Rozumíme Slovensku?
Mladý stát hladoví po symbolech. Mladý stát hladoví po mýtech, které by dokazovaly jeho právo na existenci, které by mu zaručily rovnoprávné místo v adresáři suverénních národů světa. Takové je i dnešní Slovensko. Jména ulic připomínají občas naučnou trasu po stopách národních buditelů. Nejen Štúr, Hurban a Hodža, ale mnozí další, o kterých na školách ve společném státě nepadla ani zmínka. A kníže Svatopluk, král starých Slováků, jak stojí na podstavci sochy před bratislavským hradem, jako by právě nyní dosáhl své hvězdné hodiny.
Z novodobé historie se však nejvícße skloňuje potlačená vzpoura části národa proti vlastní vládě a diktátu fašistického Německa známá pod označením Slovenské národní povstání, jinak též SNP. Školní vědomosti nám tu napoví, že hlavní, tedy politický význam SNP byl v zařazení se Slovenska do protihitlerovské koalice a v návratu do rodiny demokratických států, tedy i do svazku spojeného státu Čechů a Slováků. Každopádně na SNP upomínají nejen názvy ulic a náměstí, ale i mnohé pomníčky padlých bojovníků rozseté po horách, muzea, ba i státní svátek 29. srpna. V tento den, tak jak se sluší na státní svátek, vlají nad oficiálními budovami, ale i u některých rodinných domů, státní vlajky a příslušné památníky ozdobí věnce.
Poté, co projdete okolo Kulturního domu Andreje Hlinky, dostanete se přes pěší zónu zakrátko na náměstí Andreje Hlinky, minete Gymnázium svatého Andreje a před vámi se vztyčí sám vůdce národa v nablýskaném bronzu a v nadživotní velikosti. Ano, jste v Ružomberoku, v místě jeho působnosti a skonu. Po masivním kamenném schodišti sestoupíte k velkolepému antickému průčelí a vstoupíte do nevelkých prostor svatyně. Ihned na vás dýchne pieta místa zahaleného do pološera. Před sebou máte prostřelenou skleněnou rakev, po levé ruce masivní mramorový sarkofág a za rakví, pod uměleckým křížem, pamětní věnce. Stužky prozradí, že se tu poklonili představitelé Slovenské národní strany a Lidové strany Jižní Osetie. Tím překvapení nekončí. Právě naopak.
A našinec vycházející z mauzolea na konci naučné stezky Andreje Hlinky? I on se cítí nesvůj. Zmatený. Rozumí alespoň trochu té slovenské mentalitě? A rozuměl Slovákům vůbec někdy? Na jedné straně spontánní pocit jazykové a kulturní blízkosti, ono nefalšované potěšení z poslechu líbezné slovenštiny a z pobývání v této krásné zemi, na druhé straně stále zastřenější historie a z ní, jak tatranské vrcholy vystupující, obtížně schůdné a klikaté cesty poznání slovenské společensko-politické reality.
M. Petr. Hradec Králové – 2016
***-