Charta

Leden po čtyřiceti letech

Můj spolubydlící Jan Rafaj na jaře 1969 vyjádřil pocit z nastupující normalizace: „Je to něco jako kleště, které nás stále více svírají a svírají.“ Byl to zvláštní pocit. Každý den bylo o trochu méně svobody. Jednou zmizel z rozhlasu oblíbený pořad Houpačka, jindy zmizela z televize oblíbená hlasatelka Kamila Moučková. Někdo šel do kina a film, který byl na programu se nehrál. Z knihkupectví mizely knihy. Z obchodů Supraphon a Panton mizely oblíbené desky. Pak přišla doba, kdy první lidé šli do kriminálu. Podvědomě jsme tušili, že to nesmíme vzdát, ale nevěděli jsme, jak na to. Začalo vylučování ze škol. Občas jsme podepsali protest, když někoho zase zavřeli a najednou někdy okolo roku 1973 se začaly objevovat nezávislé aktivity. Spisovatelé přišli na to, že mají psací stroje a kopíráky a že mohou, tak jako ve středověku, opisovat knihy, které přestaly vycházet. Zakázané skupiny začaly opět hrát po vesnicích okolo Prahy nebo poblíž Českých Budějovic. Vždy však v okamžiku, kdy přišel další úder moci, přišla odněkud solidarita. Občas se zaznamenalo drobné vítězství, či další prohra. Takovým vítězstvím a zároveň prohrou byl proces, kterému se říká proces s Plastiky, kdy moc do značné míry ustoupila. Většina členů skupiny byla propuštěna, přesto byly vyneseny tresty nad čtyřmi z nich (z toho dva nebyli členové skupiny): Ivanem Martinem Jirousem (18 měsíců), Pavlem Zajíčkem (12 měsíců), Svatoplukem Karáskem a Vratislavem Brabencem (po osmi měsících).

Po tomto procesu přišla Charta 77. Dvě stě čtyřicet dva občanů upozorňovalo na to, že československá vláda nedodržuje své vlastní zákony a že nerespektuje práva a svobody občanů. Jestliže do zveřejnění Charty 77 se režim tvářil, že všichni občané jsou spokojení, až na těch pár desetin procenta nespokojenců, kteří nešli k volbám, pak v tento okamžik zpanikařil a vymyslel něco čemu se říkalo Anticharta. Jenže ani to se nesetkalo s valným úspěchem. Mnoho lidí si našlo cestu, jak obejít požadavek podpisu Anticharty argumentem, že nemohou být proti něčemu, co neznají.

Mnozí z účastníků obou torontských setkání, která se konala koncem ledna, se ptali, proč právě letos po čtyřiceti letech měla Charta 77 takovou odezvu. Jistě k tomu přispěl Brexit a volba amerického prezidenta Donalda Trumpa. Některá vystoupení českého prezidenta Miloše Zemana, vzestup nacionalismu v Polsku, v Maďarsku, současná situace v Rumunsku, kde jsou již několik dní demonstrace, občanská válka na Ukrajině a v dalších východoevropských zemích, utužování pozic Vladimíra Putina v Rusku, kterému nový americký prezident dal nebývalou podporu. V Turecku prezident Recep Tayyip Erdogan dne 20. července 2016 vyhlásil výjimečný stav, díky kterému může Erdogan vládnout pomocí dekretů, může omezit či pozastavit právo shromažďovací nebo svobodu slova. Následně svým dekretem nařídil uzavření 1043 soukromých škol, 1229 spolků a nadací, 19 odborových svazů, 15 univerzit a 35 zdravotnických zařízení s tím, že tyto instituce jsou údajně podezřelé ze styků s Fethullahem Gülenem, kterého Erdogan označuje za údajného strůjce neúspěšného převratu. Podle Amnesty International v Sýrii Bašar Al-Asad popravuje jako na běžícím pásu a Čína diktuje nejen českým představitelům, jestli smějí přijmout dalajlámu nebo ne.

Během několika vládních návštěv v poslední době, které jsme zde v Kanadě měli, jsem si uvědomil, jak otázka lidských práv je nenápadně odsouvána na vedlejší kolej. Například předseda senátu při loňské návštěvě Kanady řekl: „…Ale musím po pravdě říci, že při politickém styku s Čínou jsou více upřednostňovány ekonomické zájmy před lidsko-právními…“

Snad frustrace z této situace vedla k tomu, že se letos vzpomenulo nejen na Chartu 77 v Torontu, ale i ve Spojených státech a ve Švédsku. Když za mnou vloni v létě přišel Martin Přibáň, že by chtěl k nedožitým osmdesátinám Václava Havla uvést jeho hru Audience, vznikla myšlenka spojit obě výročí v jedno Václav Havel – 80 & Charta 77 – 40. Později jsme tedy od uvedení Havlovy hry upustili, ale spokojili jsme se během sobotního večera s dvěma krátkými ukázkami. První natočili Václav Havel a Pavel Landovský v polovině sedmdesátých let a zřejmě téměř současné bylo i uvedení této hry v televizním studiu v Kitcheneru, kde dvojici tvoří Jan Uhde a Vladimír Bubák. Musím říci, že oba byli vynikající a že je to jeden z mála dokumentů, jak exil byl již tehdy napojen na druhou kulturu v Československu.

Přiznám se, že během sobotního večera, když Lenka Nováková a Bohdan Zatovkaňuk spustili Modlitbu pro Martu, to byl tak fantastický zážitek, že jsem zapomněl spustit připravené diapozitivy, zapojit magnetofón a hlavně fotografovat a jen díky své manželce, která mně připomenula moji úlohu, jsem začal připravené fotografie Marty Kubišové promítat na plátno. Snad možná jednou oba tuto nezapomenutelnou písničku nahrají na cédéčko.

Myšlenka uspořádat večer k Chartě 77 se ze začátku nesetkala s jednoznačným ohlasem. Neočekávala se velká návštěva. Někteří lidé namítali, že nemají o politiku zájem, jiní zase nemají rádi Václava Havla. Mnozí byli mimo Toronto. Proto bylo pro mne příjemným překvapením, když projekt vzali za svůj herci z Nového divadla, které jsme oslovili. Kromě Martina Přibáně, Lenky Novákové a Bohdana Zatovkaňuka to byla Dáša Beláčiková, která se ujala role moderátorky večera. Nebyla to pro ní lehká úloha, protože program se neustále měnil. Dlouho jsme nevěděli, kdo z hostů přijede. Uvažovali jsme o Davidu Duškovi, který nedávno objevil Deníky Václava Havla z roku 1977. Bohužel se mu nepodařilo změnit letenku. Původně jsme nepočítali ani s Martinem Paloušem, který byl jedním z mluvčích Charty 77, později také českým velvyslancem ve Spojených státech. Přitom jsme se snažili udělat harmonogram tak, aby se vešel do dvou hodin. Dáša perfektně zvládla rozhovor s filosofem Martinem Šimsou, který přednáší na Filosofické fakultě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Nakonec se sobotního večera zúčastnilo přes sedmdesát lidí a stejný počet byl i v pondělí na univerzitě, z toho se někteří zúčastnili obou akcí.

Charta 77 zapadá do historie nenásilného odporu v Čechách, který sahá až k Petru Chelčickému (1390-1460) a k bratru Palečkovi (1400-1470). Je zajímavé, že signatář Charty 77 písničkář Vladimír Veit, kromě textů básníků Charty 77, které zazněly během večera, sáhl právě po postavě bratra Palečka v skladbě podle básně Jana Nerudy Česká balada. Jak Chelčický, tak Paleček byli inspirací pro ruského spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého. Tolstoj kladl důraz na nenásilí a odpuštění. Další velkou postavou navazující na Tolstého byl Mahatmá Gándhi. Gándhi přenesl myšlenku nenásilného odporu do praktické politiky. Důležité bylo pro něho vytrvat ve vnitřní pravdě. Gándhiho tradice nenásilného odporu inspirovala Martina Luthera Kinga. Mikuláš Vymětal svou úvahu Od Chelčického k Lutheru Kingovi končí slovy: Na myšlenku nenásilného odporu, proměňujícího nepřátele, navazoval v Čechách v 20. století Přemysl Pitter, který aplikoval myšlenky Tolstého a Gándhiho, stejně jako později jiným způsobem v nich pokračovala Charta 77.

Dědeček Martina Šimsy, který se zúčastnil torontských setkání, Jaroslav Šimsa, pracoval v osobním archivu Tomáše Garrigue Masaryka. V době druhé světové války byl zatčen, vězněn mezi jinými místy v Terezíně a Dachau, odkud se nevrátil. Otce Martina Šimsy Jana Šimsu měli posluchači měli posluchači možnost vidět dvakrát ve filmu Milujte své nepřátelé. Jan Šimsa se ke konci války seznámil právě s Přemyslem Pitterem. Přemysl Pitter byl přesvědčeným pacifistou. Ke svému přesvědčení dospěl během první světové války. Za první republiky byl pro své názory věžnen, ale našel zastání u Alberta Einsteina. Ten poslal osobní dopis prezidentu Masarykovi. Pitter během války schovával židovské děti a řadu z nich zachránil. Po válce se jeho pomoc obrátila k německým dětem, za což byl tehdejšími rádoby vlastenci napadán v tisku. Po převratu se rozhodl pro emigraci. Staral se o naše krajany ve Valka lagru v Německu, kde byla také rodina doktora Jeřábka a pamatuje se na něho Radmila Locherová. Přemysl Pitter zemřel v roce 1976. Ve filmu jsme mohli slyšet i nádhernou češtinu jeho životní družky Švýcarky Olgy Fierzové.

Během večera jsme si rovněž připomněli jednu z nejstarších signatářek Charty 77 profesorku Boženu Komárkovou. Shodou okolností večer se konal v době jejich nedožitých 114 narozenin. Narodila se 28. ledna 1903 a zemřela před 20 lety 27. ledna 1997. I ona se zapojila za války do odboje. Byla učitelkou a vzorem mnoha pozdějších disidentů. Jedním z jejich žáků byl spisovatel Milan Kundera. K profesorce Komárkové měl velmi blízký vztah po návratu z kriminálu i aktivista Jiří Müller, který již v šedesátých letech publikoval v studentském časopisu Buchar a byl blízkým spolupracovníkem studentského vůdce Luboše Holečka, který zahynul za nevyjasněných okolností 7. května 1976, když na nástupní ostrůvek tramvajové zastávky vjelo osobní auto.

Charta 77 měla při vzniku, kromě Václava Havla, další dva mluvčí Jiřího Hájka a filosofa Jana Patočku. V pozadí byly i další osobnosti jako Ladislav Hejdánek a Jiří Němec. Martin Palouš ukázal, jak Jiří Němec dokázal v ekumenickém dialogu propojit katolíky a evangelíky. Martin

Palouš zdůřaznil, že ministr zahraničních věcí z roku 1968 Jiří Hájek byl jako mluvčí konsistentní a půl roku byl v roce 1977, když byl Václav Havel ve vězení a krátce po tom, jediným mluvčím Charty 77.

Jan Patočka zemřel po výslechu 13. března 1977. Okolo tisíce lidí bylo přítomno jeho pohřbu v Praze-Břevnově. Městská doprava byla odkloněna. Rušičky Svobodné Evropy byly nahrazeny plochodrážními motocykly na nedalekém stadionu. Nad hřbitovem stál nehybně vrtulník, takže nebylo slyšet ani vlastního slova. Přesto lidé přinesli množství květin, mezi kterými byla podobně, jako při pohřbu Karla Havlíčka Borovského položena trnová koruna. Tu měla položit na rakev 1. srpna 1856 Božena Němcová.

Jak jsem se dověděl od Dáši Beláčikové, kromě Havlovy hry Pokoušení z roku 1989 uvedlo Nové divadlo i Havlovu Žebráckou operu a podle archivu dvakrát hru Pavla Landovského Hodinový hoteliér. Pavel Landovský byl druhému provedení hry v osmdesátých letech osobně přítomen. Ve hře hráli Ferda Čulík a také Josef Čermák.

Spolu s Jiřím Hájkem se 21. září 1977 stali dalšími mluvčími Charty 77 Ladislav Hejdánek a Marta Kubišová. Ladislav Hejdánek v té době napsal řadu dopisů fiktivnímu mladému příteli, Jedním z adresátu dopisů byl i Martin Šimsa. Letos v lednu v četbě na pokračování odvysílala část z nich rozhlasová stanice Vltava.

Dalšími mluvčími Charty 77 byli Miloš Rejchrt, který měl původně přijet a Jan Kozlík. Evangelický farář Miloš Rejchrt hrál ve filmu Žert a spolu s Janem Kozlíkem (minulé číslo Satellitu přetisklo rozhovor s ním) hrál také ve filmu …a andělé jeho bojovali. Z Žertu byl uveden příběh nešťastníka Aljoši. Z druhého filmu byla grafická ukázka jeho vyloučení z Komenského evangelické bohoslovecké fakulty.

Charta 77 nebyli pouze mluvčí, ale také spisovatelé, básnici, hudebníci. Jedním z nich byl nositel Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert. Dnes již téměř zapomenutým básníkem byl Jaromír Šavrda, na kterého vzpomněl filmař a fotograf

Vladimír Kabelík a do povědomí mladých lidí vstoupil hlavně Ivan Martin Jirous řečený Magor. Básně z Šavrdova Druhého sešitu deníku a Magorovy Labutí písně přednesl Martin Přibáň. Jaroslav Seifert zemřel 10. ledna 1986, Jaromír Šavrda po dlouholetém vězení 2. května 1988, Martin Jirous 9. listopadu 2011.

Charta 77 měla odezvu nejen u nás doma, ale našla podporu i zde v Torontu. Jedním z velkých propagátorů Charty 77 byl profesor torontské univerzity H. Gordon Skilling, na kterého vzpomenula profesorka Veronika Ambros, když připomněla, že byl žákem R. H. Setona-Watsona přítele T. G. Masaryka. Skilling sám pobýval před válkou v Československu, kde se i oženil a v sedmdesátých letech napsal monumentální dílo Czechoslovakia‘s Interrupted Revolution a knihu Charter 77 and Human Rights in Czechoslovakia. V osmdesátých letech se věnoval hodně právě Chartě 77 a v Torontu na univerzitě je jedna z největších sbírek českých a slovenských samizdatů.

Díky Václavu Táborskému dostal Václav Havel čestný doktorát na Yorské univerzitě. Byl zde také v osmdesátých letech pořádán kongres PEN klubu, na kterém bylo vzpomenuto vězněných spisovatelů, včetně Václava Havla. Kongresu se zúčastnil i signatář Charty 77 spisovatel Jiří Gruša. Havlova cesta do severní Ameriky v únoru roku 1990 začala v Kanadě a byla i poděkováním za podporu, které se mu odsud dostalo. Vyšla zde řada knih v nakladatelství 68 Publishers vedeného manželi Škvoreckými. Proto Lenka Nováková přečetla také jednu báseň z knihy Zdeny Salivarové-Škvorecké Hnůj země.

Když jsme připravovali večer Charty 77, zeptal jsem se Bohdana Zatovkaňuka, jestli by nebylo možné zazpívat jednu moji báseň. Bohdan se zhrozil a pak text zhudebnil. Jenže mi sdělil, že nemá zpěváka. Smířil jsem se s touto skutečností. K mému překvapení obměněný text zazpíval sám.

V druhé části večera byla torontská premiéra pro české publikum filmu Vladimíra Kabelíka Generation 70‘s.

Ještě jednou bych chtěl poděkovat Dáše Beláčikové za to, že ochotně převzala úlohu Moderátora večera. Hercům Nového divadla Bohdanu Zatovkaňukovi, Lence Novákové a Martinu Přibáňovi. Za přípravu pohoštění Radmile Locherové, Barunce Sherriffové, Marii Gabánkové a Haně Mrázové. Dále Vladimíru Stelzlovi za obsluhu baru, Janu Gabánkovi a Ivanu Znášikovi za pomoc s úklidem, farnosti kostela svatého Václava za poskytnutí přístřeší, Ladislavu Soudkovi, MMI a televizi Nová Vize za propagaci, Marii Gabánkové za podporu při celém projektu, za kresby k Chartě 77, obrazy Marty Kubišové a H. G. Skillinga. Martinu Šimsovi za to, že přijel za námi z dalekých Litoměřic a Martinu Paloušovi za to, že překonal zeď mezi Spojenými státy a Kanadou a omlouvám se mu, že na něho nezbylo více času, profesorce Veronice Ambros za příspěvek o profesoru Skillingovi, Vladimíru Kabelíkovi za vzpomínku na Jaromíra Šavrdu a Barunce Sheriffové za to, že přečetla pozdrav českého velvyslance Pavla Hrnčíře.

***

Odpoledne 30. ledna 2017 na Torontské univerzitě zahájil Paul Wilson vzpomínkou na období, kdy byl v kontaktu s Plastiky, kteří hráli hudbu, kterou chtěli hrát. Nejprve popsal Havlovy hry jako tragédie, zatímco v Havlových esejích je optimismus. Klasickou ukázkou je Havlova esej

Moc bezmocných. Tento optimismus se projevil v Havlově politice po roce 1989, kdy viděl, že v totalitárním systému nebylo vše černobílé a vzal na sebe riziko, kdy nevinil pouze jednu skupinu lidí. To ovšem nebylo po roce 1989 populární. Esej Moc bezmocných četl Paul Wilson opět v roce 2003 v době, kdy došlo k invazi do Iráku. Mnozí z iráckých disidentů vzhlíželi k Havlovi a k Chartě 77 jako ke svému modelu. Skutečnost však neleží v instituci, ale v jednotlivcích. Havel nebyl příznivcem nahrazení jedné politické struktury jinou, ale podle něj musí dojít k existenciální revoluci a irácká společnost zůstala zkorumpovaná tak, jako byla před tím. Wilson se k této eseji vrátil opět v roce 2011 v době egyptské revoluce a arabského jara a při resistenci vůči vojenské diktatuře Havlova teorie mnoho neplatí. Opět se k Havlovi vrací v současnoti - posledních dvacet let bylo o tom, jak se vypořádat s komunistickou minulostí a vytvořit více-méně demokratický systém. Nyní se musíme však soustředit na to, aby se tato demokracie neztratila.

David Dušek v úvodu zdůraznil, že zde není proto, že by podepsal Chartu 77, ale proto, že se dobře narodil. Jeho dědeček Zdeněk Urbánek byl jedním z prvních signatářů Charty 77 a blízký přítel Václava Havla. Z jejich domu vyjelo 6. ledna 1977 auto s Václavem Havlem, Pavlem Landovským a Ludvíkem Vaculíkem k památnému předání Charty 77. Díky blízkému kontaktu jeho dědečka s Havlem objevil v pozůstalosti Zdeňka Urbánka Havlovy deníky z roku 1977. V denících popisuje své deprese z vězení a selhání, když začal objasňovat své postoje. Jakmile se však dostal z vězení uvědomil si svou chybu a udělal vše proto, aby se dostal zpátky do vězení, což se mu podařilo. V deníku jsou také různé osnovy pro krátké hry, které chtěl napsat. Některé zrealizoval, jiné ne.

Martin Palouš pokládá za nejvýznamnějsí u Havla jeho Dopis doktoru Husákovi z 8. dubna 1975. Bylo to poprvé, kdy se někdo pokusil analyzovat normalizovanou společnost. Jedna část intelektuálů emigrovala, jiná skupina občanů se přizpůsobila a žije svůj vlastní život, třetí alternativou způsobu života byla Charta 77. Byl to nový začátek. Společným jmenovatelem byl morální základ. Ne všechna statistická data z té doby byla nepravdivá, ale v celkovém kontextu nevypovídala o ničem. V té době se jednalo o protiklad - hledání nepolitické politiky, byla to revolta proti tomu, co je dnes označováno jako alternativní fakta. Není to relativizování skutečnosti, ale hledání pravdy, hledání něčeho objektivního, pravdivého. Charta 77 vydala řadu dokumentů, které byly o historii, o vzdělávání, o menšinách… Totalitární systém předkládal pouze alternativní fakta a nedovoloval diskutovat o skutečnosti. Kdo pochyboval, byl zrádce a nepřítel socialismu. Charta 77 byl mezinárodní dokument, protože navazoval na Helsinskou konferenci z roku 1975. Můžeme sledovat linii od roku 1977 do roku 1989. V roce 1985 se dostal k moci Gorbačov a otázkou je, kdo vlastně komunismus porazil, byl to Reagan a Gorbačov nebo Havel a Walęsa. Podle Martina Palouše to byla kombinace obojího. Problém Václava Havla byl v tom, že se dostal do dramatu, ale nevěděl, jak se z tohoto politického dramatu dostat. Je to jeden z jeho velkých paradoxů. Proces normalizace nebyl pouze v Československu, ale v době globalizace je to celosvětový problém a odkaz Charty 77 je nerezignovat, neztrácet naději. Na začátku Charty 77 nikdo nečekal, že z toho vzejde něco tak pozitivního v politickém slova smyslu. Charta 77 byla ve své době alternativou života. Možná, že dnes žijeme ve stejné situaci.

Posledním panelistou byl Martin Šimsa, který vyzdvihl skutečnost, že Charta 77 sjednotila různé lidi z různého pozadí: spisovatele, bývalé komunisty, členy studentského hnutí, nekonformní marxisty, katolíky a protestanty, kteří se již před tím sdružovali v Nové orientaci a mnohdy navazovali na hnutí YMCA. Novým prvkem u některých evangelíků bylo odmítání represivních složek jako vojenská služba. Charta 77 navazovala na filosofy z první republiky Tomáše Garrigue Masaryka, Emanuela Rádla a Boženu Komárkovou. Jiným aspektem bylo, že nabízela dialog s režimem a dialog mezi jednotlivými skupinami byl mnohem demokratičtější, než je dnes v politice. Novým prvkem bylo, že občané mají právo bránit své svobody a svoboda jednotlivců je nedělitelná. Jestliže je něčí svoboda omezena, pak je omezena svoboda všech. Jedinou obranou proti tomuto omezení svobody je solidarita. Bez solidarity by nebylo Charty 77.

V závěrečné diskusi připomněl Paul Wilson, že Češi jsou velice individualistický národ, ale stalo se v roce 1977, že se sjednotily skupiny, které by spolu normálně nehovořily. V tom byla velká zásluha Václava Havla, který byl v tomto ohledu sjednotitel. Jelikož STB byla zaměřená na Plastiky a Chartu 77, mohlo vzniknout mnoho nezávislých kulturních a politických aktivit. Charta 77 přinesla sjednocení fragmentovaných skupin, což dnes ve společnosti chybí.

V závěrečné diskusi vystoupil i David Müller, syn významného disidenta Jiřího Müllera. Zdůraznil, že jeho otec toho mnoho nemluvil o své minulosti. Jednou z jeho nejdůležitějších činností bylo organizování podzemní univerzity, kterou však z bezpečnostních důvodů nikdy nenavštěvoval, organizování samizdatů, byl zkrátka spíše organizátor. Kladl důraz na principy hodnot Charty 77.

Aleš Březina

Foto: 1. Portrét z osmdesítách let Marty Kubišové Autor Maria Gabánková