To shořelo jako sláma, nobelovka pro Dylana

Udělení Nobelovy ceny za literaturu Bobu Dylanovi způsobilo neshodu u kafe v kavárně Books&Beans: Mervyn vylil sklenici žíravé lučavky na rebelanta Dylana, já zpochybnil rozumnost a rozvážnost nobelovskeho komitétu, který ignoruju od infantilního udělení ceny míru Obamovi na počátku prezidentování, a paní Firlová řekla s hraným údivem čtenářky: „O kterém spisovateli Dylanovi mluvíme?“

Navrhl jsem, že vtáhnu do debaty o Dylanovi nějaké své čtenáře co znám, a zároveň slíbil, že napíšu email těm, o kterých vím, že čtou, s otázkou jak smýšlejí o laureátovi Bobu Dylanovi a optám se, zda navrhnou někoho vhodnějšího na Nobelovu cenu. A za týden si to probereme, slíbil jsem, i když odpovědi na dotazy jsem zajisté slíbit nemohl.

Za týden jsme znova seděli u kafe a přečetl jsem, tedy paní Firlová přeložila do angličtiny Mervynovi, co mi napsali přátelé z Česka (ze země české, kde se více četlo, když v Ontariu už televize vyhrála půtku s tištěným slovem).

Karel, můj kamarád, kterého znám už 55 let a který v prosinci oslaví 70 let, k otázce na Dylana napsal: Tak Dylan dostal nobelovku za literaturu. Popravdě moje znalost Dylanova díla je zřejmě vzhledem k jeho rozsahu zřejmě mizivá. Vnímám ho výhradně jako folksingera, který mi svým projevem byl sympatický. I když, jak jsem se již doslechl, byl nejspíš textař, tedy básník, zato muzikant byl spíš slabší a po kytaře a foukací harmonice sáhl proto, aby své texty vůbec uplatnil. Otázkou je, za co takovou cenu udělovat. Za mimořádný tvůrčí počin - jak se v krátkodobém horizontu může jevit - v minulém roce? Nebo za celoživotní dílo, které osvědčilo v průběhu let svou kvalitu? Kdyby to šlo, dal bych ji tomu osvědčenému, když přijde s něčím opět hodnotným. Mimochodem jsem se také doslechl, že Dylan dostal v roce 2008 Pulitzerovu cenu za literaturu. Soudě podle toho, asi na tom jeho díle něco bude. Jinak já sám se v tom mnohohlasém bzukotu nových a nových autorů na poli literatury vůbec neorientuju. A jak jsem se zmínil, vybírám si knihy často opravdu náhodně a tak 50 na 50 mám šanci, že nebudu zklamán. Takže já bych na otázku, komu to teda dát, asi taky odpověď neznal.

Standa z Jindřichova Hradce, rovněž sedmdesátník, kterého znám také od dětství, se vyslovil takto: Neříkám ovšem, že se dovedeme po dobrém obědě bavit i o jídle, ale spíš tím stylem jakým to popisuje Rabelais v mé oblíbené knize Gargantua a Pantagruel. Nemyslím si, že bych si troufal navrhnout kandidáta na Nobelovu cenu za literaturu, i když se považují za docela sečtělého, ale kdyby se odměňovali i autoři, kteří jsou i po smrti, našel by místo mezi navrhovanými kandidáty určitě F. Rabelais, Gabriel Garcia Marquez, Jorge Amádo, z českých autorů by určitě mezi mými kandidáty našel místo nesmrtelný Hašek, Jára Cimrman, ale i Jakub Arbes. Ti, ale i mnozí jiní, dovedli krásnou formou sdělovat lidem pravdy - stále platné, pravdu věčnou. Jen tak namátkou cituji: J. Hašek: Von se každý může zmejlit, a musí se zmejlit, čím víc o něčem přemejšlí. Soudní lékaři jsou lidí, a lidi mají svoje chyby. To už je tak v přirozenosti lidský, že se člověk mejlí až do svý smrti. Proto říkám, že jsou lidi chybující, že se mejlejí, ať je učenej, nebo pitomej, nevzdělanej blbec. Mejlejí se i ministři. To se nejspíš týká i volby Boba Dylana na kandidáta na Nobelovu cenu, anebo – Francois Rabelais: „Co je největší ztrátou času? Počítat hodiny. a tak bych mohl pokračovat. G. G. Marquez: Naučil jsem se, že člověk se na druhého může dívat shora jen v případě, kdy mu musí pomoci vstát. J. Amádo: Na lásku se neumírá, láskou se žije. J. Arbes: Chlubně bijeme se v prsa, že věk náš jest věkem osvěty a pokroku - a miliony bližních žijí v tuposti zvířecké. J. Cimrman: Možná si říkáte, proč taky nepřemýšlím. To proto, že já to organizuju.

Kamarád Richard z Ostravy, ještě ne padesátník, vydávaný spisovatel, autor dvou knih, vyslovil tuto myšlenku: S tou nobelovkou Dylanovi za literaturu jsi mi dal zabrat. Ale nakonec jsem našel jednoho adepta. Milana Kunderu a jeho celoživotní dílo, za jeho urputnou touhu psát jako rodilý Francouz v bezvadné francouzštině, když doma jsme na něj tak trochu zapomněli. Takže hlasují pro Kunderu. Kdyby to nebyl Kundera, možná bych navrhl mladého spisovatele jménem Khaled Hosseini. Krásně ve svém románu „Kite Runner“ popsal bohatá léta v Afghánistánu, krvavý přechod na republiku a to všechno na pozadí zvláštního přátelství dvou malých chlapců. O kamarádské oddanosti až za hrob a na druhé straně o schopnosti bagatelizovat tento dar a objevit ho až mnohem později, když už se nic nedá vrátit nazpět.

Aleš z Toronta krátce a výstižně vyslovil názor: Konečně to dostal Cimrman, nikoliv Jára, ale Robert! Nezoufej, je to skvělé!

A já obratem emailoval Alešovi: Nazdar, Aleši a ta tvoje slovní hříčka s rodným jménem Zimmerman mne vůbec nenapadla jako Dylanova zásluha.

Mervyn přehodil výhybku zpět na literaturu a zeptal se paní Firlové: „Kterou knihu by sis vzala na dlouhou dovolenou na opuštěném ostrově?“

Bez zaváhání Eva řekla: „Egypťana Sinuheta od Mika Waltariho, který za knihu nobelovku nedostal, a dodala, že Egypťana si vezla do emigrace před šestatřiceti léty a dodnes ji má na nočním stolku k opakovanému čtení jako jiní čtou Bibli.“

„A ty?“ smiloval se nade mnou Mervyn, že ho můj čtenářský apetit zajímá, a já vyprskl, že mám na nočním stolku Dobrého vojáka Švejka od Jaroslava Haška, který taktéž nobelovku nedostal.

Vypadalo to, že naše debata o Nobelové ceně za literaturu vyprchá, ale Eva přidala pamlsek, že četla v římském deníku Cronaca di Roma informaci, že knihkupectví ve Vatikánu naproti katedrále svatého Petra bylo nahrazeno provozovnou Hard Rock Café a přes cestu, v bývalé budově svaté inkvizice, bude otevřena provozovna MacDonalda navzdory protestům kardinálů. Což znamená, že se jak nobelovka, tak Vatikán vydávají na netradiční cesty.

Rosťa Firla – Sudbury

***