Konfirmační slavnost aneb biřmování u sv. Václava

Biřmování (z latinského confirmatio utvrzení) je jedna ze sedmi svátostí katolické, pravoslavné, anglikánské církve a Církve československé husitské. Spolu se křtem a eucharistií je biřmování jednou z iniciačních svátostí, podle nauky zmiňovaných církví je to svátost ustanovená Ježíšem Kristem, jejíž prostřednictvím křesťan od Boha dostává pečeť daru Ducha Svatého. Spolu se křtem a svátostí svěcení
biřmování podle katolické nauky vtiskuje do nitra člověka nezrušitelné znamení, proto se tyto svátosti mohou přijmout jen jedenkrát za život. Letos 2. října se konala tato slavnost v kostele svatého Václava za účasti světícího biskupa Václava Malého. Jelikož se slavnost konala v době svátku svatého Václava, bylo i kázání pronesené biskupem Václavem Malým věnováno tomuto světci. Zároveň se farnost rozloučila s farářem Liborem Švorčíkem, který se bude hlavně věnovat krajanům mimo Toronto. Zde přinášíme podstatnou část kázání biskupa Václava Malého:

Rád bych se vrátil ke čtení z knihy Moudrosti. Předchází moudrost ty kdo po ní touží ukazuje se jim první. Neunaví se, kdo k ní časně přichází, najde ji, jak mu sedí u dveří. (Mdr. 6, 12-16). Pak je zde řečeno, aby ten, kdo chce být moudrý toužil po Božích slovech.

Žijeme v době manažerů, žijeme v době schopných byznysmenů, vynikajících ekonomů, mnohých výborných představitelů společnosti, vědců, lékařů. Lidé kteří opravdu využívají své nadání, lidé, kteří rozvíjejí své schopnosti. Nám často nezbývá než obdiv. Přesto to neznamená, že tito lidé jsou moudří. Někteří možná ano, ale zdaleka to nesouvisí s biblickou moudrostí, protože moudrost, která dnes tolik chybí ve veřejném prostoru ta se zakládá právě na tom, co jsme slyšeli v prvním čtení z knihy Moudrosti. Svatý Václav byl muž moudrý. Dobře rozvážil, jaké má síly, jaké má možnosti, stál v čele tehdejší české společnosti a rozhodl se, aby ta společnost mohla žít dál, aby se rozvíjela. Pochopil, že moudrost, kterou si člověk má osvojovat stojí na touze po Slově Božím. Bůh nám nejen sděluje v celých dějinách to, co žádat, také nám daruje různé směrnice pro náš život. Poslal ztělesněné Slovo, konkrétního muže Ježíš z Nazareta. A moudrý je ten, kdo dovede naslouchat, kdo k němu zaujme vztah, kdo přijme Ježíše jako svého podstatného průvodce životem. Jako světlo pro svůj život, protože tady se otevírá cesta k Bohu a Boží cesta k nám. Moudrý je ten, kdo si osvojí Ježíšova ducha. Protože, kdo si osvojí Ježíšovo jednání, osvojí si i své lidství, tak naplňuje to, co je na začátku písma svatého, že Bůh stvořil člověka k svému obrazu.

My můžeme být jako Bůh. Ne, že bychom se stali bohy, to by bylo rouhání, to by byla pýcha, ale můžeme jednat jako Bůh. Můžeme rozvíjet své lidství, abychom více a více pojali Boží vztah vůči nám. Tady tedy začíná moudrost, která jde za hranice lidských poznatků, lidských schopností. Právě tato moudrost, osvojení si Ježíšova vidění a Ježíšovy cesty nám pomáhá, abychom dovedli rozlišovat.

Žijeme v době myšlenkového zmatku, denně jsme zavalováni mnohými informacemi, často bezcennými a často povrchními. Dnešní doba pluje často po povrchu. Lidé chtějí především zábavu, dobrý pocit, stále dobrou náladu. Přece život se neskládá pouze z okamžiků, kdy jsme v dobré náladě, kdy máme dobré pocity. Život přináší také i různá nepříjemná rozhodnutí, nepříjemné situace, nepříjemné zážitky. Moudrý je ten, kdo dovede dobře rozlišovat mezi hloubkou a povrchností, kdo dovede rozlišovat mezi pravdou a lží. Dnes právě žijeme v době pololží, v době kdy se pouze naznačuje, kdy se pravda nedořekne. V době, kdy se vytváří prostor pro různé spekulace, různé domněnky. Ale Ježíšovo je ano, ano, ne, ne. Není to snadné, abychom poznali stoprocentně pravdu. Právě ten, kdo si osvojuje Ježíšova ducha, ten se pravdy nakonec dopídí. Jistě PRAVDA sama, kterou je Bůh, je tajemstvím. Ale my jsme na cestě k tomuto tajemství a máme si právě osvojovat pravdu od lži, od těch polopravd.

Co činí člověka člověkem není suma znalostí, ne výkonnost, ale právě, že dovede rozvíjet své lidství, své vztahy. Moudrý je ten, kdo se dovede, obrazně řečeno, podívat také vzhůru. My často se často díváme pouze před sebe, co bude zítra, co bude za týden, co si obstaráme, co je třeba zařídit. To patří k životu. To nemusí být špatné, ale právě je důležité, abychom dovedli také pozdvihnout své pohledy nad všední starosti a všední radosti, abychom svůj život viděli ze širší perspektivy, abychom se dovedli podívat kolem sebe. Ježíš nebyl zachumlán do sebe sama. Neživil se svou svatostí, svou dokonalostí. Ježíš se dovedl podívat kolem sebe a dovedl reagovat kdykoliv a kdekoliv, když ho druzí potřebovali. V tom naplňoval Boží tajemství, v tom naplňoval Boží nabídku. To samé je nabídnuto i nám. Ten, kdo je opravdu moudrý v tomto Kristovu duchu, se dovede podívat i dopředu. Ne aby dal na předpovědi různých lžiproroků, kterých se dnes vyskytuje mnoho, aby dal na ty, kdo předvídají, kdo se činí těmi, kdo ví. Ne, naše budoucnost není prázdno. Je to osobní setkání v plnosti s živým Kristem, s kterým můžeme již teď putovat při této pozemské pouti. To je tedy perspektiva křesťana, který nepřehlíží denní realitu, který nepřehlíží dnešek ani zítřek, ale v tomto duchovním smyslu, který vidí dál.

Svatý Václav, jak můžeme číst v legendách, se rád připravoval na bohoslužby. Rád připravoval dary chleba a vína a my dnes uslyšíme krásné vyznání, že sv. Václav ke mši připravoval nejen chléb a víno, ale on se sám stával obětí. Úžasné konstatování. Protože, kdo má Kristova ducha, tak je ochoten se stát obětí, ne aby vyhledával utrpení, aby vyhledával nesnáze, to by bylo zvrhlé, to by nebylo normální, ale aby se zcela dal Bohu, aby se zcela dal těm druhým skrze něž k nám Bůh přichází. To znamená, opravdové odevzdání svého srdce. Ne vnější úkony kultu, vnější úkony zbožnosti, ale dát srdce, protože dobře víme, že se snažíme vnějšně zachovávat, to co je třeba a přesto nemusíme být v tom srdcem. Právě ten, kdo se stává obětí, ten dovede vše odevzdat Bohu. Jeho život nabývá smyslu tím, že všechno, co koná má být k slávě Boží a ke chvále Boží. Často Bohu se snažíme odevzdat to, co nás trápí, co nás bolí i to patří k životu, ale již méně se snažíme odevzdat Bohu to, co se nám povedlo. V každém z nás je pokušení, když se mi něco zdaří, že čekáme až ten druhý si toho všimne, až mne pochválí. Ano pochvala patří k životu. Proč bychom se neradovali z toho, co se nám podaří, ale někdy zůstaneme na polovině cesty a přivlastňujeme si to, jako něco vlastního, abychom to odevzdali Bohu a řekli: „Bože děkuji, že jsi mi dal čas, že jsi mi dal prostor, že jsi mi připravil tuto situaci, aby se mi to zdařilo.“ Být obětí znamená, jak jsme slyšeli v druhém čtení z listu sv. Petra být mrtvý hříchům. A být mrtvý hříchům znamená, že přestanu ze sebe dělat střed všeho dění, že opustím svoji zahleděnost do sebe, že opustím soustředěnost na sebe sama a že dovedu právě se odevzdat Bohu skrze ty druhé, na jejichž potřeby jsem ochoten a schopen reagovat.

Připomínáme si svatého Václava a právě je dobré tuto postavu vidět v duchovním světle jako muže, který si dokázal osvojit moudrost nejen světského panovníka, ale moudrost křesťana, která se promítala do jeho konkrétní činnosti. Byl to muž, který dobře věděl, co znamená, stávat se obětí, stávat se tím, kdo dává Bohu zcela sám sebe a tím nejlépe také slouží těm druhým. A tak se dnes budeme modlit, aby naši biřmovanci v tomto duchu přijali svátost biřmování. Abychom v sobě znovu obnovili, co znamená, být proniknut Božím slovem, kterým je sám Ježíš Kristus, vtělené Boží slovo, náš Vykupitel a Spasitel.

abe

***