Vánoce, Vánoce, přicházejí …
Ano, blíží se nenápadně, ale žádnými malinkatými krůčky a budou tady co by dup. A zase budeme, jako každý rok, zdobit stromeček, obdivovat krásu betlémů, balit dárky, chystat slavnostní večeři s kaprem, bramborovým salátem a ozdobně rozkládat na míse naši pýchu – předem napečené vánoční cukroví. Kolikže to bude letos druhů? U dokonalých hospodyněk i více než deset, u těch méně dokonalých alespoň těch pár základních, což znamená vanilkové rohlíčky, pracny, linecká kolečka a vosí hnízda.
Vánoce patří mezi nejvýznamnější křesťanské svátky, připomínají nám narození Ježíše Krista a my rádi věříme, že se v těch dnech opravdu, kdesi v Betlémě, narodil. V Čechách se za nejvýznamnější den Vánoc považuje datum 24. prosince – jinde většinou den následující. Všeobecně se Vánoce v církvi slaví od 7. století, ale někteří teologové uvádějí, že se připomínaly už mnohem dříve a oslava je dosvědčena v Římě už v roce 336. Oslava křesťanských svátků sebou přinesla i určité tradice dob předkřesťanských, což souviselo s oslavami slunovratu. V současné době se, bohužel, do značné míry vytrácí původní náboženský význam a Vánoce mají stále více charakter svátků občanských. A s tím je spojeno i prožívání Vánoc tak zvaně konzumně a tržně a sem také právem patří znovu povzdech „bohužel“.
Nechci a nebudu už dál nikoho moralizovat a poučovat, protože sama mám tyhle mimořádné svátky hodně ráda a tak se i snažím o jejich prožití, jak jen nejlépe dovedu a stále při nich nechci nic nechat napospas z toho, s jakými přívlastky jsou spojovány. Snad jen několik málo z těch výrazů: pokojné, klidné, krásné, bílé, šťastné, příjemné.
Každopádně si myslím, že je více než zajímavé povšimnout si, jaké Vánoce bývaly u některých námi obdivovaných osobností z kulturního života a jak tyto osobnosti Vánoce vnímaly. Začnu u Jana Wericha – ten dokonce chtěl být Ježíškem, neboť kdesi o sobě řekl: „ Já myslím, že nikoho neurazím z věřících, ale já bych chtěl být Ježíšek. Měl bych hezkou maminku, hodnýho tatínka, truhláře, no a pak by mi vrtalo hlavou, co to je impérium, co to je drzost římská a co to je patolízalství, a tak bych proti tomu mluvil a lidi by mě poslouchali a někteří by nadávali a házeli po mně kamenem, já bych si toho nevšímal a říkal bych, co si myslím a dostal bych spoustu lidí na svou stranu, no a pak by mě museli ukřižovat. Silní vždycky musejí někoho ukřižovat, poněvadž by nebyli silní, to by pak lidi byli jako jsme my. To je taková vlastně úvaha ne vánoční, spíš celoroční. O Vánocích aspoň na chvilku je pokoj, narodil se totiž Syn člověka, jak na něj volali Židé. No, divili se, protože bylo málo synů člověka. A Vánoce mají jednu výhodu, že se chováme aspoň dva dny slušně.“ Z Werichových slov je jednoznačně poznat jeho celá, česká povaha. Dost parodie a humoru – chtěl by být Ježíškem – také se zobrazuje jeho trpělivost, sebedůvěra, ale i umíněnost a tvrdost – dostal bych na svou stranu spoustu lidí. Prostě Werich, vše co činil, činil s plným zaujetím. Měl hodně rád děti a ty zase milují Vánoce, takže je logické, že i Werich Vánoce miloval. Miloval je s jemným humorem, s tím svým!
Lada měl v sobě vysokou inteligenci a ukrývanou touhu po nezávislosti a originalitě, miloval venkov a přírodu a do nich umisťoval svoje umělecké nápady. Jeho zobrazení Vánoc dýchá venkovskou nostalgií a dobou, která je nenávratně pryč. Ještě, že máme ty jeho postavičky pospíchající k Ježíškovi, vodníky sedící v mrazivé noci na vrbě a pokuřující dýmku a mnoho dalších.
Třetím je mistr Jaroslav Seifert a použiji přímo básníkovo vyjádření: „Vždy o Vánocích chodíval jsem rád zasněženými břevnovskými ulicemi. U nás v Břevnově bývá sníh, když v Praze už dávno roztál. A cestou dívám se rád po oknech, kde k večeru září vánoční stromky. Bývaly to milé večerní chvíle a bylo pěkně u srdce. Jaká je to radost sednout si pak u kamen s hrnkem čaje a vzpomínat na dávné Vánoce doma.“ K tomuto člověčímu prožitku opravdu není co dodat, jen bych básníkovu vyznání ublížila.
Také Karel Čapek nezapřel ve svém hodnocení Vánoc svou povahu. Po celý svůj život se obával toho, že lidská morálka nebude stačit tempu dopředu se hrnoucího technického pokroku. Uznával pragmatismus, filosofický směr 20. století. Čapkovu povahu charakterizoval zvláštní pojem pravdy, užitečnost, hodnota, úspěšnost. Pravdivé bylo pro něho vše, co se osvědčilo svými praktickými důsledky. Nadevše ctil morálku, mravnost, lásku, srdečnost a víru v lidský rozum a cit. Z toho všeho vzniklo i jeho pojetí Vánoc, když napsal: „V tom je právě zvláštní zázračnost dárku, že radost z něho přesahuje jeho cenu. Přeju všem, aby dávali a dostávali jen dárky šťastné, třeba byly sebelacinější.“
A celé mé vánoční povídání ukončím vzpomínkami významného českého herce Rudolfa Hrušínského. Ten mnoho Vánoc prožíval v divadelní společnosti svého dědečka v malých divadelních sálcích různých hostinců v nejrůznějších českých vesnicích. Kdesi vzpomíná na vůni petrolejového vařiče, na kterém jeho babička dokázala vykouzlit štědrovečerní večeři pro celou divadelní společnost. A vzpomíná i na to, jaká byla vzájemná úcta těch obyčejných lidiček, kteří chodili na divadelní představení a těch, kteří divadlo pro ně hráli. Pan Hrušínský svou tvořitelskou silou jednoznačně patřil mezi ty, co své počínání řešil přes cit, hlubinu krásy, smyslu a pravdy a ve stejném pojetí viditelně řešil i prožívání svých Vánoc.
Takže to je ode mne dnes úplně vše – jen bych Vám všem ještě popřála, abyste si u svých stolů na Štědrý večer rozřízli jablko a z něho se na vás usmála dokonalá jadérková hvězdička – to totiž bude znamenat, že se za rok opět všichni společně sejdete. A také si pro štěstíčko dejte jeden druhému nějakou tu šupinku pod talíř. Tak šťastné a veselé!
Jana Fafejtová – Praha
***