Letošní putování v Krušných horách

Jezdím tam ráda, je v nich stále relativní turistický klid, v posledních letech se sice objevuje více horských cyklistů než je obvyklé, ale ti krásu hor neničí, naopak si ji vychutnávají, stejně jako já. Jezdím tam docela pravidelně, stal se ze mne takový krušnohorský kontrolor a všímám si, co se tam událo nového, co se vybudovalo, opravilo anebo čeho jsem si při mé poslední návštěvě nevšimla. Takže z toho letošního pobytu 2016, ráda konstatuji, že mnoho zdejších obcí prokouklo ze své minulé šedi, domy jsou opravené, anebo se viditelně na opravu chystají, do obcí vedou nové silnice, fungují hospody a místní obchody už nezavírají odpoledne ve tři hodiny. V horských pláních, kde kdysi bývala stavení, se sem tam objevuje nový dům. Obce dbají o to, aby nabídly něco ze svých zajímavostí. V tomto směru je každopádně třeba pochválit Boží Dar, Abertamy s novou výrobnou sýrů z místní farmy, prohlídkou zdejší historické hornické šachty, Horní Blatnou se započatou opravou rozhledny na Blatenském vrchu, Pernink, Horní Halži, Měděnec a další. Nechce se mi moc chválit Jáchymov, kde se čas zastavil, což považuji za hodně špatné, obzvlášť když si uvědomíme, jaký význam Jáchymov měl a stále má. Samozřejmě, že část, ve které jsou radonové lázně, je na úrovni, ale ostatní části města? Škoda o tom zatím psát, třeba to už půjde příště!

Boží Dar, moje záchytná destinace, jako vždy nezklamal. Pyšní se živým stavebním, ale místně vhodným ruchem, nabídkou mnoha nových aktivit, lepším vybavením svých hotelů, malým, ale dokonale profesionálním místním muzeem, zrekonstruovanou božídarskou naučnou stezkou, vynikající hospodou Na Rýžovně s nabídkou regionálních jídel. V muzeu jsem byla překvapena literární informací. Seznámila jsem se tam s malou expozicí světově proslulého spisovatele Nikose Kazantzakise, který při hledání odpočinkového a klidného tvůrčího místa zcela náhodně zvolil Boží Dar, kam se ze své sluncem prozářené rodné Kréty a milovaných Athén vypravil na doporučení cizího horníka, s kterým náhodně cestoval ve vlaku. Strávil zde dvě období, která představovala plné tři roky. Zde také vzniklo jeho největší dílo Odyssea a příprava několika filmových scénářů. Bydlel na samotě asi kilometr od Božího Daru, zdejší samota mu vyhovovala, přírodu si zamiloval, zima a sníh mu nevadily.

Okolí Božího Daru je dobře připravené na zimní radovánky, je opravena rozhledna na Klínovci - nejvyšší hoře Krušných hor (1244 metrů nad mořem), které již mnoho let hrozil totální zánik, na opravu si čeká ještě přilehlá budova s původní restaurací a hotelem, živá vzpomínka na počátek 19. století, dobu ve které věž a hotelový komplex na vrcholu nejvyšší krušnohorské hory vznikal, o což se nejvíce tehdy přičinil krušnohorský spolek. Rozhledna pojmenovaná „Věž císaře Františka Josefa“ se svými 75 schody byla vyhledávanou horskou atrakcí v létě i v zimě. Kočáry sem přivážely hosty až z Karlových Varů. Místní pošta, která na Klínovci fungovala od roku 1897, vypravila během roku do Božího Daru kolem 7 tisíc zásilek. Vrcholu nechyběla ani meteorologická stanice. Horský hotel měl kapacitu zpočátku 40 lůžek, před 2. světovou válkou už více než 100. Tehdy se zde těšil zájmu skokanský můstek, sáňkařská dráha a samozřejmě sjezdovka. Dnes je na vrcholu moderní skiareál s novými dokonalými lanovkami a vleky, které určitě do Krušných hor přivedou další zájemce a budoucí obdivovatele. A s rekonstrukcí hotelu na Klínovci se počítá, takže se na jeho prokouknutí už těším.

Tentokrát jsem navštívila i tři krušnohorské obce a v každé z nich jsem něco nového zajímavého objevila – teď se o to se čtenáři podělím. V první řadě to byl Klášterec nad Ohří, malebné městečko, kterým protéká neméně malebná Ohře, ležící na úpatí Krušných hor a Doupovských vrchů. Město proslavila především více než 200 let trvající výroba porcelánu s vůbec nejstarší porcelánkou v českých zemích. K zámecké expozici porcelánu ještě malá poznámka – ve čtvrté místnosti nesmíme zapomenout usmát se na sebe do zrcadla, nabízí omládnutí a první dochovaný výrobek nese název Vivat Böhmen. Zdejší zámek – původní tvrz – prodělal mnoho přestaveb a dnes se pyšní v nádherném parku novogotickou úpravou. Ozdobou parku jsou sochy od Jana Brokoffa, stejně tomu tak je i v historické části města. Jeho stěžejním dílem je výzdoba saly terreny, kterou zde vytvořil italský stavitel Rossi de Lucca. S rodinou Brokoffů je úzce spjat šlechtický rod Thunů, který klášterecké panství získal v 17. století a Brokoffa do Klášterce pozval. O tom, že i dnešní moderní doba si Brokoffovy tvorby váží, svědčí i zajímavá socha s názvem Pocta kláštereckým Brokoffům, sochaře Karla Melouna, kterou je osazeno jedno z náměstí.

Pro mne bylo ohromným zjištěním, že se v Klášterci nacházejí maličké lázně Evženie, jejichž existenci zaznamenalo už 19. století, kdy se zde objevily léčivé minerální prameny, které působí příznivě na trávicí trakt a podporují metabolismus cukrů a tuků. Tři existující minerální prameny mají příjemnou a osvěžující chuť. Nejstarším pramenem je Evženie objevený už 1883 rolníkem Josefem Fickerem, druhý „Městský“ je z roku 1897 a konečně nejmladší „Klášterecký“, objevený při novodobé obnově lázní v roce 1990. Ochutnala jsem všechny – nemají chybu!

Lázně jsou zřejmě nejmenšími lázněmi v Čechách, jejich kapacita představuje pouhých 40 klientů. A protože shodou náhod teď naše televize vysílá výpravný historický seriál Já, Mattoni prožívala jsem si tyhle maličké, kouzelné lázničky dvojnásob. Sice nikdy panu Mattoni nepatřily, ale přirovnání k tehdejším jeho lázním - dnešní Kyselce nebylo pro mne nikterak těžkou překážkou a řekla bych, že celkové porovnání bylo zcela na místě. Dnešní skutečnost je bohužel poněkud drasticky rozdílná, lázně Evženie jsou dokonale udržované, prameny využívané, lázeňské parky v perfektním stavu. V Kyselce se mnoho roků bojuje za jejich záchranu, jsou v takovém stavu, že nebylo možné je použít ani pro natáčení uvedeného seriálu a to prý ve své době byly nejkrásnější lázně Evropy. Ale i tam se snad začaly prolamovat konečně ledy. V roce 2014 se dočkal opravy lázeňský dům Stallburg, v roce 2015 půvabný Lochnerův zámeček a letos bylo otevřeno Mattoni muzeum. Skromné povídání o Kyselce jsem provedla jen na okraj, přesto si myslím, že do krušnohorského lázeňství patří. A kdo ví, třeba někdy napíšu víc.

A zbývá mně ještě návštěva Ostrova nad Ohří, což je velice zajímavé město – řekla bych dvojí tváře. Má část historickou s řadou zajímavých památek s citlivě opraveným zámkem, překrásným klášterním areálem plným úžasných barokních soch. V  zámku však sídlí městský úřad se svými asi 100 úředníky. Zámek je obrovský, po zdařilé rekonstrukcí, ale to, že v sobě má údajně jen expozici s živými úředníky, mně připadalo více než drsné. Zámek má, bohužel, i svou velmi temnou minulost, byl zde první sběrný československý koncentrační tábor zřízený Němci a blízký Jáchymov se svou těžbou radioaktivního smolince a jeho zpracování v Ostrově, zanesl do města brzy po válce nelidské komunistické postupy. Do dneška je k vidění tak zvaná „Věž smrti“, což byla třídírna uranové rudy, ve které pracovali muklové – mužové určeni k likvidaci – bez jakékoliv ochrany proti záření a běžně umírali ozářením na rakovinu plic. Uranové bohatství nám samozřejmě ihned po válce ukradli sověti a komunisté jim v tom byli všestrannými pomocníky. Také smlouva stvrzující krádež našeho nerostného bohatství byla provedena v plném utajení.

A nyní ta druhá tvář Ostrova nad Ohří, která souvisí s tím, že se velice probouzí zájem o architekturu vzniklou po 2. světové válce v zemích tzv. východního bloku. Značnou pozornost poutá nejen příběh z pohnutých padesátých let 20. století, ale především stylová východiska a urbanistické koncepce „ideálních měst“. Po roce 1948 se československá architektura podvolila v mnohém diktátu SSSR a tlaku na socialistický realismus, v našich podmínkách nazývaný Sorela – socialistický realismus v architektuře, někdy též Socialistický realismus a laciný architekt. Každopádně u nás tehdy vznikaly stavby ovlivněné nejenom tradicemi Ruska, mnohdy i s původním, do Ruska importovaným francouzským klasicistním pojetím, ale i starý ruský barok a tiše i motivy americké tradicionalistické architektury. A toto vše tvoří onu zmiňovanou druhou tvář, protože už v roce 1947 zde začalo vznikat město ve volné krajině v bezprostřední blízkosti starého Ostrova. Nové město bylo vyvoláno potřebou zajistit bydlení a základní služby zaměstnancům národního podniku Jáchymovských dolů. Původně šlo o město pro 16 tisíc obyvatel, později pro 19 a v roce 1955 pro 25 tisíc. Unikátní zcela zachovalá architektura tohoto městského celku, se svou koncepcí a ozdobným stylem dnes jednoznačně tvoří vzácnou ukázku oné sorely, ke které jsme byli přinuceni, ale ve které se do značné míry zobrazovaly i tehdejší umělecké možnosti a úniky našich architektů. Zmiňovaná poválečná moderna mi v Ostrově poskytla ucelenou představu a navíc jsem se přiřadila k mnoha těm, kteří tuto zcela novou formu turismu vyhledávají. A je to z letošních Krušných hor vše, snad bude i nějaké příště, přála bych si to.

Jana Fafejtová – Praha, foto wiki

***-