Nokturna na Masaryktownu
a Jazz Q
Myslím si, že jsem nebyl sám, komu se při první skladbě Jazz Q Pozorovatelna v restauraci Praha na Masaryktownu 18. září 2016, vybavila jiná superskupina Emerson, Lake and Palmer, přesněji řečeno skupina The Nice, která byla na druhém beatovém festivalu v Praze v roce 1968. Nezapomenutelnou byla Emersonova úprava Bernsteinovy Americy z West Side Story. Keith Emerson zemřel letos 10. března. Druhý beatový festival v roce 1968 byl jedním z posledních svobodných vydechnutí před normalizací, která rockové či jazz-rockové hudbě nepřála. Jen občas se objevily záblesky něčeho lepšího Colegium Musicum z Bratislavy nebo právě skupina Jazz Q. Počátkem sedmdesátých let hrála ve složení Martin Kratochvíl – elektronické klávesové nástroje, Vladimír Padrůněk – baskytara, Luboš Andršt (později František Francl a Zdeněk Fišer) - kytara, Michal Vrbovec – bicí. V Torontu z původního složení zůstali pouze Martin Kratochvíl a Zdeněk Fišer. Na bezpražcovou baskytaru hrál Přemek Faukner a na bicí Filip Janíček. Po skladbě ze sedmdesátých let Pozorovatelna, přišla kompozice z poslední doby Zdroje tu jsou (skladba na výrok bývalého premiéra Vladimíra Špidly). Některým posluchačům, či přesněji řečeno posluchačkám, vadilo, že skupina hrála téměř výhradně instrumentální skladby.
Výjimkou byla dvě blues v přednesu Zdeňka Fišera. Sám k tomu říká: „Za to, že hraji tento druh hudby, vděčím blues. Jako kluk jsem začínal s Beatles, ve škole jsem měl samé jedničky a žádná holka o mne ani nezakopla. Jakmile jsem hrál Beatles, hned to šlo. Pak přišli Kinks melodické skupiny, ale rozčísli to Rolling Stones, kteří čerpali z rythm and blues, následoval Jimi Hendrix, Alexis Korner, John Mayall… anglické blues nás přivedlo k americkému blues. Angličani udělali velice záslužnou práci, obrátili pozornost spousty bigbeaťáků k americkým bardům, kteří dělali brzdaře na dráze a nikdo je neznal a oni je vynesli na světlo boží. Americké blues jako B. B. King jde k základům, zatímco anglické šlo příliš na jednu pentatoniku. Tohle je ale příliš dlouhé povídání, protože i ve Spojených státech si kytaristi dávají přes hubu, kvůli tomu, jak se má správně hrát blues. Pak přišel jazz-rock a nakonec jsem hrál s Lacem Deczim jazz. Tím jsem šel proti proudu času, ale i dnes si rád zahraji něco ze starého bigbeatu.“
Baskytarista Přemysl Faulkner byl spokojený s koncertem: „Bylo to úžasné, byli zde prima lidi. Jenom jsme neznali publikum. Jsme rádi, že to takhle dopadlo. V tomto složení hrajeme nyní celkem pravidelně, pouze před třemi roky jsme vyměnili bubeníka. S Jazz Q hraji od roku 1974. Hodně jsme hráli skladby od Mahavishnu Orchestra, kde hrál Jan Hammer. To byl úplně jiný druh muziky. Velký vliv měl také Chick Corea. Jazz Q nastoupilo do vlaku téhle hudby. Teď již to není ten hlavní proud, ale tehdy to byla skutečně avantgarda. Zcela se změnilo myšlení posluchačů.
Bubeník Filip Janíček: K hudbě jsem se dostal přes tatínka. To byl nadšenec a všechno mu šlo vždycky. Měl hrozně rád muziku, hrál na kytaru a bubny. K jazzu se dostal později. Poslouchal jazz-rockové kapely a já to doma slyšel a bavilo mne to také. Díky tomu jsem začal hrát na bubny. Když táta viděl, že mě to baví, tak mi dotáhl k Miloši Veselému, který je vlastně protagonistou modernějšího hraní na bubny. Po tom jsem se do toho dostal, začalo to být vážnější a vážnější, až jsem dokončil konzervatoř na bicí. Měl jsem dobré profesory na konzervatoři, ať již to byl Václav Mazáček nebo jsem hrál s Radkem Kramplem. Když jsem skončil na konzervatoři hru na bubny, začal jsem studovat skladbu. Mám menší kapelu, je to dvanáct lidí: tři trumpety, trombón, čtyři saxofony a rytmika a pro ně píši a to mne baví. Je to takový jazz-pop. Mám rád melodii.
Martina Kratochvíla jsme se zeptali na začátky Jazz Q a na spolupráci s Jiřím Stivínem…
Martin Kratochvíl: Rád na ty začátky vzpomínám. Oba jsme brali rozum. Jiří Stivín byl trochu napřed. Byly to pěkné doby, ale nedohodli jsme se v tom, kdo kam půjde. Jiří Stivín chtěl dělat free-jazz a já jsem chtěl dělat jazz-rock.
V původní kapele byl také Vladimír Padrůněk…
To byl zlatý člověk. Toho zabil komunismus. Jeho tatínek byl náměstkem ministra vnitra v roce 1968 za ministra Pavla a po invazi to odnesl. Nejen to, komunisti se mstili na jeho dětech. Nebyli to přímo Rusové, byli to ti, co převzali moc. Tento skvělý baskytarista, nesměl jezdit ven, začal pít. Šlo to s ním s kopce. Nedokázal toho nepřítele vstřebat a definovat. On to bral jako nepřízeň osudu. Plakal při tom a říkal: „Já jsem nic neudělal!“ Stal se smutnou postavou, navíc měl roztroušenou sklerózu a nebylo pomoci. Zemřel v srpnu 1991.
Jedna historka z té doby: L‘Unitá, italský plátek, dělal festival v Římě. Ta úřednice, co vydávala pasy, dala všem členům kapely pasy, kromě mne. Kluci odjeli a já jsem zůstal doma. Přišel jsem na ministerstvo kultury a oni mně tehdy řekli, že je to proto, že mám emigrovaného bratra. Byl by z toho skandál, obzvláště, když festival pořádal levicový plátek. Tak mne tehdy ten pas dali taky.
Při vašich vystoupeních v Praze, hraje s vámi často Oskar Petr, proč nepřijel?
Není na tom nejlépe se zdravím. Oskar Petr píše geniální texty. Je velice talentovaný. Zajímavé je, že když mu to zdraví chřadne, že zpívá líp a líp. Na tom hlase to nenechává stopy.
Vystoupení skupiny Jazz Q bylo neuvěřitelným zážitkem a poprvé do programu Nokturen se zapojil jazz-rock. Dalším koncertem bude klavírní recitál profesora Jana Novotného v kostele sv. Václava, který se koná v neděli 23. října. 2016 v pět hodin odpoledne.
Aleš Březina
***-
Z vystoupení Jazz Q - Martin Kratochvíl
Přemysl Faukner
Zdeněk Fišer
Filip Janíček