Události v Torontu
Koncerty Petra Lipy
14. a 15. listopadu 2015 se uskutečnily dva koncerty slovenského zpěváka Petra Lipy. Jeho první představení bylo beznadějně vyprodané a tak posluchači v kostele u sv. Václava mohli vidět jeho hodinovou show. Peter Lipa zpíval v minulosti s takovými hvězdami jako Luboš Andršt nebo Peter Breiner. V Torontu však vystupoval pouze s playbackem, což byla škoda, protože, jak se později ukázalo, bylo v sále dost dobrých muzikantů a bylo místo pro improvizaci, což se potvrdilo v druhé části večera, kdy Lenka Nováková a Eliška Latawiec zazpívaly Gershwinovo Summertime z opery Porgy a Bess. Z Lipových písniček pak zaujaly hlavně ty, které byly na texty Milana Lasicy Balada o štyroch koních, či Lipova chvála na lipový čaj.
***
Eliška Latawiec na Nokturnech
Elišku jsme mohli vidět v poslední době několikrát. Na začátku září při společném koncertu Masterpieces, v kostele sv. Václava, v Novém divadle ve hře Past na osamělého muže, během koncertu Petra Lipy a naposledy při Nokturnech v městě. Zde vystoupila s klavíristou Ross Inglisem. V první části to byla skladba Johanna Sebastiana Bacha Jesus bleibt meine Freude. Následovaly skladby Antonína Dvořáka, včetně čtyř biblických písní. Z nich nejznámější je Žalm 23 Hospodin jest můj pastýř. Dvořák jako předlohu použil překlad z Bible kralické z roku 1613. V druhé polovině zaujala málo známá skladba Petra Ebena Theresiae a Jesu Infante. Skladby Bohuslava Martinů z roku 1943 Písničky na jednu stránku připomínaly kompozice z pozdější doby, kdy žil Martinů ve Švýcarsku. Osobně mám rád z tohoto období Otvírání studánek. Kuriozitou je, že oblíbenou lidovou písničku Jana Masaryka Dobrú noc má milá, dobrú noc, zhudebnil na popud svého nakladatele Fritze Simrocka i Antonín Dvořák. Během večera jsme mohli také vychutnat sólo Rosse Inglise Dílo 35 Antonína Dvořáka Dumku.
Elišku Latawiec budeme moci slyšet ještě během vánočních svátků při mši Jakuba Jana Ryby Hej mistře, vstaň bystře. První koncert se koná v rámci Nokturen 20. prosince 2015 v kostele sv. Václava od 17 hodin. Následující dvě provedení budou během půlnoční mše ve stejném kostele od 22 hodin a bohoslužeb na Hod Boží vánoční v neděli ráno od 10:30. Čtvrté představení se koná v Evangelickém kostele sv. Pavla (1424 Davenport Rd., Toronto) rovněž na Hod Boží vánoční krátce po bohoslužbách ve 12:30.
*** -
Oskar Kokoschka – Jiří Tomiška a Josef Čermák
Nevím proč mne napadlo jméno Oskara Kokoschky mého oblíbeného malíře při odhalování portrétu Josefa Čermáka na Torontské univerzitě. Oskar Kokoschka (1. března 1886, Pöchlarn, Dolní Rakousy — 22. února 1980, Montreux, Švýcarsko) byl rakouský malíř, ilustrátor a grafik, kromě toho ale i spisovatel a autor divadelních her (dramatik). Nejznámější jsou jeho intenzivní expresivní portréty, u kterých se snaží vystihnout psychiku a emoce modelu, a malby krajin, především množství městských a krajinných panoramat. Jeho tvorbu ovlivnila vídeňská secese, německý expresionismus a fauvismus. V malbě používá syté barevnosti, energické tahy štětce, deformaci figur (wiki).
Portrét Josefa Čermáka není ani v sytých barvách. Dokonce ani nevidím energické tahy štětce, ale přesto v něčem tvorbu Oskara Kokoschky připomíná. V Buzkově síni Munkova centra se odhalení zúčastnila řada krajanů, přátel Josefa Čermáka i zástupců univerzity. Zde jsou slova Josefa Čermáka při odhalení portrétu:
„Ladies and gentlemen, but most of all friends, I am not vain enough to assume that the hanging of my portrait is a deserved honour. Rather I see it as an act of kindness and because I see kindness as the finest human quality, I am deeply grateful. The story of the portrait is actually much more interesting than the person depicted in the portrait. It started – as quite a few things in our community often do – with Zuzana Hahnová . Apparently, some time ago, she saw Dr. Josef Škvorecký and me sitting on a bench and talking. Since she is a lady of action, she took a photograph. Some years later, she showed it to her friend, a brilliant practitoner of the art of electronics but also a talented painter, Mr. Tomiška The next thing I heard was that they cut the photo in two and Mr Tomiška used my half to paint my portrait which he offered to Professor Robert Austin. Professor Austin - surely after consultation with his colleages - accepted and here we are. I would like to thank all who brought this matter to such an incredible ending: to Zuzana Hahn for all the things I already mentioned, to Mr. Tomiška for taking the risk with his reputation, to Professor Austin for risking his career. But also to the distinguished Czech historian,Vilém Prečan, for allowing me to use the most benevolent and eloquent assessment of me in the letter he sent me for my 90th birtday, a possible explanation why anyone would want to paint me. So thank you all. I am your debtor.
Since I am in a thanking mood and am not quite sure if we ever thanked the Univesity of Toronto and the other organizations and individuals for the celebration of our native country’s seventieth birthday, let me thank them all now. That celebration included a seminar at the University of Toronto entitled Czechoslovakia – 1918 to 1988. Seven Decades from Independence organized by Gordon Skilling and attended by leading scholars from some twenty universities and other institutions, including Yeshayahu A. Jelinek from Ben Gurion University of the Negev and Vilém Prečan, Documentation Centre for the Promotion of Independent Czechoslovak Liteature. A reception was held at the Thomas Fisher Rare Books Library, where Luba Fraštacký arranged an exhibition of the Special Collection of the Petlice and other independent literature.
CBC Radio featured a five-part program written by one of the most outstanding CBC writes, John Reeves, who was fascinated with Czechoslovakia since 1968. The reason for his prolonged interest in Czechoslovakia: “What was going on there was in my view – and in the view of many – as important a movement as the Reformation had been in the medieval period.” “The regime regarded me as a hostile journalist, but I consider myself a lover of the country.”
A concert organized by Josef Čermák featured pianist Antonín Kubálek, composer Oskar Morawetz, Slovak soprano Maria Mattei, her daughter, a semi-finalist in the Singing Stars of Tomorrow, Nina Mattei, pianist Dagmar Rydlová and cellist Vít Fiala. The guest speakers were Chaviva Hošek (then a member of the Ontario Government), Věra Fraštacký and one of the last living Russian Legionnares, Major Rudolf Hásek.
Then there was the meeting between Professors Gordon Skilling and Cathryn Feuer and Josef Čermák, representing The Czech and Slovak Association of Canada, at which it was decided to introduce a Czech and Slovak laguages and Literatures Program at the University of Toronto, with the Czech and Slovak Association agreeing to make a contribution towards payment of the costs. At that time, negotiations were also going on regarding establishment of the Centre for Russian, European and Euro-Asian Studies in the Munk Centre. I recall professor Bob Johnson. at that time reponsible for such matters, making decisions which affected us all. One of his decisions was not to move the lecture room named after Frank Joseph Scheybal at the Unversity Library. Money was needed – in addition to what Peter Munk was prepared to contribute. These are the people who came up with it: Karel Buzek, Josef Čermák, Rudolf and Věra Fraštacký, J. Kukula, Mr. and Mrs. Jan Papež, Vasta Scheybal, Mr and Mrs. Steinsky. They may have saved the project. More recently, seizable donations were received from a younger generations: Cvachovec Foundation, Georgina Steinsky, Milan Kroupa, Hanuš family, David Plch (Prague lawyer). Thanks to all.“
***
A ještě na čem Josef Čermák, který nedávno oslavil 91. narozeniny pracuje nyní: Časem nabídneme krajanskému tisku ukázku z 3. (posledního) vydání knihy It All Began With Prince Rupert… The Story of Czechs and Slovaks in Canada, která má vyjít někdy na jaře. Poněvadž kniha je určena především pro univerzitní knihovny v Evropě a Severní Americe, objednaný počet pro normální prodej bude záviset na počtu objednávek. Je zajímavé, že letos máme několik objednávek na tři výtisky, zřejmě pro děti. Máte-li zájem, prosím, přihlaste se. Dnešní ukázka z knihy je o Masarykovi a jejím autorem je americký profesor S. Harrison Thomson: He (Masaryk) came from one of the smallest and almost unknown peoples of Europe... But size is not quality, and history ultimately judges quality. Fifth-century Greece was small, even in its own day, but it produced men and ideas, a society, and a culture we humbly envy and admire today… The Czech and Slovak peoples have a spiritual tradition which may be regarded as unique among the peoples of Europe, whether Slavic or non-Slavic. Whereas the heroes of most of the peoples of Europe are their great conqueros – Charlemagne, Napoleon, Frederick Barbarosa, Frederick the Great, Gustavus Adolphus, Peter the Great – the heroes of the Czechs and Slovaks are men of sensitive heart and mind. The greatest is John Hus, a religious reformer, a lover of truth...
Kniha bude mít stovky fotografií a 500 stránek.
Josef Čermák
***
Peter Lipa
Eliška Latawiec a Lenka Nováková
Z recitálu Elišky Latawiec - Nokturna
Ross Inglis
Filmový festival EU
Letos od 14. do 28. listopadu proběhl v torontském kině Royal jedenáctý Filmový festival Evropské unie, který uspořádaly konzuláty a zastupitelské úřady z 28 zemí EU. Výhodou tohoto festivalu je, že jsou zastoupeny i země, které na Torontském mezinárodním filmovém festivalu obvykle zastoupeny nejsou jako Lucembursko či Malta. Polsko naopak přišlo s filmem Tělo Malgorzaty Szumowské, který jsme již na TIFFu mohli vidět. Česká republika v hlasování diváků skončila na pátém místě s filmem Jiřího Mádla Pojedeme k moři. Jiřího Mádla známe spíše jako herce než režiséra a jeho filmový debut byl příjemným překvapením. Desetiletý chlapec Tomáš dostane kameru a hraje si na Miloše Formana. Skrytou kamerou natáčí své rodiče. Najednou však zjistí, že otec s něčím podvádí… Chce zjistit, jestli je to obyčejná nevěra. Nic tomu však nenasvědčuje. Po detektivní zápletce objeví příčinu. Otec jezdí navštěvovat jeho nevlastního tělesně (mentálně) postiženého bratra. A nejen to, Tomáš je vlastně adoptované dítě. Skutečnost je vlastně krutá, ale možná, že by byla krutější, kdyby to byla obyčejná manželská nevěra.
Svět dětí byl velice často i v pozadí ostatních filmů. Slovenský film Rukojemník Juraje Nvoty je o chlapci, který vyrůstá poblíž československo-rakouských hranic na slovenské straně. Rodiče emigrovali. Prostředí je profízlované. Jeho dědeček, kterého hraje Milan Lasica je antikomunista, ale vlastní hospodu, kde se scházejí místní opilci, pohraničníci i komunističtí papaláši. Do toho přijde rok 1968 a rodiče se na jedno odpoledne vrátí. Po invazi chlapec odjíždí do Rakouska, když velitel pohraniční stráže mávne rukou nad tím, že ho nemá dědeček v cestovním pase. Jestli život v Rakousku v odcizené rodině bude pro chlapce štěstím zůstává otázkou. Film je také někdy uváděn pod názvem Jak jsme hráli čáru.
Světem dětské prostituce, drog a kriminality se zabýval i závěrečný lucemburský film Baby(a)lone. Francouzský film Divoký život byl natočen podle skutečného příběhu, kdy otec unese své dva syny a utíká roky před zákonem a žije s nimi v přírodě, v horách a v různých komunách na okraji společnosti. Film má až křesťanské poselství, kdy dochází na přání dětí k odpuštění mezi stárnoucími rodiči a k spojení rodiny.
Již zmíněný polský film Tělo vypráví o komunikaci mezi otcem kriminalistou a dcerou, která vyrůstá bez matky. Problém dvou generací řeší i portugalský film Kočky nemají závrať. Příběh vdovy po spisovatelovi, který byl kdysi politickým vězněm a literárně nadaného mladíka, jenž se však pohybuje se na pokraji zákona. Zajímavé bylo to, že podobně jako u nás o době totality, tak i v Portugalsku mladá generace nic neví o období Salazarovy diktatury. O tom, že spisovatelé byli vězněni, že byla cenzura, že v zemi byla negramotnost.
Dalším tématem festivalu byli staří osamocení lidé jako tomu bylo ve finském filmu Bručoun nebo švédském Domů, kdy se vrací vnučka ke své osamělé babičce, aby s ní strávila poslední měsíc života. Nelze ani nezmínit rumunský film A Love Story, Lindenfeld. Lindenfeld je vesnice v rumunském Banátu, kde od osmnáctého století žila nejen česká, ale i německá komunita, která byla po roce 1945 deportována do Sovětského svazu. Dospívajícímu chlapci se podařilo před deportací uprchnout a usadit se v německém Frankfurtu, kde dosáhne vysokého postavení. V okamžiku, kdy se blíží konec života se rozhodl vrátit do své rodné vesnice.
Filmový festival EU tedy nabídl jiné filmy, než na jaké jsme zvyklí a také do kina přišli jiní diváci než na ostatní festivaly, kteří v hlasování zvolili toto pořadí: 1. Admiral (Holandsko), 2. Cats Don’t Have Vertigo (Porutgalsko ), 3. 1944 (Estonsko ), 4. The Fox Fairy (Maďarsko), 5. To See The Sea (Česká republika).
Aleš Březina
***
Odhalení portrétu Josefa Čermáka
Filmový festival Evropské Unie
Slovenský film Rukojemník
Český film Pojedeme k moři
Rumunský film A Love Story, Lindenfeld