Co patří k létu v Čechách

Určitě by se toho dalo uvést spoustu, ale já jsem si poskládala jen pár věcí, o kterých se domnívám, že bez nich není léto létem. Start kalendářního léta začíná už 21. června, ale pro mne začíná prázdninami a dovolenými, řekla bych, že ještě víc tím prvním.

V Česku končí škola poslední den v červnu a v tentýž den děti dostávají vysvědčení. Tahle úřední listina má relativně krátkou tradici, ona totiž vznikla až za Marie Terezie roku 1774 společně s vydáním prvního školního řádu a tudíž i s ustanovením povinné školní docházky. Vysvědčení žáci tehdy dostávali až po absolvování školy, nikoli jako dnes dvakrát ročně. Hodnotila se docházka, chování a pak prospěch jednotlivých předmětů. Do 18. století bylo jen jakési písemné zhodnocení žáka, které se předávalo dalšímu učiteli. Od doby Marie Terezie mělo vysvědčení tři podoby a to: na odchodnou tj. pro věk 14 roků, kdy žák mohl již školu opustit, propouštěcí do další třídy a frekventační do školy vyššího stupně. Do poloviny 19. století byly na vysvědčení tyto předměty: náboženství, čtení, psaní, počítání. Od roku 1905 byla zavedena některá další hodnocení třeba návštěva školy a to ve stupních velmi pilná – pilná – řídká. Mravy velmi dobré – dobré – prostřední – školnímu řádu nepřiměřené. Pokud měl žák většinu velmi dobrých a žádnou prostřední, měl vyznamenání. Pokud měl tři prostřední opakoval. Počet klasifikačních stupňů se v českém školství několikrát měnil, za protektorátu dokonce kopíroval nacistické Německo, kdy bylo stupňů šest. Po válce se školství navrátilo k českým pěti.

Také prázdniny mají docela zajímavou historii, podle různých slovníků znamenají dobu či období, které je v něčem prázdné, přeneseně tedy bez vyučování. Od středověku až do doby 19. století to byly tak zvané vagace, přičemž vagant byl potulný student. Lom 19. a 20. století představoval feerie, což znamenalo tramping a s ním vznik tak zvaných feeriálních osad. A obrození mělo též vagace. Lze tedy z historie odvodit, že naše prázdniny se narodily se vznikem Československa.

A jak je to v současné době s dovolenou v Česku? Určitě se v posledních letech projevila výrazná změna a více Čechů začíná trávit své dovolené v tuzemsku, zahraniční zájem poněkud klesá. Už po mnoho roků se zvýšila kvalita nabízených služeb tuzemských dovolených, navíc s tímto trendem ruku v ruce jde dlouhodobě i dobré letní počasí v Česku. Češi si velice oblíbili cestování na kolech a počet takových stále roste, stejně tak si oblíbili i kempování. Také vybavení vlastních rekreačních sídel jakými jsou chaty a chalupy se v poslední době hodně zkvalitnilo. Jen ve vybavení zahradními bazény jsme v Evropě na třetím místě, před námi je pouze Španělsko a Francie. Hlavním důvodem zvýšeného zájmu o trávení dovolené v tuzemsku jsou finance, ale i nemalá obava o bezpečnost v zahraniční dovolenkové destinaci.

Plných 62% Čechů upřednostňuje cesty autem, z čehož vyplývá i výběr lokalit. Každopádně je již několik roků na prvním místě Chorvatsko, pak Slovensko a Itálie. Po nich následuje Řecko a Německo. Mezi zájmové oblasti se v poslední době dostávají i země vzdálenější, neznámé a exotické jako Thajsko, Egypt, Tunisko, Arabské Emiráty, Dominikánská republika, Turecko, ale i Kuba, Čína. Češi preferují kombinaci aktivního a pasivního odpočinku a to plných 40%. Rádi také kombinují dovolenou zahraniční s dovolenou tuzemskou, plných 53% Čechů nejezdí na dovolenou v zimě, dává přednost létu. Statistiky vypovídají, že Češi tráví v zahraniční v létě v průměru osm dní, Němci čtrnáct, Italové zůstávají doma. Z tuzemských dovolenkových lokalit se dlouhodobě drží na prvním místě Středočeský kraj a to plnými 18%, pak kraj Jihočeský 14%, v zimě Liberecký 9%. Plné tři pětiny těch, kteří tráví dovolenou v tuzemsku, má zájem seznámit se a poznat zajímavosti konkrétního navštíveného regionu. Regiony jsou na tuto situaci už dlouhodobě připravené a nabízejí prohlídky hradů, zámků, léčení v lázních, historické zajímavostí, naučné stezky, vybraná přírodní místa, jízdy na koních, rybaření, místní gastronomii, řemesla a výrobky a mnoho dalšího.

Léto se u nás už dlouhodobě těší přípravě znamenitých masíček grilováním, takže i tohle neodlučitelně u nás k létu patří. Gril snad vlastní všechny věkové kategorie Čechů. Grilování sebou přináší i znamenitou možnost společného posezení, popovídání si, přičemž příprava pokrmů je v podstatě jednoduchou záležitostí. Samozřejmě, že na tuto oblibu jsou u nás důsledně připravené i nejrůznější masné řetězce, ale řekla bych, že vlastní příprava doma drží primát a je to tak pro nás hodně „in“. Grily máme nejrůznějších tvarů, velikostí a to jak na dřevěné uhlí, tak na elektřinu a nabídka je v Čechách opravdu skvostná – jen už nikdo moc neví, jak to vlastně s tím grilem bylo na počátku a mně to připadá docela zajímavé se o informaci podělit. Kdesi v Chicagu existoval šikovný svářeč George Stephen, který svářel v ocelárně bratří Weberů, kde hlavním sortimentem byly mořské bóje. Při každodenním pohledu na ony kulaté nádoby ho napadlo, že by z nich mohly být jakási kamínka při jejich rozpůlení. A nápad, z kterého vznikl první prototyp grilu, byl na světě. Výrobek ocenila i ocelárna a pro výrobu prvních grilů zřídila samostatnou divizi Weber – Stephen Products Co. Dnes se jedná o prosperující firmu rodinného typu, kterou vedou děti původního svářečského dělníka. U českého grilování ještě zůstaneme, neboť nelze jen tak odsunout klasickou českou dobrotu a tou jsou už více než sto roků špekáčky. Poprvé byly předvedené na Zemské výstavě v roce 1891, kde pod jedním ze stanů se Pražanům nabízela veliká uzenářská dílna. Tady se také špekáčky po prvé prodávaly – tehdy měly ještě označení uzenky. Za jednu uzenku se slaným rohlíkem a křenem se zaplatilo osm krejcarů. Uzenky se vyráběly z hovězího a vepřového masa a špeku vysoké kvality s česnekovým a pepřovým dochucením. Vůně linoucí se večerem Prahy, hlavně na Novém Městě, bývala až vyzývavě podbízivá. České špekáčky nám pro léto také zůstaly a mají už dokonce za sebou nekvalitní a šizené základní suroviny, z kterých je zhotovoval bolševik. Už jsou opět z pravého masa a plné vůně.

A od „masových mňamek“ z grilů si s létem zamíříme do světa ovoce. Prostě ony krásné barevné a voňavé bobulky a bobule k němu také zákonitě patří. České léto je tak pravidelně zdobeno naducanými třešněmi, sympaticky nakyslými višněmi, voňavými malinami, mírně pruhovaným angreštem, kuličkovým rybízem, cukernatými rynglemi a slívami, oranžovo načervenalými meruňkami a letními průsvitnými jablíčky. České ovoce nebývá výstavně krásné jako to, co se k nám dováží z daleké ciziny, ale je výstavně chutné a lze si ho dopřát zcela čerstvé a to je to nejdůležitější. A nelze nepoznamenat, že mnohé z nás si opět začaly zakládat na letním zavařování, že vytahujeme nejrůznější kuchařské knihy a jsme pořádně pyšné při pohledu na vyrovnané sklenice naplněné tou nejlepší letní marmeládou. Pozor, my tady u nás říkáme marmeláda vlastně všemu, co z ovoce vyrobíme a nejenom té z citrusových plodů - i kdyby nám to zakazoval kdokoli!

V zavařování slaví Česko už několik roků i úspěch mezinárodní a to díky Blance Milfaitové, která na Šumavě v Srní začala vařit báječné marmelády. V roce 2013 obeslala nejprestižnější světovou soutěž World’s Marmalade Awards a mezi 1900 vzorky se stala absolutní vítězkou – získala několik ocenění a zlatých medailí Absolutní vítěz, Nejlepší marmeláda na světě, Nejlepší řemeslný výrobek na světě. Naše marmeládová podnikatelka absolvovala úspěšnou roční European Marmalade Expedition, kdy prakticky objela celý svět včetně Afriky a všude vařila marmelády z místního ovoce jen v jakési pojízdné mikromanufaktuře a všichni se podivovali a nadšeně ochutnávali. Její marmošky z šumavského lesa se dostaly až na stůl anglické královny prostřednictvím firmy Fortnum a Mason, ke které anglická královská rodina chodí osobně nakupovat a ta si od Blanky české marmelády objednala a posléze dodávkovou smlouvu dokonce čtyřnásobně zvýšila. V marmeládových Blančiných šlépějích už kráčí řada dalších a jsme tomu rádi. Takže už jen zopakování, že ovoce a jeho domácí zavařování má v létě své důležité postavení a to stále více a více.

A zbývá mi už jen poslední letní pohlazení a tím je zmrzlina. V Čechách bohužel se moc není čím chlubit, neboť její kvalita nepatří mezi ty nejlepší. Český člověk si tak nějak už na naši zmrzlinu zvyknul, ale lahodná a neošizená italská, většinou vyráběná podle starých rodinných receptů to není ani náhodou. Mražené zdařilé pokusy jsme v minulosti určitě měli, třeba v podobě polárkových dortů anebo nanuků, ale řekla bych, že to už celé odvál čas. Samozřejmě, že jsou i tací, kteří v Čechách kvalitní zmrzlinu udělat umí, ale na každém rohu tihle podnikatelé kornout se zmrzlinou nenabízejí, řekla bych, že jich je zatím jen jako šafránu.

Povídání o létě je u konce, ale léto samotné nekončí a bude nás hřát ještě nějaký čas. Jo a ještě zcela na závěr – před chvílí jsem se seznámila s vysvědčením svého vnuka – měl hodně prostředních, ale neopakuje! Kdyby se u nich ve škole známkoval fotbal, módní účes, tancování, vázání kravaty, chuť k jídlu a pronikavě modré oči, byl by ihned premiantem třídy, ale chodí na ajťáckou průmyslovku, kde tyhle předměty nejsou.

Jana Fafejtová – Praha

***