trestních věcech, které jsou, a to je nutno zdůraznit vojenské povahy, se objevují shodné momenty, z nichž lze vyvodit závěr o téže … pohnutce“. Výsledkem bylo, že „při nezměněném výroku o vině“ soud snížil trest odnětí svobody na 10 měsíců s tím, že se zemřelému Žáčkovi „výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odkládá na zkušební dobu 2 /dva/ roky“.

Tím však Žáčkův smutný příběh neskončil.

Ministr spravedlnosti JUDr. Robert Pelikán, PhD., totiž podal v jeho prospěch stížnost pro porušení zákona. V ní namítá, že pokud výrok o vině zůstal v rehabilitačním řízení nedotčen, a dokonce byl zemřelému udělen podmíněný trest odnětí svobody, neodpovídá to „smyslu stávající judikatury“.

Zmíněná judikatura se sice týká převážně svědků Jehovových, nicméně rozebírané právní zásady jsou uplatnitelné i ve prospěch Jaroslava Žáčka.

Předseda senátu Nejvyššího soudu ČR JUDr. Petr Hrachovec nařídil veřejné zasedání na úterý 11. 7. 2017 ve 13:30 hodin. (Brno, Burešova 20, č. dv. 128).

zapsal: L. Müller  9.7.2017

***