Jsem tolerantní?
Uf, to je otázka, že? Jak k čemu, zní správná odpověď. Ano, pojem tolerance je jeden z těch mnohoznačně významových slov, jako je láska, bůh, pravda, ekologický, které bychom bez bližšího dovysvětlení neměli brát vážně. Tolerance – hmm, co já s tím?
O toleranci by něco mohli vyprávět evropští Židé nebo třeba čeští a moravští evangelíci. Pro ně onen slavný Toleranční patent císaře Josefa II., blahé paměti, neznamenal rovnoprávnost s katolíky, jak by se mohl nezasvěcený domnívat, ale pouhé strpění jejich víry.
Dnes je zase na výsost aktuální položit si onu prvotní otázku „jsem tolerantní?“ ve vztahu k přijímání uprchlíků pronikajících na náš práh až někde ze střední Afriky, Sýrie či dokonce Afganistánu. Tady se nám pojem tolerance okamžitě vymezí závorkami: „odsud až posud“. Ano, správně, tolerance přece musí mít své meze. V opačném případě, tedy bezbřehé tolerance, by to znamenalo rezignaci na naše hodnoty a zásady. Vezměme kupříkladu toleranci k nekalostem, ke zločinu, atd.
Nevím, jak vy, ale já si přesto myslím, že tolerance, aby to nebyl jen takový prázdný pojem, jako třeba „socialistické vymoženosti“ nebo „blaho lidu“, musí obsahovat prvek umenšení se. Obětování něčeho ze svých vymožeností. Tak třeba Švédové. Už zamykají. Ještě před iks lety si hlavu se zabezpečením majetku nelámali. Poté, co přijali a stále přijímají uprchlíky, je jejich klidný svět, podle švédské interpretace, úplně jinde. Také tu cítíte ony smíšené pocity z obdivu, zmatenosti až pohoršení. Je v tom láska k bližnímu, naivita humanistů nebo pokus o sebezničení vlastní kultury? Co na to odpoví Čech? A co Brit či Holanďan?
Tolerance, ať již jako osobní nebo národní vlastnost není jednou provždy daná. Vyvíjí se. Jsou to životní zkušenosti, vzdělání a prostředí, které tvoří jakési podhoubí tolerance i netolerance. Možná existuje i něco jako škola tolerance. Jednu takovou, tedy neoficiální, vám rád představím.
Mountain camp v jednom hlubokém tyrolském údolí. Převažují tu Holanďané a Němci se svými wohnmobily, karavany a stany v kategorii dva plus jedna. Neznámí lidé se tu zdraví ráno, dopoledne i přes den. Tedy kromě Čechů. Po setmění ještě nějaký čas pronikají do šumění lesa a vzdáleného hukotu dravé horské řeky tlumená slova a občas cinknutí kovového nádobí. Tedy s výjimkou Čechů. Tento východoevropský kmen se totiž vyznačuje večerním bujarým hlaholem, po němž zůstávají okolo menších stanů jeho příslušníků rozseté vyprázdněné plechovky od piva. Kemp to toleruje stejně jako přivlastňování si neskromných stanových předpolí pro účely pikniků a relaxace. Největší tolerance však panuje tradičně ke kempařům motoristům, což jsou skoro všichni. Pokud to jen prostorové poměry trochu dovolují, parkují se svými čtyřkolovými miláčky hned vedle svých dočasných příbytků. Startování studených motorů pak sytí kemp důvěrně známým odérem, před kterým není úniku. Je působivé sledovat, jak se při takové příležitosti chřípí motoristů vždy působivě rozšíří s blaženým doprovodným výrazem ve tváři.
K charakteristickým zvukům tohoto tolerantního prostředí dále patří klapání otvíraných a zavíraných dveří automobilů, neboť jejich majitelé jich užívají jako své zázemí, chladničku a další relaxační prostor. Tedy furt. Tyto zvuky zřejmě nikoho neruší. Zdá se, že pro uši motoristů působí práskání dveří naopak uklidňujícím dojmem.
Nevím proč, ale některým moderním osobním vozidlům, asi díky jejich vyšší umělé inteligenci, se při dálkovém povelu k otevření rozsvítí přední i zadní světla. Z reflektorů pak vystřelí něco jako mohutný svazek laserových paprsků, jež nekompromisně prošajnují celou řadu stanových příbytků před nimi. Ty se rázem promění v jasně rozzářené lampiony. Ó, jaká to barevná krása – viděno odněkud z nadhledu. Uvnitř toho zasaženého stanu vás však vyděsí dokonalé aranžmá epicentra exploze fosforové pumy. Pud sebezáchovy v tu chvíli velí okamžitě opustit tuto ohnivou kouli a zachránit si alespoň holý život. Jakmile vyskočíte z této smrtelné pasti, zakopnete o kolík sousedova stanu a zavyjete bolestí. Rázem je veškerá vaše tolerance na bodu mrazu. Prastaré instinkty velí k útoku a k pomstě. Vida, jak má ta moje tolerance chabé základy. Pak se však jako deus ex machina objeví protáhlá, sýrová tvář zvědavého Holanďana, kterému jsem právě rozvibroval jeho letní útulek. Chápavý úsměv s pokynutím k pokojné dovolenkové noci pod alpskými hvězdami je školou mé tolerance. Ještě chvíli zápasím s hrdinnou představou rozkopnout ty ďábelský reflektory, které to všechno způsobily a se sebeobviněním ze slabošství, jak se vzdávám chlapského boje, ale již mně to dochází.
Může se mi ta kempová tolerance líbit nebo ne, ale když tady chci zůstat, nezbývá mi, než se umenšit a něco z toho svého ega obětovat. Strpět, jako tehdá vládnoucí Habsburkové, ty české a moravské heretiky. Pro toleranci. Asi to tak nějak funguje i v širší společnosti, v sjednocené Evropě, ve světě… Nejspíš už tušíte, že to vůbec neznamená, že od teď začnu tolerovat všechno to, co se mi nelíbí. To ani náhodou. Ale že s tou svojí tolerancí-netolerancí něco dělat musím, je nabíledni.
Srpen ’15 – Miroslav Petr
***