Návrat na hlavní stranu

Putování za českým filmem a nejen za ním…

Asi první film, který jsem v životě viděl, byla komedie V pátek třináctého, ale z toho si nic nepamatuji. Asi to nebyl hluboký zážitek. Doma jsme neměli televizi a rodiče dbali, abychom neutrpěli morální újmu, tak následovaly dva filmy, které si již pamatuji a to dánský film z Grónska Qivitoq, ten jsem viděl v kině Pilotů, hlavně si pamatuji scénu, jak se místní hladoví psi vrhli na malého chlapce a pokousali ho. Byl tam také milostný trojúhelník, ale ten byl pro mne tehdy vedlejší záležitostí. Následoval barevný dokumentární celovečerní film Jacques-Yves Cousteau Svět ticha. Oba filmy byly oceněné na MFF v Cannes, což svědčí také o tom, že moji rodiče měli dobrý vkus. Pravda viděl jsem i několik filmů během pobytu v ozdravovně v Království III poblíž Dvora Králové, ale to se nepočítá, protože to nebylo v kině, ale v jídelně ozdravovny. Skutečnými filmovými svátky se však staly čtvrtky ve Strážném v Krkonoších, kam jsme jezdili na prázdniny. Jednou za týden se místní hospoda změnila v kino. Místo hospodských stolů byly v sále židle a kino do posledního místečka zaplněné naslouchalo, kdy se ozve zvuk automobilu přivážejícího z nedalekého Vrchlabí filmy, ať již mládeži přístupné nebo nepřístupné. Tak jsem viděl mnohem dříve než moji spolužáci Dům na Ořechovce s Marii Tomášovou.

Jestliže během střední školy patřily nedělní odpoledne fotbalu, pak soboty i díky tramvajence, která umožnila navštěvovat kina i na předměstí velké Prahy, stříbrnému plátnu. S přibývajícím věkem to byla i noční představení v kině Sevastopol od 22:15. K velkému nedorozumění došlo v roce 1965 během třetí celostátní spartakiády, kdy komunisti pustili jako odpustek mládeži Perný den s Beatles od jedné hodiny v noci. Kino bylo vyprodané, ale když jsem dorazil na místo, pořadatel mne odmítl vpustit, že už není sobota, ale neděle a že můj lístek platil na představení z pátka na sobotu, nikoliv na projekci ze soboty na neděli. Nás postižených bylo celé hejno, zatímco těch v kině se správným lístkem bylo pouze pár. Nakonec nás pořadatel vpustil, ale pouze k stání. Tak jsem jako jeden z prvních spatřil českou premiéru slavného filmu.

Po roce 1968 šla řada filmů do trezoru a lepší cizí filmy se promítaly hlavně v kinu Klub v Klimentské ulici. I zde však byly obezličky. Pro FAMU se promítaly i Formanovy filmy a stačilo vědět, kdy to bude a mít index, že jste studentem vysoké školy. Jinou cestou za poznáním byly odborné semináře pana Kučery. Vždy deset filmů s výkladem. A tak bylo možno shlédnout italské neorealisty (Visconti, Rosellini, de Sica), francouzskou novou vlnu (Jean-Luc Godard, Alain Resnais) anglické rozhněvané muže jako Tony Richardsona, či známého režiséra pocházejícího z Ostravy Karla Reisze, jugoslávský film (Alexandara Petroviće, Živojina Pavloviće, Branka Ivandy, či Dušana Makavejeva).

Když jsem přišel v září roku 1981 do Toronta, probíhal jeden z prvních ročníků Torontského mezinárodního filmového festivalu a tak jsem měl pocit, že moje cesta za filmem náročného diváka bude pokračovat. Jenže festival skončil a přišel filmový půst do dalšího podzimu.

Od té doby netrpělivě vyhlížím každé září a pečlivě zkoumám, co bude na příštím festivalu. Jestli se tam objeví nějaký nový český nebo slovenský film, či něco zajímavého z východní Evropy, obzvláště z Maďarska nebo Rumunska.

Na jednom z festivalů jsem se seznámil s Radovanem Holubem a ukázal jsem mu svůj film, který jsem natočil v letech 1973 až 1976 a ten mi doporučil festival v Plzni Finále a skutečně tam byl tento film v roce 2000 uveden. Jelikož je to přehlídka českých a slovenských Filmů našich let (podle toho název festivalu), jezdím tam od té doby každým rokem.

Pravda, moje návštěva festivalu byla ohrožena v roce 2010, kdy explodovala islandská sopka Eyjafjallajökull a od 15. do 23. dubna nelétala letadla mezi severní Amerikou a Evropou. Díky Blance Martinčekové a Nitra Travel se mi podařilo dostat na druhé letadlo Air France, které letělo do Paříže a stihnout alespoň druhou polovinu festivalu. To, co bylo v první polovině, jsem dostal na DVD, takže se mi i tehdy podařilo vidět téměř vše z festivalu.

Letos se mi však rekord druhého přeletu přes oceán podařilo ještě překonat. V únoru jsem si opět přes paní Martinčekovou objednal letenku do Prahy, tentokrát přes Brusel. Jenže 22. března mne Maria probudila, že na letišti v Bruselu došlo k dvěma výbuchům. Od té doby nebylo jasné, jestli něco z Toronta přes Brusel do Prahy létá nebo ne. Na internetu byly rozporuplné informace. Řekl jsem si, že terorismu se neustupuje a pokud letadlo poletí, tak že s ním poletím. Skutečně 6. dubna jsem dostal e-mail, jestli si chci změnit místo v letadle z Toronta do Bruselu. Klepl jsem na patřičný odkaz a zjistil jsem, že je letadlo téměř prázdné. A bylo.

Když jsem na torontském letišti přišel k okénku, u kterého byl nápis BRUSSELS AIRLINES, nikdo tam nebyl. Pouze zástupce společnosti, který mně předal jako dárek pouzdro na pas s nápisem We go the extra smile – Brussels Airlines – Inaugural Flight Toronto-Brussels – March 27, 2016. Bylo sice 7. dubna, ale darovanému koni na zuby nehleď, jak praví přísloví a poděkoval jsem za dárek. Je to jedna z těch kuriozit, které mám nyní doma. Podobnou kuriozitou je vlajka ČSSR na Olympijských hrách v Los Angeles 1984. Jak známo Československo na této Olympiádě chybělo a vlaječku mi dal Karel Malina na MS ve fotbale v Mexiku v roce 1986. Skutečně v zadní části letadla skoro nikdo nebyl a obsluhovaly mne čtyři pěkné letušky. Čekal jsem, že v Bruselu vystoupím a od prvního do posledního okamžiku budu pod policejním dohledem, ale letištěm jsem procházel sám. Nikde nikdo. Prázdné chodby. Bylo to jako v mauzoleu. Problém byl, že z Bruselu neletělo letadlo do Prahy, ale paní Blanka mne přesměrovala na Curych a za chvíli jsem již směřoval do Švýcarska a opět prázdným letadlem. Teprve v Curychu se letadlo do Prahy naplnilo, ale to již byl jiný příběh, vedle mne seděl Čech a tak jsem dostal první lekci o migraci. Přestože jsem se dalšímu školení na toto téma programově vyhýbal, nebyl jsem toho ušetřen, protože v Čechách mají už čtyři uprchlíky ze Sýrie, alespoň podle zpráv z dnešního Radiožurnálu.

Jak praví kniha Kazatel, jest čas rození i čas umírání, čas sázení a čas vykopání, což vsazeno bývá; tak i tentokrát mne čekal i okamžik posledního rozloučení s Janem Šimsou, které se konalo v Brně 16. dubna. Jan Šimsa byl jedinečnou postavou českého disentu. Mohu-li o někom říci, že byl mužem spravedlivým, pak to byl právě on. Nečinil rozdílu mezi levicí a pravicí, ačkoliv sám inklinoval spíše k sociální demokracii. Narodil se 2. října 1929. Byl synem Jaroslava Šimsy, sekretáře Akademické Ymky. Jaroslav Šimsa byl aktivní v protinacistickém odboji, 27. února 1940 byl zatčen a zemřel v Dachau 8. února 1945. Jan Šimsa se koncem války seznámil s radikálním pacifistou kazatelem Přemyslem Pittrem a spolupracoval s ním i po skončení druhé světové války v letech 1945-1947 při pomoci opuštěným českým, židovským a německým dětem. V roce 1952 byl poprvé zatčen, když se ho StB pokusila neúspěšně získat ke spolupráci. Po studiích dostal povolávací rozkaz do armády a jako politicky nespolehlivý si odsloužil část vojenské služby u PTP. Sloužil jako evangelický farář v Pardubicích, na Vinohradech, v Klášteře nad Dědinou a v Prosetíně na Českomoravské vrchovině. V roce 1975 mu byl normalizačním režimem odňat státní souhlas k výkonu povolání duchovního. Odstěhoval se do Brna, kde pracoval jako skladový dělník. Po srpnu 1968 byl již 7. listopadu na Václavském náměstí zadržen a zmlácen. Patřil k prvním signatářům Charty 77. V roce 1978 byl zatčen a odsouzen na osm měsíců nepodmínečně (pět měsíců ve vyšetřovací vazbě, Bohunice, zbytek Plzeň-Bory) za „napadení veřejného činitele“. Důvodem byl incident, který se odehrál při domovní prohlídce u Šimsů. Jan Šimsa shodil policistu do peřin, když bránil svoji manželku Milenu, která se snažila ukrýt poslední dopis filozofa a rodinného přítele Jana Patočky. Při tom ji tehdy napadl příslušník StB poručík Miloš Bata. Rehabilitace Ústavním soudem se Jan Šimsa dočkal až v roce 2007. Po sametové revoluci Jan Šimsa spoluzakládal politické hnutí Občanské fórum (OF) jako širokou, spontánní platformu občanských nezávislých aktivit, které odmítaly totalitní komunistický režim. Nějaký čas (1991 až 1994) redigoval i Křesťanskou revue, přednášel o T. G. Masarykovi, Přemyslu Pittrovi a spolupůsobil při vydání spisů Boženy Komárkové. (To je stručný příběh Jana Šimsy, některá data jsem si vypůjčil z wikipedie).

Bylo mi ctí během odpoledne vzpomenout na krátké období, kdy jsem byl s Janem Šimsou v Plzni na Borech. Jan Šimsa mi jednou řekl, podívej se na ty bojovné Poláky nebo Jugoslávce, když jim vezmeš zbraň, jak se nemají čeho zachytit a jak jsou zubožení. Pak vyprávěl o svém otci, který byl pacifistou při diskusích s T. G. Masarykem. Masaryk mu tehdy namítl: „A co když přijde nějaký gangster a bude mlátit vaši ženu a děti. Vy ho necháte být?“ Tehdy mu Jaroslav Šimsa řekl, že tato otázka není hodna filosofa. Honza tehdy dodal: „A to netušil, že jeho syn bude sedět za to, že bránil svou ženu proti gangsterovi, který kroutil ruku jeho ženě…“

Tehdy jsem se také poprvé dověděl o tom, že největším zastáncem ozbrojeného odporu při Mnichovu byl Emanuel Moravec. Když k němu nedošlo a nemohl se spolehnout na zbraně, viděl jediné východisko v kolaboraci. „Zatímco můj otec pacifista, zemřel v Dachau…“ Mrzí mne jediná věc, že jsem při brněnské vzpomínce nedodal svůj komentář. „Pravdu neměli ani TGM ani Emanuel Moravec, ale pravdu měli Jaroslav a Jan Šimsovi. Profesor Heller v jedné ze svých teologických úvah řekl, že úkolem křesťana je minimalizovat násilí a  Jaroslav i Jan Šimsovi svými životními postoji násilí, ať již nacistické nebo komunistické skutečně minimalizovali.“

Byl čas odebrat se do Plzně na Finále. Tomáše Kratochvíla jsem poznal před časem zde na plzeňském festivalu a letos tu měl dva filmy. Uprchlíci a Češi proti Čechům. Dva dokumenty, kdy se snaží podívat na věci zevnitř. Přiznám se, že první film jsem shlédl až v Torontu přes internet a rozdělil bych ho do dvou částí. První, kdy putuje v listopadu 2015 se svým arabským přítelem, který žije již dvacet let v Čechách a se studentkou arabistiky z Prahy až na hranice Islámského státu. Hovoří s uprchlíky, co mají již část cesty za sebou, kteří vyprávějí svou zkušenost z cesty, projevují svůj vděk Řecku za to, že jim poskytlo během cesty pohostinství. Nakonec se celé skupině podaří dostat až do Turecka na hranice s Islámským státem. Je zajímavé, že řada syrských utečenců nechce do Evropy a vytváří si svoje obchody a zázemí v Turecku, protože je jim tamní společnost bližší než ta v Evropě. Tomáš Kratochvíl však chce příběh a chce natočit dokument o dvojici uprchlíků. Nakonec nalezne íránskou dvojici matku se synem, kteří jdou za svým snem do Německa. Tomáš a jeho přítelkyně se vydávají za Čečence a díky tomu se jim podaří setkat se s pašeráky lidí. Odhalit jejich taktiku, kdy používají proti utečencům i násilí. Film končí, když se celá skupina znovu setká poblíž Bonu o Vánocích 2015. Přes to vše je Tomáš přesvědčen, že migrace musí mít pravidla, protože nikdo neví, jak dál. Druhý dokument sahá až do roku 2013, kdy se režisér odstěhoval do cikánského ghetta v Ústí nad Labem. Získal zde řadu přátel, vypravuje se však i do Ostravy, kde se konají před ubytovnou proticikánské demonstrace. Mnozí z demonstrantů se netají názorem, že by bylo dobré JE (cikány) všechny povraždit.

Polská režisérka Krystyna Krauze měla na festivalu film Bratříček Karel. Vypráví o tom, jak Poláci vidí i s odstupem doby Karla Kryla. Kryl velice často spolupracoval s polským vysíláním Svobodné Evropy, díky kterému byl znám i v Polsku. V dokumentu je zachycen i památný koncert z Vratislavi, kde měli v roce 1989 poprvé příznivci druhé kultury z Československa možnost vidět exilové zpěváky. V dokumentu je zachycen i triumfální návrat do Prahy a Krylovo zklamání z rozpadu Československa a polistopadového vývoje.

Zlatého ledňáčka z letošního Finále si odnesl film, který vznikl v mezinárodní koprodukci V paprscích slunce. Film běžel současně i na festivalu Hot Docs v Torontu. Jde o to, jak se dělá dokument v Korejské lidově demokratické republice. Ruský režisér Vitalij Manskij zachycuje jednotvárný život, kdy den začíná povinnou rozcvičkou na náměstí a kdy dětem je vymýván mozek k nenávisti k Japoncům, k jižní Koreji, ke kulakům a k třídním nepřátelům. V závěru filmu se holčička, která představuje členku šťastné rodiny, rozpláče. Má si vzpomenout na něco krásného, ale vybaví se jí pouze básnička o Kim Ir-senovi.

Festivalová norma jsou čtyři filmy za den. Pokusil jsem se i tentokrát tuto normu dodržet, i když jsem střídal dokumenty s celovečerními filmy. Vynikajících celovečerních filmů bylo hned několik. Zajímavý film, který měl premiéru na Berlinale byl film Já, Olga Hepnarová. V roce 1973 šílená řidička zabila na Strossmayerově náměstí v Praze osm lidí. U soudu se bránila, že to byla pomsta za to, že jí společnost po celý život ubližovala. O dva roky později byla jako poslední žena v Československu popravena.

Prach a David byly dva filmy, které mne zaujaly a kterým se v mediích nedostalo dostatečné pozornosti. Jsme prach a v prach se obrátíme je základní myšlenkou filmu Víta Zapletala. Film mluví o věcech, na kterých záleží. Dva bratři se setkají u umírajícího otce. Starší z nich prožívá celou záležitost z pohledu víry a klade si existenciální otázky. Mladší, který přijede s milenkou, je jaksi nad věcí, a přesto ona jakoby byla blíž k staršímu bratru. Chybí ji rodinný vztah a jakoby hledala něco hlubšího. V druhém se jedná o mentálně postiženého chlapce v Ústí nad Labem, který se rozhodne opustit rodinu a jít za dobrodružstvím do Prahy. Pokud má sílu a peníze, tak situaci jakž takž zvládá. V okamžiku, kdy síly a peníze ubývají, spí na periferii v popelnici nebo v noční tramvaji. Nemá v bistru na zaplacení jídla, nakonec se pokusí o sebevraždu. Otázkou je, jestli návrat do rodiny lze považovat za šťastný konec. V titulní roli Davida je skvělý Patrik Holubář.

Do další skupiny bych zařadil dva filmy se sociální tématikou Domácí péče a Nikdy nejsme sami. Oba jsou naprosto z odlišného prostředí. První je z jižní Moravy a je o zdravotní sestře, která se stará o pacienty na vesnici. V hlavních rolích jsou Alena Mihulová a jejího manžela hraje Bolek Polívka. Příběh zdravotní sestry, která pomáhá lidem, ale když sama onemocní, cítí se ztracená. Hledá pomoc v alternativní medicíně. Stále více si však uvědomuje, že pokud by se uzavřela sama do sebe, znamenalo by to pro ní konec. Druhý film je od režiséra Petra Václava  a odehrává se v pohraničí, kde se prolínají osudy paranoidního bachaře, který se kamarádí s hypochondrem, jehož manželka je prodavačkou v místní samoobsluze, která je zamilovaná do majitele místního nevěstince, ten však touží po striptérce, která je manželkou vězně v kriminálu. Trochu propletenec.
Jako kdyby měl na režiséra, který žije v Paříži, vliv Jean-Paul Sartre. V dramatu Za zavřenými dveřmi on miluje první ženu, první žena miluje druhou ženu a druhá žena miluje muže. Výsledkem je, že peklo jsou ti druzí. Další příběh z filmu, kdy matka zahrabe před synem v lese patronu a aby ho odradila mu řekne, že se jedná o slepou nábojnici. Chlapec patronu vyhrabe a z legrace střelí po dědečkovi, kterého zastřelí. Episodu odnese, je hlavním viníkem a dostane se do polepšovny. Tento moment připomíná Sartrovu Zeď (příslušník odboje chce potrápit vyšetřovatele a řekne vymyšlené místo, kde by se měl skrývat jeho přítel, ten však změní místo úkrytu a komando ho tam nalezne).

Za zmínku ve filmu stojí obzvláště postava bachaře a jeho monology, které můžeme slyšet velice často v určité xenofobní společnosti. Bachař při tom nezapomene zmínit, že byl také proti komunismu, ale že s tímto lidským odpadem se musí zatočit.

Mezi politickou satiru lze zařadit film Petra Zelenky Ztraceni v Mnichově, kdy do Prahy v roce 2008, přijede papoušek Sir P, který patřil Edouardu Daladierovi. Papoušek cituje důležité věty a prohlášení z doby Mnichova. Zelenka navazuje na některé téze historika a disidenta Jana Tesaře, který má nekonvenční pohled na Mnichovský komplex.

Zlatého ledňáčka získal letos Olmo Omerzu za Rodinný film. Tento původem slovinský režisér se často zabývá vztahem rodičů a dětí. Tentokrát se rodiče v dobře fungující rodině rozhodnou brázdit na jachtě v Tichomoří. Dospívající děti mají přijet za nimi. Vše se vyvíjí jinak. Nedospělé děti spíše zneužívají svobody. Cesta rodičů neprobíhá tak hladce, jak se předpokládalo, ztroskotají a při tom zmizí i pes, který je vlastně součástí rodiny. Osobně jsem byl rozhodnutím poroty překvapen. Ale můj názor se většinou liší od názoru oficiální kritiky.

Aleš Březina, Foto: Finále

***