Poezie Carvera - s Labusem a Viklickým
Úvodem musím přiznat, že jsem neměl ani ponětí o americkém básníku Raymondu Carverovi a o představení Jiřího Labuse a Emila Viklického Proč si nezatančíte, které je jemu věnované. Omluvou pro mne může být skutečnost, že jsem nebyl jediný, přestože pořad byl poprvé uveden ve Viole již v roce 2003.
Vynikající Nokturna Miloše Krajného jsou buď v kostele u svatého Václava nebo na Masaryktownu a tentokráte jsem měl pocit, že by se poezie Raymonda Carvera hodila spíše do komornějšího prostředí, čili k sv. Václavu, i když se mluvilo o věcech velice světských, ba často hospodských, jak to u amerických básníků bývá. Ale hovořilo se také o strachu, že před domem zastaví policejní auto, o strachu z toho, že člověk usne anebo o strachu z toho, že nebude moci spát, o strachu z minulosti, o strachu, že ulétne přítomnost, o strachu z telefonu, který vyzvání do noci, o strachu z elektrických výbojů, o strachu z uklízečky s vyrážkou na tváři, ze psů, co mohou pokousat, o strachu, že člověk bude muset identifikovat mrtvého kamaráda, o strachu ze života bez peněz i z bohatství, když ostatní budou chudí, o strachu z úzkosti i z psychologických změn, o strach z toho být někde pozdě a nebo být někde dřív, než někdo zdechne, o strachu z rukopisu potomků na obálce, o strachu z odchodu jednoho z partnerů. Strach ze stáří, ze zmatenosti, ze smutku, strach z rána, ale hlavně ze strachu ze smrti i z dlouhého života…
Carver se narodil v roce 1938 v Clatskanie v Oregonu na západě Spojených států, Byl podobně jako jeho otec alkoholikem, studoval tvůrčí psaní u Johna Gardnera na Chico State College (někde je uváděno také Chicago State College), publikoval v časopisech The New Yorker a Esquire. Jeho poezii lze nazvat jako mikropovídky. Oženil se v devatenácti letech, vzal si šestnáctiletou Maryann Burk. Měli dvě děti dceru Christinu La Rae a syna Vance Lyndsay. Pracoval se svým otcem na farmě v Kalifornii, později jako poslíček, uklízel, učil angličtinu na střední škole, byl prodavačem a číšníkem. Carver odmítá, že byl ovlivněn Hemingwayem. Podle pamětí Maryann Burk Carverové z roku 2006 k rozpadu manželství došlo v roce 1972, kdy se zamiloval do Diane Cecilly, redaktorky na univerzitě v Montaně. Maryann ho však nechtěla opustit, přestože Raymond byl agresivní a hodně pil. V roce 1980 se znovu oženil s básnířkou Tess Galagherovou, s kterou se seznámil na konferenci v Dallasu. Zemřel na rakovinu v roce 1988 ve věku padesáti let. Zajímavostí je, že Carver je populární v Chorvatsku. Věnovali se mu režiséři Goran Kovač (Studentova žena) a Toma Židič (Kolotoč).
V jiném příběhu Carver vypráví o štěstí kluků, kteří po ránu roznášejí noviny a že toto štěstí přichází nečekaně. Jindy je to o tom, co se stane, když někdo zabouchne dveře a jak člověk hledí do svého domu. Cesta zpět je jen skrz rozbité okno. Člověk tak znovu opakuje staré chyby. Carverovy příběhy jsou příběhy všedního dne. Na konci dne má člověk pocit, jako že vykonal něco, co vypadalo jako poctivá práce a sepíše, co je potřeba vykonat druhý den. Při tom člověk zapomíná na poezii života. …jeho básně by měly sežrat myši.
Básník se stále ptá, co je důležité v životě a dospívá k závěru, že je to pocit lásky: „Dostal jsi od života to, co jsi chtěl? A co jsi chtěl? Vědět, že mě má někdo rád, cítit, že jsem na tomto světě milován…“
Zeptal jsem se po představení Jiřího Labuse, co měl Carver společného s beatnickými básníky jako byl třeba Kenneth Fearing (1902-1961), u kterého můžeme pozorovat jisté podobnosti - Fearing se rovněž léčil v závislosti na alkohol i jeho manželství se rozpadlo…
ABE: A jak jste na něho přišli?
JL: Zcela náhodou, v Praze jsem si koupil dvě jeho knížky. Sbírku povídek a sbírku básní. Přečetl jsem si to a hrozně se mi to líbilo. Řekl jsem si, že by bylo dobré udělat z toho večer pro Violu. Je to ozvěna sedmdesátých let a okamžitě jsme k tomuto projektu přizvali Emila Viklického. Emil dokonce dvě básničky zhudebnil, což v pořadu zpívám. Tento program máme ve Viole tak jednou za půl roku. Oba máme málo času a máme to jako takový bonbónek. Před Torontem jsme to měli ve Vancouveru a v Edmontonu.
ABE: Máte na programu i jiné básníky?
JL: Básníky zrovna ne, ale mám program z povídek tanečního choreografa Jiřího Kiliána, který žil v emigraci v Německu a v Holandsku. Málokdo ví, že píše také povídky, které mají humor a surrealistickou notu. I u Carvera mám rád básně o strachu, snech a spaní. Má to podobnou formu.
ABE: Čtete sám hodně poezii?
JL: Ano a proto tyhle texty mluví ke mně. Je to něco, co dělám rád z duše. Rád vzpomínám na šedesátá léta, kdy se to najednou trochu uvolnilo a do Prahy přijel Allen Ginsberg, ale pak se to vrátilo do starých kolejí.
ABE: Koho máte rád z českých básníků?
JL: Jaroslava Seiferta, Oldřicha Mikuláška, Jana Skácela… také Bondyho, dokonce hraji ve filmu z roku 2014 Odborný dohled nad východem slunce, kde hraju s Brabencem a zpívám tam jeho Francovku, kterou zhudebnil Mejla Hlavsa.
ABE: Jaký máte program do budoucna?
JL: Hraji ve čtyřech divadlech a točím filmy, takže práce mám dost. Dotočil jsem právě pohádku, která bude na Vánoce v televizi a také jsem dokončil film Hmyz s panem Švankmajerem. Premiéra bude až příští rok, ale jsem na to moc zvědavý, protože on dělá všechny dodělávky ručně a zásadně nepoužívá počítačovou techniku. Já sám také nemám tu moderní techniku rád. Mám snad nejstarší mobil, který existuje. Zkrátka je to něco, co k životu nepotřebuji. Raději si jednotlivé věci ošahám. Podobně je to s poezií. Jakmile ji začnu dělat na jevišti, začnu ji i jinak chápat. Škoda, že je taková hektická doba a poezie se stala popelkou. Dříve se poezie četla více.
ABE: To je pravda Jevtušenko dokázal vyprodat stadióny…
JL: Lidi dnes spěchají na poezii, ale poezie chce čas, klid, zažít si to. Doba je strašně rychlá a je to škoda.
Emil Viklický vystudoval na Přírodovědecké fakultě univerzity Palackého v Olomouci matematiku. Od té doby se však věnuje jazzu, který studoval na Berklee College v Bostonu. V současnosti vystupuje především s Emil Viklicky „Grand Moravia Trio“. Takže mu severoamerický kontinent není cizí. Jazz pro něho znamená radost. Proto se nevěnoval matematice, ačkoliv měl po studiu nabídku pracovat na Vysoké škole jako asistent. Podle něj nejlepší způsob, jak přežít normalizaci, bylo hrát jazz s Karlem Velebným a SHQ. Na jazzových festivalech koncem šedesátých let ho zaujali, američtí hudebnícit kteří přinášeli něco nového. Asi největší dojem na něj udělal v roce 1967 flétnista a saxofonista Charles Lloyd.
ABE: Lidová hudba je spojená podobně jako dnešní večer s poezií…
EV: Když jsem byl mladý, tak jsem poezii neholdoval, zajímal mne pouze jazz, ale protože jsem se oženil s moji paní Milou dnes Viklickou, která byla dvacet pět let ředitelkou Violy, tak jsem do té poezie spadnul a vytvořil jsem hudbu k 30-40 představením Violy. Po každé je to různé, třeba tentokrát přišla za Jirkou Labusem a ptala se ho, co by chtěl udělat a on řekl, že Edisona. „Ale to jsme tu teď měli!“ „Tak Carvera!“ Moje žena ho znala a tak se dohodli na knížce Proč si nezatančíte. Když jsem to dostal, tak jsem zjistil, že je to hrozně těžké zhudebnit, protože to nemá rýmy a nemá to stejný počet slabik. Bylo obtížné něco z toho vybrat. Co zhudebnit a co nezhudebnit? Nakonec mne napadly dvě věci, které by šly udělat a hrajeme to už čtrnáct let. Ve Viole bylo několik beatnických básníků, ale třeba Kenneth Rexroth má rytmus a rým, což u Carvera chybí.
ABE: Kromě jazzu se věnujete i opeře, složil jste tři. Spolupracoval jste s Magdalenou Koženou…
ABE: Jako skladatel, jak hodnotíte z beatové hudby třeba Dežo Ursinyho?
EV: Byl skvělý, ale měl smůlu, protože mu utekla celá kapela – The Beatmen. V té době byli asi nejlepší.
ABE: Které rockové kapely jste měl z těch sedmdesátých let rád?
EV: Já jsem to moc nesledoval. V těch patnácti to byli Beatles, něco jsem nalezl i v těch Stonech. Tam byl zajímavý vliv blues, ale nebyl jsem do toho blázen. Dával jsem přednost spíš Oscaru Petersonovi, Herbie Hancockovi, již zmínenému Keith Jarrettovi, Chick Coreovi, kterého jsem poprvé slyšel v roce 1967. Tehdy ho nikdo neznal. Rockovou hudbu poslouchala většina lidí, ale mně to nic neříkalo. Dokonce jsem natočil asi dvě věci se Žlutým psem. Jazzový muzikant zahraje ty rockové věci, ale těžko zahraje rockový muzikant jazz.
ABE: Existovaly však kapely, které inklinovaly k jazzu, například Emerson, Like and Palmer…
EV: Ano ti byli skvělí a u nás se o podobné věci pokoušel Marian Varga s Collegiem Musicum. Dělali to dobře a Marian Varga je stále jedním z nejlepších hudebníků u nás.
ABE: Děláte také filmovou hudbu?
EV: Napsal jsem o tom knížku. Jazz je muzika nezávislá. Muzika pro film nebo divadlo je muzika závislá. Co to znamená, že nemůžete dělat to, co chcete. Musíte tedy udělat, jednak to, co to medium vyžaduje, za druhé to, co vyžaduje režisér. Za svůj život jsem se potkal jen asi s dvěma nebo třemi režiséry, kteří rozumějí hudbě. Režisér umí mluvit se všemi profesemi, které dělají film: se scénaristou, s kameramanem, s výtvarníkem kostýmů, ale ne s muzikanty. S těmi mluvit neumí. A teď jsou režiséři, kteří si to přiznají, těch je málo a řeknou, udělej si to, jak chceš. Druhá skupina je těch, kteří si to nepřiznají a pak požadují třeba „nehudební muziku“ nebo „šetřivku“. A teď do toho začnou mluvit producenti. Ta muzika pak není nezávislá. Jediný režisér, který snad rozuměl hudbě, je Lordan Zafranović.
ABE: Zasahoval režisér Louis Malle v roce 1958 Miles Davisovi do Výtahu na popraviště?
EV: Nemohl, protože ho Miles Davis nenechal, to je popsané v hodně knihách. Pustil mu film a Miles Davis k tomu hrál. Takovouhle šanci vám dá někdo, kdo je chytrý a věděl, že Miles Davis má takový cit a charisma, že to udělá. To je známý případ, ale méně známé je, že německý režisér Otto Preminger natočil v roce 1959 film Anatomie vraždy a ve filmu hraje i Duke Ellington. Já jsem měl to štěstí, že jsem se potkal s trombonistou Lou Blackburnem, který u tohoto natáčení byl a ten říkal, že tehdy přišli do studia a Ellington neměl ani notu, seděl u piana něco zahrál a řekl, co budou hrát trombóny a ostatní hudební nástroje, zapisovač to rozhodil a jelo se na ostro.
Nakonec, když jsme se rozcházeli, zjistili jsme, že jsme se oba narodili v roce 1948 a oba na narozeniny některého z prezidentů: Emil Viklický v den narozenin Klementa Gottwalda a já v den výročí narozenin dr. Emila Háchy.
Pokud jste nebyli na Masaryktownu, tak sólový recitál Emila Viklického bude tuto sobotu 3. června 2017 opět v restauraci Praha od 17 hodin.
Další Nokturna jsou v neděli 11. června 2017, rovněž od 17 hodin a bude zpívat sopranistka Brigita Tivadarová z děl Bizeta, Brittena, Dvořáka, Lehára, Händla, Piazzolly a Masseneta.
Aleš Březina
***