Tři zastavení Milana Kroupy na cestě k ceně Gratias agit
17. června 2016 předal ministr zahraničních věcí ČR Lubomír Zaorálek ve Velkém sále Černínského paláce šestnácti laureátům cenu Gratias agit. která je udělována krajanům a přátelům ČR, kteří se zasloužili o šíření dobrého jména České republiky ve světě. Mezi vyznamenanými byl Milan Kroupa, jeden z nejúspěšnějších kanadských podnikatelů a podporovatel Torontské univerzity a řady jiných organizací a jedinců. Byl také vybrán, aby jménem vyznamenaných ministra oslovil.
Cesta Milana Kroupy k ceně Gratias agit nebyla nezajímavá a ještě zajímavější byla jeho reakce na některá zastávení. Vybrali jsme v knížce Rozlet (příběhy Milana Kroupy) tři taková zastávení
Zastavení první: Milana se vždycky (ale hlavně když byl ještě hodně mladý) nepříjemně dotýkalo, když se mu (podle jeho názoru) nedostalo patřičného uznání. V době, kdy mu bylo něco málo přes osm roků se ho silně dotklo, že ho nepostavili ve fotbalovém mužstvu jeho rodných Dřetovic v zápase se sousedním Stehelčevsem. Když své jméno neviděl v sestavě, pokládal to za omyl a vydal se ke kapitánovi, kterého hrdě oslovil: “No, a kde budu já?” Kapitánova odpověď Milana zranila, “Budeš stát za levou brankovou tyčí a čumět na nás.” Zranila, ale nezabila.. Milan rozhodnutí kapitána viděl jako důkaz neschopnosti odhalit skutečný talent. On jim ukáže!
O nějaký týden později kluci honili mičudu na nově vybudovaném dřetovickém fotbalovém hřišti. A zase na Milana žádná pozice nezbyla. Milan si všiml, že v brance nikdo nestál. Postavil se do ní a kluci ho ostřelovali hned dvěma míči. Milan většinu míčů budˇ chytil nebo odrazil. Některé jeho zákroky by nedělaly ostudu ani cirkusovému akrobatovi. Po tréninku přišel k němu otec jednoho z jeho kamarádů a řekl: „Ty kluku, ty máš talent, věnuj se tomu a něco z tebe bude.“
Zastavení druhé: To už byl Milan pěkný mladý muž a pracoval v panelárně (nemýlím-li se v slánské ČKD). Většinu pracujících tvořily ženy a všechny byly členkami komunistické organizace ČSM. Ty si Milana oblíbily a přišly za ním s velezrádnou žádostí: „Podej si žádost do Svazu. My potřebujeme nového předsedu. Zvolíme tě a ty s námi pojedeš na dovolenou.“ Tak se stalo. Milan vzpomíná: „Všechny výdaje byly placeny a dovolená neměla chybu. Chodili jsme společně na túry po Tatrách a po večerech jsme se úžasně bavili.“ Dovolená skončila a výletníci se vrátili na panelárnu. Milan vzpomíná: „Soudruh předseda TOH mě povolal do své kanceláře a začal na mne řvát (upřímně, já se mu nedivím), co si to dovoluji já, kapitalistickej spratek, stát se předsedou ČSM!“ Milan odpověděl přímo hrdinsky: „Víte, soudruhu předsedo, já za to nemůžu. To mne naverbovaly členky ČSM. Asi ve mně musely něco vidět.“ Z toho, jak to Milan vypráví, soudruh úplně znepříčetněl, zrudl jako krocan a zařval: „Já vám povím, co ve vás viděly! Hovno ve vás viděly!“ jak řval, intenzita jeho hlasu slábla, až úplně ochraptěl.
(Poznámka autora knížky: Viděno z dálky a zcela nezaujatě, tento příběh musel uspíšit konec režimu alespoň o půl hodiny.)
Zastavení třetí: Toto zastavení se zabývá Milanovou volbou nového domova. Rozhodoval se mezi Austrálií, Amerikou a Kanadou. Austrálii zavrhl, protože brala komunisty, a Ameriku (protože by pravděpodobně musel jít sloužit do Vietnamu a válku ve Vietnamu neviděl jako boj za osvobození lidstva od komunismu, ale jako boj za americké zájmy.) Věděl, že Kanada je jedinou zemí na světě, kde lidé jsou nějakým způsobem sžití. Říká: „...Moje první zkušenosti v Kanadě byly velmi poučné. Když jsem přišel na imigrační úřad, nedělaly se mezi námi žádné rozdíly. Ať byl člověk Turek, Číňan nebo Čech, zacházelo se s námi stejně. Vím, že to tak vždycky není, ale tenkrát jsem si toho byl velmi vědom. Problém rasismu jsem nějak přehlédl. Cítil jsem, že máme všichni stejnou příležitost. V Rakousku s námi zacházeli jinak než se svými vlastními občany a cítil jsem limit našich příležitostí. Kanada pro mne byla ta země zaslíbená. Nikdy mne nezklamala. Je to žena, které jsem nikdy nebyl nevěrný.“
Josef Čermák
***