Ach to milosrdenství!
Neříkejte, že s tím nemáte problém. Jak znám lidi, tak většina je na tom podobně jako já. Ať již si říkáme křesťané nebo ne, dokážeme být milosrdní, solidární, sociálně citliví, ba někteří i štědří. Přispíváme na kostelní sbírky, podporujeme akce ve prospěch obětí povodní či zemětřesení, posíláme dárcovské SMS. Uspokojením nás naplňuje příležitost podílet se na nákupu základních potravin pro hladovějící nebo předat vyřazené oblečení a boty charitě. Možná si pak představíme, jak se v naší starší, ale stále kvalitní, péřové bundě ohřeje zimou drkotající bezdomovec a jak v nablýskaných růžových botičkách zase pyšně vykračuje šťastné cikánské dítko. Realita je však často jiná. Bundu můžeme s nevěřícným pohledem záhy objevit špinavou a roztrhanou někde v křoví a botičku o kus dál v kaluži, kde děti s oblibou zkoumají, kolik napršelo. Ano, fakta hovoří o tom, že jen část humanitární pomoci se dostává skutečně cílové skupině. Nejlépe si vedou církevní programy. U nich je riziko, že pomoc skončí v rukou chamtivých překupníků a u těch nepotřebných, daleko menší. A přitom je řešení, alespoň v místních podmínkách, zcela jednoduché. Ano, řeč je o pomoci z ruky do ruky, z očí do očí, tedy bez prostředníků. A neříkejte, že s tím nemáte problém.
Jdete parkem u nádraží pohrouženi do svých myšlenek a přistoupí k vám zarostlé individuum a slušně vás požádá o dvacet korun, které mu prý ještě schází, aby si mohlo koupit jízdenku, konzervu, teplou polévku a podobně. Jste zaskočeni. Jak se zachováte? Situace vám není příjemná. Musíte se rozhodnout. Rychle rozhodnout. - Mám vůbec nějaké drobné? A mám mu je dát? - A ten člověk se na vás neúprosně dívá. A již natahuje špinavou ruku. K tomu přidává kratičkou historku o tom, že byl okraden, že ztratil peněženku, že od včera nejedl, že… Zkrátka snaží se vaše váhání zvrátit na svou stranu, a vy pořád nevíte, co s tím. Cítíte se trapně. A s každou vteřinou to napětí ve vás roste. Nejde o dvacku, jako spíše o to, že je na vás činěn nátlak, že se to dotýká vaší svobody. Ale rojí se i jiné otázky. Například: Zaslouží si to? Mám mu věřit? Nebo je to jen příživník, který vše stejně hned propije? A když nebudu mít tu dvacetikorunu, co pak? Přece mu nedám… A nebude pak vyžadovat ještě víc? Nevyužije mojí slabosti? - Tisíce myšlenek se v tu chvíli honí hlavou a může za to tady ten žebrák. Ještě před chvílí jste byli v pohodě a teď… Začínáte mít na něj vztek, a přitom byste ho měli litovat. - Už aby to bylo za mnou. Příště se tomuto zpropadenému místu na hony vyhnu.
Tak to je ten problém s milosrdenstvím bez prostředníků. Problém podívat se do očí těm nejbídnějším, nejzuboženějším, člověku ze dna lidské společnosti. Jo, jde o ty oči, přiznejme si to. Bývají zarudlé, kalné a nepřítomné, často i napůl zalepené. Já to však tentokráte zažil jinak. A na ten pohled nezapomenu. Soustředěný, pronikavý, a zároveň klidný. Vyzařoval mír duše, a přitom záhadně znepokojoval. Nedokážete to vysvětlit, ale cítíte jeho energii. Cítíte, že před dotyčným své rozpaky neskryjete, že vidí, co se ve vás odehrává. A pak, ty zvláštní modré oči. Nechybí v nich ani laskavost, ani pokora, ale ani výzva. Jo, právě ta míří cíleně až kamsi do míst, kde se utváří charakter, kde se rozhodujeme pro zlo či dobro, kde sídlí to, čemu říkáme svědomí. Uf! Je to šílené, ale následně mi dochází něco, co jsem ještě nikdy nezažil: Takhle nějak, s takovou vnitřní silou, se musel dívat Kristus. Nevěříte? Nuže, Jeho a moje oči se tady a teď setkaly. A pak už to jelo samo: „…cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ Uf, nemyslel tím náš Spasitel náhodou také bezdomovce, uprchlíky, asociály, žebráky a prostitutky?
A teď to hlavní: Jakže jsem to obstál? - Ouvej, přiznávám bez mučení, selhal jsem. Snad proto mám ty oči stále před sebou. Odmítl jsem asi padesátiletého muže, který vizáží připomínal Palestince. Muže s trpělivým, lásku vyzařujícím pohledem. Ano, vím, bylo by zvláštní, kdyby měl opravdu modré oči, ale Ježíš je prý taky neměl. To jen s kostelních obrazů na nás shlíží blonďatý Ježíš Kristus. Co na tom? Barva očí a kůže přece nerozhoduje. Tak tedy, odmítl jsem Ježíše. Pravda, zrovna jsem neměl žádné drobné, ale… Prostě jsem selhal. Můžu to napravit? Snad. Ale po muži s Ježíšovýma očima jako by se země propadla. Je fuč. Vím, že tu ale stále zůstávají jiní. Ti s očima zarudlýma, kalnýma, nepřítomnýma, a často i napůl zalepenýma. Otázka však zůstává, jestli to dokážu. Ne jen jednou, ne dvakrát, ale pokaždé. Mám totiž problém. Problém s milosrdenstvím z ruky do ruky, z očí do očí, s milosrdenstvím bez prostředníků.
M. Petr, Hradec Králové, červen 2016
***