TIFF 2016 zaklepal na dveře
Každým rokem si říkám: „Letos se na filmový festival pořádně připravím…“ A vždycky je to jako s přípravou na cestu. Něco stačím a něco nestačím. Letos jsem stačil jednu tiskovou konferenci, věnovanou kanadskému filmu a na plzeňském festivalu Finále jsem viděl film Petra Václava
Nikdy nejsme sami, o kterém jsem napsal v květnovém
Satellitu. Propletenec postav - bachař, hypochondr, jeho žena, pasák v nevěstinci, striptérka a její manžel jsem přirovnal k menšímu propletenci v Sartrově hře
Za zavřenými dveřmi a episodu s mrtvou nábojnicí se Sartrovou
Zdí. Jedná se o čtvrtý celovečerní film tohoto režiséra, který se narodil 11. června 1967. Jako první je uváděn celovečerní debut z roku 1996
Marian, o cikánském chlapci z dětského domova, který hledá lásku. Film vznikl v česko-francouzské koprodukci a stejný rok byl uveden i na Torontském festivalu. Druhým filmem byl snímek z roku 2001
Paralelní světy, v kterém hraje Karel Roden a Lenka Vlasáková. Další celovečerní film na sebe nechal čekat dalších třináct let až do roku 2014. Petr Václav se vrátil k romské tématice ve filmu
Cesta ven. Vypráví o romském páru Žanety a Davida. Obsazení je tvořeno romskými neherci, kteří zažili první zkušenost s natáčením.
Během premiérového víkendu v českých kinech na film přišlo 845 diváků. V červnu 2014 získal film cenu za nejlepší film na slovenském filmovém festivalu
Art Film Fest, Klaudia Dudová zde také získala cenu za nejlepší ženský herecký výkon. Na Cenách české filmové kritiky 2014 měl film nejvíce nominací (6), zvítězil ve čtyřech kategoriích: nejlepší film, režie, scénář a ženský herecký výkon pro Klaudii Dudovou.
Režisér obsadil do hlavních rolí ve filmu
Nikdy nejsme sami opět Karla Rodena a Lenku Vlasákovou.
(Na snímku vpravo.) Z filmu
Cesta ven je pro nás známá i Klaudia Dudová a Zdeněk Godla. Tentokrát mně připadá nejpřesvědčivější postava bachaře, který nezapomene připomenout, že byl také proti komunismu, ale že se s tímto lidským odpadem musí zatočit a navrhuje systém tvrdé ruky, jak to častokrát můžeme slyšet od sládkovců, či jiných pravicových stran. Film měl premiéru 14. února 2016 na Berlinale, kde se promítal čtyřikrát a získal diváckou cenu čtenářů deníku
Der Tagesspiegel. V Česku byla premiéra 7. dubna a byl rovněž uveden na festivalu
Finále v Plzni. Severoamerickou a kanadskou premiéru bude mít na Torontském mezinárodním filmovém festivalu (ve čtvrtek 8. září v 17:30 v Scotia 4; v pátek 9. září v 12:00 v TBLB 3 a ve středu 14. srpna v 13:45 v Jackman Theatre).
Druhým českým zástupcem na festivalu je osmidílná minisérie Pustina (Wasteland).
Režiséři Ivan Zachariáš a Alice Nelis umístili děj do severních Čech. O prvních dvou dílech promítnutých na Karlovarském festivalu napsala pro Reflex Darina Křivánková: Pustinu napsal Štěpán Hulík, tedy autor podepsaný pod Hořícím keřem, který nastartoval úspěšnou produkci HBO Europe. Hlavním režisérem je Ivan Zachariáš, pro mistra krátkých reklamních formátů je účast na osmidílné sérii první dlouhometrážní zkušeností. O režii se podělil s Alicí Nellis. Ambice točit televizní seriál jako plnohodnotné filmové dílo je tu zjevná a hlavně naplněná. První dva díly byly jako hodně mastná návnada pro slintajícího psa, člověk by nejradši zhltnul celou sérii
najednou. Očekávejte ponuře tísnivou atmosféru severočeské vesnice, která je neustále podrývána a rozrývána nejen rypadly na těžbu uhlí, ale hlavně tenzemi mezi jejími obyvateli. V centru dění je starostka (Zuzana Stivínová - snímek vlevo a její nemocný manžel - Jaroslav Dušek), která se snaží vesnici uchránit před likvidací a zároveň řeší osobní tragédii. Každá scéna je silná v autenticitě, s jakou zachycuje klima v rozpadající se vesnici, zároveň je tu ale dost bizarních a ozvláštňujících motivů, díky nimž nejde jen o skvělou sociální študýrku, nýbrž i o napínavý kriminální příběh. Přestože z prvních dvou dílů můžeme spíš tušit než vědět. Život ve vsi neovlivňuje jen těžba uhlí, ale i místní diagnostický ústav a jeho chovanci. Všechny ty postavy a figurky jsou tak uvěřitelné, až z toho mrazí. Nehostinná, přesto magická krajina obklíčená parkovišti tiráků, šlapkami, těžebními rypadly, rezignovanými obyvateli, odepsanými kluky, ale i lidmi, kteří to ještě nezabalili… Je v tom tolik tísně, ale zároveň divácké blaženosti, protože způsob vyprávění je tak atraktivní, že vás udrží v permanentním napětí a totální zvědavosti na každý další posun v ději. Za tím vším je cítit profesionální důslednost, jasná vize, soustředěná práce a neošizená produkce.
Scénárista Štěpán Hulík. Je autorem knihy
Kinematografie zapomnění o počátcích normalizace ve filmovém
studiu Barrandov. Spolupracuje rovněž na televizním cyklu
Těžká léta české kinematografie a podle románu Zdeny Salivarové pracoval na scénáři
Honzlová, který však nedokončil.
Režisér Ivan Zachariáš žije střídavě v Praze a v Londýně. Již jeho školní film Vojtěch a Irena H. (1992) byl oceněný na Festivalu FAMU. Profesionálním debutem byl dokument o atletickém meetingu Praga Academica ve stejném roce. Natočil film o filmu Petra Kotka Rychlé šípy a mozaiku z mezinárodního festivalu Tanec Praha.
Podílel se na GENu o Janu Špátovi i na celovečerním filmu o Zdeňku Svěrákovi. Nostalgickou atmosféru intelektuálního večírku vykreslil v hrané povídce Jaromíra Polišenského z roku 1995 Garden - party s vernisáží (Malostranské humoresky 1995).
Režisérka Alice Nellis debutovala v roce 1999 s komedií Ene bene, kde popisovala atmosféru při volbách ve volební místnosti. Další černou komedií byl film Výlet, o tom jak rodina pašuje na Slovensko urnu zesnulého dědečka. Film získal dvě ocenění Český lev za nejlepší hlavní ženský herecký výkon (Iva Janžurová) a za nejlepší scénář (Alice Nellis). Dalším filmem jsou Tajnosti (2007) s Ivou Bittovou v hlavní roli a Mamas & Papas, o vztahu rodičů a dětí (2010). Z let 2011-2015 pocházejí filmy Perfect Days, Revival, televizní seriál Nevinné lži, Andělé všedního dne a Sedmero krkavců.
Ze Slovenska tentokrát nedorazil žádný film. V roce 2001 získal bosenský režisér Danis Tanović Oskara za film Země nikoho. Tentokrát je na festivalu film Smrt v Sarajevu o hotelu, kde se má sejít delegace EU při příležitosti stého výročí sarajevského atentátu. Na plzeňském Finále a na torontském festivalu Hotdoc byl dokumentární film Vitalije Manského V paprscích slunce. Tentokrát na festivalu uvidíme film v koprodukci Lotyšska, Německa, Estonska a Ukrajiny Příbuzní. Dokumentarista se ve filmu zabývá situací na Ukrajině po pádu Janukoviče a přináší záběry z Lvova, Krymu, Donbasu a Oděsy a pohled na situaci z různých úhlů. Za zmínku stojí i film polského veterána devadesátiletého Andrzeje Wajdy Powidoki (Záblesky) o polském avantgardním umělci Wladyslawu Strzeminském. Na rozdíl od české kinematografie je Polsko zastoupeno sedmi filmy. Rumunský film je zastoupen Adrianem Sitaru v minimalistickém snímku Fixeur (Podvodník), Christianem Mungiu, který získal letos na festivalu v Cannes cenu za nejlepší film Bacalaureat (Promoce) a rovněž film Cristi Puiu Sieranevada.
Kromě slovenské kinematografie není letos na festivalu zastoupeno ani Maďarsko a jsou zde pouze tři ruské filmy, z nichž jeden je slabší veselohra, druhý je šestiminutový krátký film a třetí je o profesionálovi, který za druhé podstupuje v devatenáctém století souboje.
Skutečností je, že i letos budou převažovat filmy vytvořené v koprodukci. Důvodem je, že tento druh filmů má odbyt hned v několika zemích a teprve během festivalu se vykrystalizuje něco zajímavého, co soustředí na sebe pozornost diváků i medií.
Aleš Březina - foto TIFF
***
