Proč jsem nebyl nadšen z návštěvy ministra kultury

Novoroční projev Václava Havla v roce 1990 začínal slovy: „Milí spoluobčané, čtyřicet let jste v tento den slyšeli z úst mých předchůdců v různých obměnách totéž: jak naše země vzkvétá, kolik dalších miliónů tun oceli jsme vyrobili, jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě a jaké krásné perspektivy se před námi otevírají. Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal. Naše země nevzkvétá…“ Vzpomněl jsem si na tento projev právě při návštěvě ministra kultury Daniela Hermana na Masaryktownu a při přednášce v Munkově centru v Torontu.

Radost nad tím, že komunisté po 27 letech neuspěli v senátních volbách mně připadala trochu vzdálená současné problematice, Navíc neustálé se ohánění rovnou páteří, či výroky, že se má za demokracii stále bojovat, mně připomínalo poučky ze školy. Pravdomluvností se totiž zaštiťuje i prezident Zeman a další politici.

Ministr kultury Daniel Herman přijel do Toronta s obrovskou hřivnou poté, co navzdory svým vládním spoluhráčům přijal dalajlámu a také s nadějí, že v tomto trendu bude pokračovat. V jeho vystoupení jsem však nalezl více slabých okamžiků než silných. Jedním z těch silnějších byl okamžik, kdy jeden z účastníků debaty nazval prezidenta Zemana normalizačním komunistou. Ministr toto obvinění odmítl: „Prezident Zeman nebyl normalizačním komunistou, byl ve straně v období okolo roku 1968, tedy nikoliv v době normalizace.“ Takových okamžiků však nebylo mnoho.

Jakákoliv kritika ministra financí Andreje Babiše šla mimo. Přitom v současné době to nejsou komunisté, kteří ohrožují demokracii, ale je to například skutečnost, že ministr financí Andrej Babiš vlastní téměř veškerý tisk. Statistická čísla jsou dobrá, ale těmi se oháněli Havlovi předchůdci v novoročních projevech před rokem 1989.

Dovolím si přirovnání. Dvacet sedm let po pádu komunismu v Čechách, to je jako dvacet sedm let po pádu fašismu v bývalém Československu. Pamatuji se, jak v roce 1972 jeden profesor, v době nejtvrdší normalizace, přednášel o porušování lidských práv v Jižní Americe. I tehdy se rozdělili studenti na dvě skupiny. První tvrdila, že to bylo skvělé, druhá tvrdila, že měl mluvit o potlačování lidských práv v Československu. „O situaci u nás nemohl mluvit, ale my to víme, co měl na mysli!“ argumentovali někteří studenti. Jeden z již vyloučených studentů namítl: „Chcete mně namluvit, že je zde čtyřicet chytrých studentů a jeden blbý profesor!“ Tím diskuse skončila.

Abych se tedy ujistil, zeptal jsem se ministra kultury při setkání na Masaryktownu 14. listopadu 2016: Pane ministře, nejprve bych Vám chtěl poděkovat za setkání s dalajlámou. Setkání s ním symbolizovalo, že duchovní hodnoty jsou nadřazené hodnotám materiálním. Řečeno jinými slovy, že kultura má přednost před ekonomikou. Během letošního roku došlo v západním světě k dvěma vážným událostem - k Brexitu a k volbě Donalda Trumpa americkým prezidentem. Při obou událostech se jednalo hlavně o kulturní selhání. Neobáváte se podobného kulturního selhání v české společnosti. Nepodceňujete tuto skutečnost?

DH: Prozatím výsledky voleb, ať senátních nebo regionálních do krajských zastupitelstev, ukazují podporu demokratickým stranám. Pro mne je velmi pozitivní velká ztráta komunistických mandátů v případě krajských voleb o padesát procent, v případě senátních voleb je to naprostý kolaps komunistických kandidátů, což je pozitivní. Obávám se do jisté míry možného vzestupu stran a hnutí, která vycházejí z xenofobních nálad, které mohou zneužívat například uprchlické vlny, ale že by Česká republika byla přímo ohrožena nějakými tendencemi tohoto typu, to se nedomnívám. Nicméně je třeba, abychom o demokratické směřování bojovali při každých volbách znovu, ale nejenom při volbách, ale při každé příležitosti ten prostor vyplňovali obsahem pozitivním a konstruktivním.

ABE: Neznepokojily vás tyto dvě skutečnosti?

DH: Jak Brexit, tak volba nového amerického prezidenta Donalda Trumpa, jsou výsledkem většinového rozhodnutí. V jednom případě britské, v druhém americké, veřejnosti, které je třeba respektovat.

ABE: Ale jde o kulturní selhání…

DH: To je samozřejmě věc názoru, je to většinové rozhodnutí, demokratické. To, že bylo svobodné nelze zpochybnit. Můžeme diskutovat nad tím proč, jestli se jednalo o kulturní selhání. Já se necítím kompetentní toto hodnotit.

ABE: Ale jste ministrem kultury a jako ministr kultury byste to měl zhodnotit…

DH: Znovu říkám, respektuji většinové rozhodnutí britských a amerických voličů…

S touto odpovědí jsem nebyl spokojen už jen proto, že většina amerických voličů nevolila Donalda Trumpa a proto jsem tuto otázku položil ministrovi kultury znovu o den později v Munkově centru v Torontu, kde diskuse probíhala v angličtině. Zde ministr Herman použil citoslovce, bohužel.

Následovala moje otázka, jestli se nejednalo o něco podobného v roce 1948 v Československu…

DH: V roce 1948 byla situace v Československu odlišná. Společnost u nás byla po druhé světové válce pod vlivem světové mocnosti Sovětského svazu a svoboda u nás byla v letech 1945-1948 limitována vlivem Moskvy. Myslím si, že situace ve Velké Británii a ve Spojených státech je odlišná.

Jelikož nebyl čas na další diskusi, projevil jsem projevil jsem s tímto názorem pouze nesouhlas.

Komentář: Zde je vysvětlení mého nesouhlasu. Ve volbách v roce 1946, které byly svobodné a není důvodu tomu nevěřit získala v Čechách KSČ 43 % (země Moravskoslezské 34 %), Československá strana národně sociální 25 % (20 %), Československá strana lidová 16 % (28 %) a Československá sociální demokracie 15 % (17 %). Zcela jinak tomu bylo na Slovensku: Demokratická strana 61 %, Komunistická strana Slovenska 30 %, Strana slobody 4 %, Strana práce 3 %. Pokud tedy volby v Československu v roce 1946 byly svobodné (jak tvrdím já), pak zvítězili komunisti v demokratických volbách a bohužel obyvatelé Slovenska to odnesli. Pokud však volby, (jak implikuje ministr Herman), byly nesvobodné, jak je tedy možné, že na Slovensku dostali komunisté pouze 30 %?  Situace slabšího Slovenska naprosto připomíná při Brexitu situaci menšího Skotska, kde také většina voličů hlasovala proti vystoupení Británie z EU. Podobností mezi Brexitem, volbami 2016 ve Spojených státech a rokem 1948 v Československu najdeme více. Někdy jsou to anekdotické náhody: Zasahování FBI na situaci před volbami a ovlivnění voleb v USA se podobala vměšování Noskova ministerstva vnitra v Únoru 1948 v Československu. Demonstrování síly lidových milicí v Československu v roce 1948 a cvičení polomilitaristických skupin na jihu Spojených států, může vzbuzovat různé asociace. Donald Trump nezískal hlasy většiny voličů, podobně jako KSČ ve volbách v roce 1946. I ve Spojených státech se po volbách objevují figurky, které po volbách přeběhnou. V Československu Zdeněk Firlinger, Mitt Romney, který byl Trumpovým kritikem před volbami a po volbách je to najednou Trumpův komplic.

ABE: Oceňuji vyznamenání pana Jiřího Bradyho poslaneckou sněmovnou a uvědomuji si důležitost o holokaustu stále informovat, bohužel veřejnost není dostatečně informována o lidech, kteří se postavili nenásilnou cestou proti nacismu. České veřejnosti je znám Nicholas Winton, ale není jí znám Přemysl Pitter, který s nasazením života zachránil nejen řadu židovských dětí během války, ale i německých dětí po válce. Co jako ministr kultury chcete v tomto směru udělat?

DH: Přemysl Pitter je jednou z velmi významných osobností, které novodobé dějiny Československa měly. Je to člověk, který v praxi ukázal, co znamená láska k bližnímu. Vycházel z hlubokých křesťanských tradic. Je to cesta, která podle mého přesvědčení vede k obnově společnosti. Mně osobně je osobnost Přemysla Pittra velmi dobře známa a jeho dílo a jeho postoje obdivuji a v rámci kultury připomínání se snažím při různých vzpomínkových událostech na osoby tohoto typu upomínat. Co se týká širší znalosti, ministerstvo kultury bohužel nemá možnosti edukace v oblasti školské výchovy. Myslím si, že tam by životy a dílo těchto osobností měly být mnohem více zastoupené. Co se týká našeho resortu, oblasti připomínání, tam rozhodně své místo má.

Neodpustím si komentáře i k dalším odpovědím ministra kultury Daniela Hermana: V této odpovědi mně chybí konkrétní zmínka, jakým způsobem je osobnost Přemysla Pittra připomínána a jak hodnotí jeho nenásilný odpor. Osobně vím o škole v Ostravě, která se podle něj jmenuje. Karel Kosatík napsal monografii o Přemyslu Pitterovi, mám k dispozici film o tomto humanistovi. Odpírači vojenské služby jsou však jaksi i v dnešní České republice na indexu. Ministr Herman nenaznačil, jak je z tohoto indexu dostat. Paradoxem je, že Přemysl Pitter nebyl do dneška rehabilitován.

ABE: Kanada je úspěšná v politice multikulturalismu. Ročně přijme 200 000 až 300 000 uprchlíků. Česká republika má problém s přijetím jedinců, možná desátek či stovek přistěhovalců. Pozitivní roli v kanadské integraci sehrála politika multikulturalismu. Jak jako ministr kultury chcete využít této kanadské zkušenosti?

DH: Je to pro mne velmi inspirativní zkušenost, protože právě v Kanadě se proces integrace lidí, kteří pocházejí z jiných kulturních oblastí podařila. Je vidět, že to funguje. Já sám jsem zastáncem jednoty v mnohosti, kdy je třeba respektovat odlišnost, ale není možné abychom nenastavovali určitá pravidla. Jestliže lidé z kulturně, nábožensky jiné oblasti přicházejí do Evropy a do České republiky, jedná se nikoliv o jednotlivce, ale o skupiny, které podléhají pravidlům. Ta musejí respektovat, jestliže chtějí žít jako menšina ve většinové společností. Je třeba, abychom byli otevření, nabídnout jim bohatství, které máme, ale od nich je třeba požadovat, aby toto respektovali. Pokud by toto nebylo možné, pak je nutné tyto lidi vrátit do zemí, odkud přicházejí, protože pravidla musíme respektovat i my, kteří jsme součástí EU a v ČR doma.

Komentář: V ČR se jedná spíše o jedince, nikoliv o statisíce, jako zde v Kanadě. Otázkou jsou skutečně pravidla – mantinely, které společnost od přistěhovalců vyžaduje. Do ČR přišla řada uprchlíků z Bosny a tito uprchlíci nebyli pro společnost problémem. Proč by měli být uprchlíci přicházející dnes problémem. Pokud však nebudou uprchlíci tato pravidla respektovat, pošleme je zpátky do míst, kde zuří válka? V Torontu nevidíme, že by přistěhovalci nějakým zásadním způsobem nerespektovali zákony, proč by je neměli respektovat v ČR…

ABE: Vraťme se do roku 2003, tehdy došlo k invazi Spojených států do Iráku, jaké je vaše stanovisko k této události dnes?

DH: Otázka vyrovnávání se s diktátorskými režimy je vždycky velmi složitá. Jsem přesvědčen, že samotná invaze byla vedená myšlenkou svrhnout diktátora Sadama Husejna, který v té době Irák ovládal. Je otázkou, jestli kroky B a C byly dobře naplánovány. Jestli ten rozvrat po likvidaci tohoto diktátora, nepřinesl ještě hlubší problémy. To jsou spíše otázky, které vyslovuji. Já na ně hotové odpovědi nemám, pouze se ptám, jestli byly promyšlené nebo ne. Mám dojem, že nebyly promyšlené úplně a do důsledku.

ABE: Papež Jan Pavel II. však velice silně proti tomuto kroku varoval. Ukázkou je například článek v New York Times z 16. ledna 2003…

DH: Na tuto otázku byl od počátku názorový rozptyl. Znovu říkám, že snaha uchránit jakoukoliv část světa před diktátory a diktátorskými režimy je správná, ale je třeba také zajistit další vývoj. Tam spíše došlo k rozvratu společnosti, proto se znovu ptám, jestli kroky B a C  byly domyšlené nebo ne. Já se obávám, že zcela nebyly. Takže je pak otázkou, jestli i krok A,  bez konsekvencí byl tím optimálním, ale já nejsem bezpečnostním expertem, takže spíše vyslovuji otázky, než nějaké definitivní řešení.

Daniel Herman v rozhovoru pro Novou Vizi řekl: „Hájím určité principy, principy pravdy, poctivosti i rovné páteře, protože věřím, že je to správné, samozřejmě, že je to smutné, že lidé, kteří zastávají různé pozice ve státní správě nebo v kanceláři presidenta republiky otevřeně mluví nepravdu. Pro mne je to signál ještě více a intenzivněji stát na straně pravdy a poctivosti, protože je to správné a lhát se nemá. Já pevně věřím a doufám, že si lidé i tuto věc budou pamatovat a při volbách dají hlas těm, kteří pravdu mluví a ne těm, kteří nemluví.“

Komentář: Tuším, že v Literárních novinách v roce 1968 proběhl kreslený vtip. Dvě znepřátelené tlupy s palcáty běží proti sobě s výkřiky „Pravda vítězí!“ Základem filosofické reflexe jsou neustále otázky Kde je pravda? Mám já pravdu? Pravdu totiž hledáme. Někdy si otázku pravdivého tvrzení můžeme ověřit, jindy je to těžké. V první prezidentské debatě mezi Hillary Clintonovou a Donaldem Trumpem napočítala média Clintonové čtyři chyby, Trumpovi třicet čtyři. Povrchní hodnocení mnohých: „Oba lhali!“ Myslím si, že také záleží na tom, jak často a kolikrát. Poměr 1:8,5 je dostatečně výmluvný.

Očekával bych od ministra kultury, který se tolik ohání pravdou, že zaujme třeba v otázce Iráku stanovisko, že se jednalo o špatný krok, protože byl založen na nepravdivé informaci (přesněji řečeno na lži). Místo toho hovoří o kroku B a C. I kdyby byl krok B či C sebelépe prokoumaný a prošpekulovaný, byl by chybný, byl by chybný, protože by nebyl založen na pravdě. Daniel Herman byl tehdy mluvčím biskupské konference. Pokud se pamatuji vystoupil k této problematice v Českém rozhlasu a na dotaz jaké má stanovisko k této válce Jan Pavel II., tehdejší mluvčí biskupské konference předložil své tehdejší stanovisko, které se neliší od jeho dnešního stanoviska, nikoliv stanovisko Jana Pavla II., jak to dokládají historické záznamy.

Je dobře, když kanadský ministerský předseda Justin Trudeau, vzpomene obětí vojenské diktatury v Argentině za vlády Jorge Videla, ale je velice smutné, když totéž neučiní na Kubě, kde vládl Fidel Castro. Je depresivní sledovat oklešťování demokracie v Rusku, ale zároveň je až tragické, když nově zvolený americký prezident z toho profituje a když český ministr kultury nám sdělí, že on to musí respektovat.

Charta 77, jejíž čtyřicáté výročí vzniku si v lednu připomeneme, vycházela z podpisu členských zemí při závěrečném aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Jednotlivé země se dohodly nerespektovat porušování lidských práv v jednotlivých zemí a na toto porušování upozorňovat. Česká vláda (jako nástupnický stát bývalého Československa), včetně ministra kultury Daniela Hermana, má povinnost nerespektovat porušování lidských práv, ať je to kdekoliv ve světě a jestliže nově zvolený americký prezident Donald Trump prohlašuje, že nechce dodržovat lidská práva, pak je povinností na tuto skutečnost upozornit a nikoliv ji respektovat.

Aleš Březina – Toronto

***