Stáří a filmy o něm
V polovině ledna mne kameraman Luděk Bogner pozval na prezentaci filmu The Second Time Around (Druhé kolo). Mám rád premiéry či předpremiéry filmů, kdy veřejnost nezná hlasy kritiků a diváků, a kdy si všichni v sále musí udělat svůj vlastní názor, kdy diváci nevědí, co mohou očekávat a kdy tvůrci filmu s napětím čekají, jaká bude reakce diváků. Jelikož mne pozval kameraman, tak jsem si během filmu všímal hlavně kamery a mohu říci, že je skutečně skvělá. Nevím, kolik záběrů se podařilo na poprvé, kolik z nich se muselo opakovat a kolik z nich skončilo v koši střihače. Skutečností je, že výsledný dojem byl dobrý, nerušily nepřirozené, na efekt dělané záběry. Pokud se kameraman pustil do experimentů, nebylo jich mnoho a nikdy nebyly samoúčelné nebo násilím vtlačené do děje, jak se to stává velice často při filmech, které používají techniku 3D. Luděk Bogner říká, že dokonce vše točil z ruky, což je neobyčejně těžké pro kameramana, ale ulehčuje to práci hercům, kteří se mohou volněji projevit a nemusí se tolik přizpůsobovat kameře.
Když jsem se zmínil kdysi o rozpočtu jednoho šestnáctimilimetrového filmu, řekl mi jeden Kanaďan, že za ty peníze si dnes člověk nekoupí ani tenisky. Nemyslím si, že vysoký rozpočet zaručuje kvalitní film a naopak nízký rozpočet neznamená nízkou kvalitu filmu. Film The Second Time Around je o starých lidech a je nafilmován hlavně v Hamiltonu, ale i v Torontu. Pokud by vám byla nápadná úvodní scéna, tak ta se odehrává na posuvných schodech ve Scotiabank Theatre a další scény na ulici připomínají obě ontarijská města. Samotný děj se odehrává většinou v domově důchodců. Není to však místo, kde jsou lidé čekající na smrt, ale lidé zde jsou relativně aktivní a zápasí s tím, jak jim odcházejí síly. Do takového prostředí se dostala Katherine (hraje Linda Thorson), která si zlomí při odchodu z opery nohu a je vyřazena z aktivního života. Jenže Katherine, které se nedostává mnoho pozornosti od dcery a zetě, je najednou hvězdou mezi důchodci. Stane se miláčkem a stárnoucí pánové se najednou mohou přetrhnout, aby si získali její přízeň. Mezi nimi však vítězí Isaac (Stuart Margolins). Oba začínají mít znovu své sny. Sny o tom že navštíví Itálii a milánskou operu La Scala. Zatím není stanoveno, kdy film přijde do kanadských kin, ale je velice pravděpodobné, že se objeví na Torontském mezinárodním filmovém festivalu 2016.
V současnosti běží v jiných torontských kinech film italského režiséra Paola Sorentina Youth (v Čechách pod názvem Mládí). Jak již název napovídá, jedná se opět o dva stárnoucí muže, kteří se setkají v lázních ve Švýcarsku. Paolo Sorrentino se narodil 31. května 1970, čili v době, kdy Frederico Fellini již měl své nejslavnější filmy Sladký život a Osm a půl za sebou. Přesto je velice často srovnáván právě s tímto režisérem, který patří k velikánům italského filmu. Sorrentiniho film La grande bellezza (Nesmírná nádhera) získal v roce 2014 ocenění Zlatý globus i Oscara za film v jiném jazyku než je angličtina. Sorrentino skládá příběhy jako kamínky do mozaiky a je zajímavé, že každý z diváků si všimne jiného kamínku. Při vzájemné výměně dojmů se mozaika stává plastičtější. To se stalo, jak s filmem Nesmírná nádhera, tak i s filmem Mládí.
V Mládí se jedná o několik vztahů, které probíhají velice dynamicky, od oidipovské lásky otce (Michael Caine) a dcery (Rachel Weisz) až k nenávisti mezi nimi. Od nemístného obdivu herečky (Jane Fonda) k režisérovi (Harvey Keitel) až k pohrdání jim. V okamžiku jeho tragické smrti je to něco jako hysterie slavné herečky, či pocit viny z vyjádřené pravdy, která zabíjí lásku či zoufalství nad bezmocností před smrtí a nevratností okamžiku. Sorrentino si klade i otázku nad tím, co po nás zůstane. Umělci nejsou většinou hodnoceni podle toho, co je nejlepší, ale podle toho co zůstává ve vědomí lidí, co je průměrné a někdy třeba i podle toho, za co se tvůrce spíše stydí, než podle toho, na co je hrdý. Ale věci, které jakoby zanikly, se najednou znovu objevují a právě někde, kde to nečekáme. Třeba v obchodě s kýčovými suvenýry, kdy malá obdivovatelka pozná autora a připomene mu, to co pokládá za důležité pro něj nebo chlapec, který hraje autorovu skladbu levou rukou na housle a skladatel skutečně tuto skladbu složil pro leváka. V Sorrentiniho Mládí najdeme takových příběhů několik.
Na nedávném Filmovém festivalu EU jsme mohli vidět celou řadu filmů o starých lidech. Někdy až překvapí, jak se zabývají podobnou problematikou. Portugalský film Kočky nemají závrať, o vdově po spisovatelovi, která se potká s dospívajícím literárně nadaným delikventem, konfrontuje pohled dvou generací. Mladá generace neví, že v Portugalsku bylo období, kdy spisovatelé chodili do vězení kvůli tomu, co píší. Podobně jako to často neví mladá generace u nás či v Rusku. Nebo připomeňme finský film Bručoun nebo švédský příběh Domů, příběh babičky a vnučky.
Problémem stárnoucí alkoholické herečky se zabýval i slovenský film Eva Nová uvedený na loňském Torontském festivalu, v kterém hrála vynikající Emília Vášáryová. Film dostal ocenění mezinárodní kritiky, ale bohužel nebyl nominován za Slovensko na Oscara.
Snad nejlepší filmovou výpovědí o starých lidech je film Dušana Hanáka z roku 1972 Obrazy starého světa. Dokument o starých lidech, kteří vyprávějí svůj životní příběh. Film tehdy běžel pouze několik dní v Bratislavě. Když deník Práca napsal o filmu pochvalnou recenzi, někdo na ÚV to označil za spiknutí filmařů s novináři a film šel na patnáct let do trezoru. Film získal třicet ocenění na různých festivalech po celém světě. Dušan Hanák zkrátka předešel dobu o čtyřicet let.
Aleš Březina
***
Z filmu Dušana Hanáka Obrazy starého sveta
Foto: M. Martinček
