Vánoce v teple?
Děkuji, nemusím, zažila jsem to a stačilo.
Jednou takhle z nenadání mi zavolal syn z Hong Kongu, že se chce ženit a že svatba bude v Malajsii, odkud jeho nastávající pochází. Byla jsem samozřejmě ráda, že si našel životní partnerku, ale nebyla jsem nadšena, že zrovna před Vánoci máme (dcery a já) letět na druhou stranu zeměkoule. Ale kufry jsme zabalily a odletěly. Odlétaly jsme ze studené Kanady a přistály v teplé Malajsii. Nová země, nové poznatky, svatba syna, byla jsem šťastná. Ubytovaly jsme se v hotelu přímo u moře s krásným bazénem opodál, zkrátka pětihvězdičkový pobyt. Předvánoční čas, vánoční výzdoba, Santa Klaus se na nás usmíval z každého rohu a Rolničky, rolničky.. byly slyšet všude kolem nás. Bylo horko, a jak čas dovolil, tak jsme se chtěly jít vykoupat do moře. Už jsem si však dříve všimla, že u hotelu je veliká a jak se i zdála nádherná pláž, ale nikde nikdo. Stejné tak u bazénu. V jeho středu plovoucí bar a žádní zákazníci u něho. V hotelu jsme potkávaly dost lidí, že by nikdo z nich nezatoužil se osvěžit v bazénu či u moře? V plavkách a s ručníky jsme se vydaly k moři a tu na nás čekalo hned první překvapení - voda byla děsně špinavá, teplá a všude cedule – Zákaz koupání! První velké zklamání pro nás! Jak mi pak syn vysvětlil, tak toto město, Miri, které se nachází v malajské části na severu ostrova Borneo, tzv. Sarawak, je střediskem olejového průmyslu a v dáli v moři jsou i vidět těžní věže společnosti Shell. Proto bylo moře tak odpudivě špinavé! Naše dobrá pohoda byla tím tak trochu narušena a tak jsme se rozhodly, že půjdeme vyzkoušet bazén. Zde také liduprázdno, ale voda byla na rozdíl od moře velmi čistá, jakoby až nepoužívaná. Opět vybaveny ručníky, s Rolničkami v ozónu a usmívajícím se Santou v pozadí, kráčíme k modré ploše a nedočkavě se do ní vrháme… A přišlo další rozčarování – voda je teplá jako “kafe“! Žádné osvěžení tedy nenastalo a po pár minutách jsme z vody vylezly, slunce pražilo, vlhkost vysoká a tak kde se schladit? Jedině v koupelně pod sprchou! Rozladěny, jsme si „ pro útěchu“ objednaly snacks s doručením do pokoje, tzv. room service. U baru jsme se zklidnily studeným exotickým nápojem a kynuly Santa Klausovi na pozdrav. Do třetice všeho dobrého i zlého, co se nestalo dál – podnos s pochutinami byl přinesen dříve, než jsme došly nahoru a byl ponechán u dveří na zemi – barbarský to zvyk!! – a kdo si na nich pochutnával? Divoké kočky!! Takže jsme jen nevěřícně zíraly!
Malajsko je jako dvě země v jedné, rozetnuta napůl Jižním čínským mořem. Rozkládá se na jihu Malajského poloostrova a na severu ostrova Borneo. Trochu z historie – nejstarší obyvatelé přišli asi 300 let př. n. l. z Číny a vytvořili prosperující obchodní společnost, obchodovali hodně s Indií a s Čínou. V roce 1509 přišli Portugalci, začala evropská nadvláda, roku 1614 byli vystřídáni Nizozemci, Britové přibyli 1795 a roku 1819 získali i Singapur. Na severu Bornea založil anglický dobrodruh James Brooke roku 1841 dynastii bílých rádžů ze Sarawaku, jež vládla oblasti 100 let. Za druhé světové války byla Malajsie okupována Japonci, po válce začíná malajská válka za nezávislost a sjednocení, podařilo se to v r.1957. V roce 1963 byly připojeny ostrovní státy Sarawak a Sabah na Borneu. O dva roky později opustil federaci ostrov Singapur a prohlásil se nezávislým městským státem. V Malajsii žije skoro 30 mil. obyvatel, směsice ras – 52% Malajci, 27% Číňané a 9% Indové, plus málo jiných. Politickou moc v zemi mají v rukách Malajci, ale Číňané ovládají hospodářství. Hlavním náboženstvím je islám (55%), ale jsou zde i budhisté, hinduisté i ti, kteří vyznávají některé z čínských náboženství a asi 6% křesťanů. Mezi hlavní průmyslová odvětví země patří zemědělství, těžba ropy, hornictví a další. V posledních pětadvaceti letech prožívá Malajsie rozkvět, který ji umožnil se změnit ze země třetího světa v převážně průmyslovou zemi. Malajský poloostrov je směsice kultur, kdežto Borneo je stále divočina s orangutany a domorodými kmeny, sběrači lidských lebek i lidojedů. (Při jiné návštěvě této země jsem se byla u nich podívat, ale naštěstí neměli na mne chuť, haha)! Je zde i nádherný přírodní park Gunung Mulu s přírodou vytvořenými jeskyněmi a skály s granitovými špičkami, tzv. pinnacles. Letěla jsme přes ně, byla to nádherná podívaná!
Svatba mého syna byl křesťanský obřad, ale v jiné verzi. Původní je dlouhotrvající a trvá to několik týdnů, než si ženich může odvést svoji nevěstu jako již svou manželku do společné ložnice. Naštěstí existuje i krátká obměna, ale hlavní obřad začíná vždy v domě nevěsty. Po okázalých ceremoniálních projevech nevěstiných rodičů k přijmutí ženicha do rodiny a kdy je i obdarován, jako punc toho, že je akceptován, je na řadě kněz, který pár oddá. Následovala by odluka novomanželů na pár týdnů, ale v našem „zrychleném“ obřadu to bylo jen pár hodin. Po odluce se oba sejdou, nevěsta si mezitím vyměnila šaty, opět za bílé, následuje velké objetí a tradiční svatební zvyky. Hostina už na nás ale v restauraci čeká a tak se jede. Ke stolu přišly skoro dvě stovky svatebčanů, jedlo se kolem kulatých stolů s mnoha chody! Samé mořské „nestvůry“, jak já jim říkám, ani jsem se neptala co jím, ale vím, že jen jedna mi nějak do krku nechtěla jít. Vše bylo ale velmi chutně připravené a obsluhující personál v černé livreji to uměl! Na svatbách není zvykem popíjet alkohol a jíst upejpavě. Taktéž se nehledí na to, kolik fleků z jídla zůstane na bílém ubruse. Nový stolující, nový čistý ubrus, pračka to vypere. Po obědě opětná odluka manželů (to by byl další týden) a oddech pro svatebčany. Večer hlavní hostina v krásně vyzdobené hotelové místnosti. Nevěsta měla opět jiné šaty, opět vkusné bílé – více šatů k převlekům svědčí o statusu rodiny, stejně tak jako počet chodů jídel při hostině. Všimla jsem si, že i někteří hosté se převlékli, jen já měla na sobě celý den stejnou róbu! Co je velmi rozdílné od svateb, na které my jsme zvyklí, že za prvé - se nepije alkohol, tudíž přípitky byly jen s nealkoholickými bublinkami; za druhé - není tance; za třetí - se rychle sní naservírované chody jídla – bylo jich určitě aspoň deset – tentokráte kombinace masa a ryb; za čtvrté - patnáct minut po dojedení posledního sousta se místnost vyprázdní do posledního hosta; no a za páté - není zde zvykem dávat svatební dary, ale jen červená malá pouzdra s penězi. Takže už asi v deset hodin večer svatební hostina skončila a novomanželé měli konečně soukromý čas jen pro sebe. Jediným programem večera byly karioky a dívka co většinou zpívala, měla příjemný hlas. Moji jedinou povinností bylo stát u východu, podat ruku a poděkovat všem hostům, že přišli. Tahle jedna svatba ale nestačila, následovala druhá, tato již jen civilní, na úřadě v Hong Kongu. Jiná země, jiné mravy, jiné zákony. Aby bylo jejich manželství právně uznáno, muselo být spojení ve svazek manželský potvrzeno i zde. To jsme také zvládly, ale nevěsta měla už jen civilní šaty a k obědu nás bylo už jen sedm.
V malajském teple jsme celkem strávily horkých deset dní. Až překvapivě opulentní, k nízkému procentu žijících zde křesťanů, byla zdejší vánoční výzdoba. Bydleli zde ale také zaměstnanci Shell spol. a ti do počtu hodně přidali. Písně typu Bílých Vánoc a jiné, sice zaplavovaly všechny areály, na náměstí stál velký ozdobený strom, nescházel ani kočár se Santou a jeho soby, ale vánoční nálada se mi neustále vyhýbala. Ani nákupy na trhu nezabraly. Bodejť by jo, vždyť i čokoláda byla měkká a vánočku tu také nedostanu koupit! Prostě to nebyl pro mne onen vzrušující předvánoční čas se stupňující se denní euforií, který mám tak ráda a přičítám to zdejší jiné roční sezóně. Takže na Vánoce pro mne třeba na severní pól, ale ne do tepla! Letos budu trávit vánoční svátky s maminkou v Čechách, těším se, doufám, že ještě stihnu pár koncertů v kostele, kapři se snad stále v třeboňských rybnících chovají, třeba i trochu sněhu napadne… Purpura na kamnech, nazdobený stromeček, štědrovečerní večeře, vanilkou vonící vánočka, mísa s cukrovím, milé kolem sebe, tak nějak to mám ráda. Obchodům se raději vyhýbám, ale v této době to jaksi úplně nejde. Vždyť i jen maličkost pod stromkem potěší a hlavně ukáže, že jsme nezapomněli a trochu radosti chceme dát. A copak my, dorostenci, nerozzáří se nám oči za brýlemi nad otevřeným dárečkem? Mně ano, připadám si jako holka stále školou povinná!
Vánoce – onen magický čas neobyčejného poetického kouzla, vzpomínek na dětství, hlubokých prožitků zapsaných do naší mysli natrvalo. Poprvé, co Řím slavil narození Kristovo, podle dochovaných pramenů, to bylo 25. prosince roku 336. Odkud plyne stálá působivost těchto svátků?? Už několik let mám v notesu založen papežův vánoční citát z 19. prosince 2004, který mi připadá velmi důležitý, protože si myslím, že oslava narození Ježíška je často zaměněna anebo i nepochopena, za jen materialistický přístup k oslavám vánočního času a zapomíná se na to podstatné a tak je dobré čas od času si to znova připomenout.
Citát k Vánocům „Pamatujme na jedno: Poselství vánočního stromku spočívá v tom, že život zůstává zelený, pokud obdarováváme. Ne však tolik dary hmotnými, ale sebou samými: přátelstvím, upřímným citem, bratrskou pomocí a odpouštěním, společně stráveným časem a vzájemným nasloucháním.“
Přeji hezké Vánoce i vám.
Naďa Humlová
***