Letos v Edenvale

Původně jsem chtěl do Edenvale vyrazit na kole. Dokonce i předpověď počasí byla na čtvrtek dobrá. Sluníčko a jižní vítr. Při cestě zpátky zase severní. Co víc si může cyklista přát. Jenže na pátek hlásili déšť a možná má Rosťa Firla pravdu, že předpovědi počasí jsou pavědou. Tentokrát jim tedy předpověď dokonale vyšla a silný severní vítr jsem pocítil jen po leteckém dni na nedalekém pobřeží Wasaga Beach, kde byly obrovské vlny. Vyrazili jsme tedy v sobotu ráno časně a jelikož bylo léto a víkend, silnice byla plná téměř jako ve čtyři odpoledne, kdy se pracující lid vrací do svých obydlí. Tentokrát to byl koupající se lid, který se vytrácel z města za plaváním, houbami a jinými kratochvílemi. I my jsme tak učinili a zamířili jsme přes Barrie a po silnici 26 do Stayneru, kde je letiště Edenvale. Nedorazili jsme jako první, ale právě včas.


Letiště v Edenvale poznáte již z dálky podle MIGu, v kterém sedí Klement Gottwald. Nakonec přece jen studenou válku prohrál a nyní je zde ve věčném zajetí a jednou za rok se s ním setkají i vozy ze stejného období, kdy vládl a ještě starší. Letadlo, chloubu československého letectví sem dopravil před časem Milan Kroupa a je na něj patřičně hrdý jako na válečnou trofej.





Jednou z novinek v Edenvale je pivní zahrada nacházející se poblíž rozjezdové plochy. Ta se stala důležitou součástí leteckého dne. Soupeřit s ní může pouze skotský Glasgow, kde výpary z místního pivovaru způsobily otravu alkoholem během posledního měsíce u dvou posádek, takže jedno kanadské a jedno americké letadlo neodstartovalo a pasažéři museli čekat na zámořské náhradníky. Zatím toto nebezpečí na tomto letišti nehrozí. Pivo z lokálních pivovarů bylo skvělé a za přijatelnou cenu a byla možnost vybrat si z několika druhů.





Jelikož jsme vstali (na můj vkus) časně, potkali jsme hned u vchodu další ranní ptáčata: Josefa Čermáka (uprostřed), který nedávno napsal knihu o Milanu Kroupovi (vpravo) Rozlet, kterou přeložil do angličtiny pod názvem Reaching for a Star Paul Wilson (vlevo).











Během leteckého dne se občas stalo, že lidi bolelo za krkem od neustálého sledování letadel a tak mnozí návštěvníci používali i svérázné sedačky.











My sami jsme nevěděli, jestli máme zaparkovat s naší Hondou z roku 1994 na regulérním parkovišti nebo mezi historickými vozidly, ale když jsme viděli tento vůz z roku 1934 označený jako exemplář 294 s pokorou jsme se zařadili na konec fronty mezi normální auta. Abychom mohli mezi veterány, musíme ještě nějaký ten pátek počkat.









Během dne si přišli na své i milovníci umění, jak ukazuje malba na bitevníku z druhé světové války. Možná, že by to mohl být projekt pro
příští letecký den. Z jednoho hangáru udělat dočasně výstavní síň.

Text: Aleš Březina, foto M. Gabánková

***