Selské baroko

Přibližně před rokem jsem čtenářům poslala pozdrav z jihočeské Bechyně a také slib, že pokud se tam opět vrátím, poohlédnu se po krásných okolních vesničkách a pošlu pozdrav další. A tak se také stává. Jsem na Blatech, což značí bláto nebo bláta a je to označení hodně starobylé, možná z doby 12. století. Půdu zde tehdy tvořily hlavně rybníky, mokřiny, bažiny, rašeliniště a slatina. Dnes lze mluvit přibližně o třech blatských lokalitách s výše popsanou charakteristikou a to: oblast mezi Soběslaví, Veselím nad Lužnicí, Hartmanicemi a Sudoměřicemi u Bechyně, oblast v okolí Hluboké nad Vltavou a konečně oblast Třeboně a Lomnice nad Lužnicí. Ta první se také někdy nazývá „zlatá“ nebo „pšeničná“ a je největší. A proč „zlatá“ nebo „pšeničná“? Název se odvinul z neuvěřitelně úrodné půdy, vhodné především pro pěstování pšenice. Zabírá plochu 888 ha s kubaturou rašeliny 21 mil. kubíků o maximální mocnosti 8,25 m. Tato obrovská lokalita má svou další nebývalou zvláštnost, neboť v hlubinách pod svým povrchem ukrývá jezero dokonalé pitné vody, nashromážděné zde za dobu tisíců roků. V této souvislosti je třeba také připomenout, že před miliony lety vyplňovaly pokleslé části jižních Čech vody ohromného třetihorního jezera, z jehož pozůstatků jsou zdejší rybníky, močály a rašeliniště.

Celý zdejší kraj byl krajem značně nehostinným a tudíž dlouho nevyhledávaným pro osídlení. Změna nastává ve 13. století, kdy vzniká, díky místní panovnické šlechtě, Blatská stoka – což je vlastně první a úspěšný pokus o odvodnění území. Následkem toho vznikají ve 14. století první vesničky se zajímavými jmény – Klečaty, odvozené od kleče, Zálší – za olšemi, Záluží – za luhy, Komárov – výskyt komárů, Borkovice – těžba a zpracování rašelinových borků. Další století probíhají v relativním klidu a v dalším osídlování krajiny.

V polovině 19. století se začíná s těžbou rašeliny. Pokud byl tlející podklad živější, vznikaly kvalitní slatiny černé barvy, za sucha drobivé. Traduje se zde pověst o objevení těžby. Prý jakýsi sluha z Komárova si na poli rozdělal oheň, a aby ochránil jeho eventuální šíření, nahrnul kolem ohniště rašelinu a světe div se, ona začala dokonale hořet. S těžbou rašeliny vznikly i nemalé spory o jednotlivá území, z kterých se po vytěžení stávala bohatá pastviska. Těžba rašeliny byla značně namáhavá práce, muži strhli horní část zarostlého terénu a pak vyrýpávali speciálním kovovým nástrojem jednotlivé rašelinové „borky“, velikosti asi dnešní cihly. Poté je ženy na trakařích odvážely mimo rašeliniště k oschnutí – čerstvě vyrýpané borky obsahovaly až 85% vody. Borky schly celé léto, na podzim si je vesničané odváželi a v zimě se s nimi topilo. Jejich výhřevnost byla mnohem větší než z dosud používaného dřeva. V jarních měsících pracovalo na borkování až tři tisíce místních lidí. Ruční těžba probíhala asi sto roků a za tuto dobu byly vytěženy všechny dostupné těžitelné zdroje. Borky se staly i výnosným obchodem do jiných měst v Čechách. V počátku 20. století se na těžbu nasadily stroje. Strojně bylo vytěženo kolem 400 ha, za komunistů se mnohdy těžilo i nad rámec provedeného geologického průzkumu. Definitivně se těžba zastavila v roce 1979. Dnes se těží rašelina pouze pro balneo potřeby místních lázní, přičemž jsou dodržovány jiné technologické podmínky tak, aby nedocházelo k devastaci rašelinišť, ale byla možná jejich přirozená obnova.

Blatská krajina je jedinečná a tak silná, že ovlivnila i zdejší obyvatelstvo, které mělo vlastní nářečí, kroje, zvyky a především architekturu. Svébytný stavební sloh, s prvky baroka i klasicismu vzkvétal v polovině 19. století, kdy období baroka bylo již pouhou historií. Do dneška se mnozí odborníci přou o zlidovělý název stavebního slohu „selské baroko“. Každopádně je na místě vysvětlení, že tento název pochází opravdu z barokního názvosloví, které se na stavbách často dodržovalo. Obecně platí, že selské baroko je zřejmě poslední fází lidové architektury, i když v pravém slova smyslu nejde o architekturu lidovou, neb selské baroko jižních Čech není anonymní, jeho tvůrci jsou většinou známí.

Po zrušení nevolnictví začíná masivní přestavba zdejších vesnic, přičemž se většinou zachovala původní hmota starších staveb, kdy z roubených domů vznikají mohutné domy kamenné se dvěma bohatě zdobenými štíty, které do oblouku spojovala brána s vraty a malou brankou. Jeden štít patřil obytnému stavení, druhý sýpce. Štít sýpky byl téměř vždy vyzdoben mnohem bohatěji než štít obytný a také stavby sýpek většinou časově předcházely stavbu obytné části. Sýpka pro uložení obilí představovala tehdy pro život to nejdůležitější. Průčelí zdobily náboženské motivy jako kříže, monstrance, Boží oko, ale i motivy světské, srdíčka, polní kvítí, čtyřlístky, květináče, ozubená kolečka, stromy, sluníčka. Fasády byly barevné v pastelových barvách hlavně žluté, růžové, hráškově zelené. Také štuková plastika byla barevně tónována. S modernizací kuchyní a zrušením tzv. kuchyní černých se měnily i střešní krytiny a došky a šindel byly nahrazovány pálenými taškami, lépe odolnými vůči eventuálnímu požáru. Zadní část dvora tvořily stodoly s průjezdy do zahrad a polí. Půdorys se tak změnil z trojbokého na obdélníkový a byl dobře uzavřený, jak proti nevítanému vetřelci, ať lidskému či zvířecímu. Základní charakteristikou je velkorysost prostorů návsí, kdy tvar tvoří buď obdélník nebo ovál. Často bývá náves doplněna vodní plochou. A protože bývaly stavby často datovány, lze jejich vývoj sledovat prakticky od 18. století až po dnešek.

Tvůrci úžasné venkovské architektury bývali většinou zcela neškoleni, ovšem s neuvěřitelným citem pro krásu a dokonalost. Schopní zedníci dokonale kopírovali zdobnou symboliku z městských a panských sídel, kam mnohdy za prací chodívali. V jejich projevech se objevuje i určitá jakoby naivita či nepochopení anebo nedodržení původu symboliky. Příkladem toho je třeba, že na klasicistních stavbách pilastry předstírají, že jsou sloupy, které nesou štít – tympanon. V provedení jihočeských zednických mistrů často pilastry nedosahují až ke spodní hraně štítu a tím pádem se zdá, jakoby štít visel volně ve vzduchu. Dovedli si ovšem v zásadě poradit s kdečím, co na stavbách viděli. Dokonale se například zhostili imitace jakéhosi kvádrování, které zednicky dokonale prováděli a tím napodobovali opravdové kamenné kvádry ze zdí šlechtických sídel. Barokní sloh je velmi náročný, zedníci si tehdy vystačili s představou, pamětí a svou profesionální dovedností. Často používali mezi zdobnými prvky např. volutu, což je vlastně Archimedova spirála, pro jejíž zhotovení je zapotřebí alespoň středoškolská matematika. Zedníci vzdělání neměli, přesto jejich voluty byly bezchybné a byly jen a jen odkoukané.

Zbývá už jen připomenout několik jihočeských zednických mistrů. Každopádně to byl Jakub Bursa (1813-84), který se mimo jiné vyznačoval i tím, že jako jeden z mála vkládal mezi zdobení i psaná rčení a mnohdy i s nějakou tou gramatickou chybkou, která je však víc milá, než nemilá. Pak Matěj Cívka z Hluboké (1800-88), Jan Hospodář z Hroznějovic (1816-70) s výrazným lemováním štítů, Jan Panovec (1841-1918) působící v okolí Písku, Martin Paták (1820-89) s úžasnou výzdobou v rodné Vlastiboři a jejím okolí, jeho syn Jan (1859-1943), Jan Šoch (1798-1867) z vesnice Zálší, který vytvořil nezaměnitelný styl zdejších statků, jeho syn František (1828-74) se slohovými ozdobami rokokových věnečků se stuhami a květináči s květy a byli i další.

U mnohých těch statků jsem nevěřícně postávala a byla v rozpoložení, zda náhodou nestojím u těch nejvydařenějších krajkových ozdob na pernících. Uvědomovala jsem si zde, že ono zdobné opravdové baroko – pérola barroca, tedy perla nepravidelného tvaru - se svým vznikem v Itálii, neslo vždy znaky dynamičnosti, emotivnosti, citu, zdobnosti a že stavitelé se jmény Dientzenhofer, Santini, Kaňka a další obohatili Čechy o nové chrámy, kostely, paláce, kostelíčky, kapličky v tomto úžasném slohu, ale uvědomovala jsem si i to, že nemalou měrou přispěli i zdejší zedničtí mistři výzdobou statků jihočeského venkova.

Protože se úpravy děly v mnoha desítkách let, lze rozlišit nejenom jednotlivé stavby, ale i jejich tvůrce, čemuž napomáhá i mnohá datování staveb. Měnil se i používaný stavební materiál kromě kamene se hojně začaly používat i pálené cihly. Totéž platí pro pokrytí střech s novým užitím tašek a ponechání došků a šindel už jen okrajově. Také vnitřní uspořádání staveb se změnilo, černé kuchyně byly nahrazovány modernějšími a osazovány komíny, což s sebou neslo i nutnou novou ochranu střešních krytin proti eventuálnímu ohni.


Jana Fafejtová – Praha

***