The True North Strong and Free...
1.
Letadlo vzlétlo z torontského mezinárodního letiště. Bylo pozdní sobotní odpoledne téměř na konci září. Počasí bylo stále čerstvě podzimní: zářivé indiánské léto. Letadlo se chvílemi ztrácelo v bílých mracích, aby po krátké chvíli opět nerušeně stoupalo ke stmívající se ontarijské obloze.
Seděl jsem u okýnka a pozoroval mizející torontský horizont. A tam, kde tento horizont mizel, se mi začal zjevovat pravý horizont Kanady: nekonečné prostory podzimních javorových lesů, lesklé odrazy severních jezer v oblasti Muskoky a Algonquinského parku. Vlevo jsem zahlédl poloostrov Bruce a záliv Georgean Bay, který je součástí Huronského jezera. Tento nekonečný obzor byl ohraničen nedohlednou řadou bílých ontarijských mraků, které pluly po tmavnoucí obloze ze severozápadu na jihovýchod a jako ve snu něžně nadnášely stoupající Airbus.
Ontarijské nebe a jeho mraky: jedinečný přírodní úkaz širokých, ale ne příliš hlubokých a dlouhých mraků, seřazených vedle sebe a nehlučně putujících po kanadské obloze. Když se mraky neobjevily, vždycky jsem se cítil nějak ochuzen, něco mi ten den chybělo a neklidně jsem usínal. Mraky jsou věrnými společníky bytostí, které vzhlížejí vzhůru, protože kde jinde lze mraky nalézt a obdivovat a radovat se z jejich přítomnosti než právě na obloze.
Obloha nyní tmavla a letadlo mířilo vstříc noci východním směrem. Mírně se stočilo doprava a nyní již letělo nad řekou svatého Vavřince, blížilo se k Montrealu a za chvíli už bylo vidět světélka blikajícího Quebec City. Díval jsem se, jak se mohutná Vavřincova řeka stává mohutnější, jak se otevírá náruči Atlantického oceánu, který ji přijímá a zklidňuje. V tomto klidném objetí jsem z desetikilometrové výšky ještě krátce zahlédl malé tečky obrovských zámořských lodí: obrysy Labradoru a zářijová noc.
2.
Kanada. Jak zní toto vlastní jméno, když ho vyslovíme? Tři rozdílné souhlásky a tři stejné samohlásky. Šest písmen. Tři slabiky. Jaký obraz se nám zjeví před očima, když vyslovíme tyto tři slabiky, těchto šest písmen? Uvidíme obraz? Zaslechneme melodii? Píseň? Nebo jen šepot? Šelest padaného listí? Burácející vichry severských sněhových bouří? Obzor, který je rozsáhlejší než imaginace? Je to nepopsatelný rozměr? Nezachytitelný? Neslyšitelný?
Kanada je sever. Kanada je určena severním směřováním: voláním vodních ptáků severních jezer, vytím vlků a nedohledností severních lesů. Jsou to souhlásky divočiny, která neustále směřuje na sever. Jsou to samohlásky pádlující po jezerních hladinách. Jsou to slabiky překonávající sněhové bouře. Jsou to písmena usínající u javorových ohňů.
Spisovatel a přítel Barry Callaghan mi jednou vyprávěl příběh, který se udál v dávné minulosti a byl zaznamenán prvními evropskými cestovateli a objeviteli: když Jacques Cartier připlul k ústí řeky svatého Vavřince a rozhlédl se po okolní krajině, poznamenal: Toto je země, kterou dal Bůh Kainovi. Kameny, stromy a voda. Také spekuloval o tom, že snad přistál u břehů bájné Arkádie. A tak Kain vyrůstal v Arkádii, kterou později Francouzi pojmenovali Quebec. Portugalci ji nazvali Ca Nada, což znamena NIKDE.
Do jaké země jsem to přijel, k jakým břehům jsem to připlul a proč právě tato bájná země NIKDE se mi stane VŠÍM, zemí VŠUDE a NIKDE, kde kameny, stromy a voda, tyto elementární živly hledící severním směrem, navždy poznamenají mou orientaci. Odešel jsem na západ, abych zůstal fascinován severem...
3.
Najedl jsem se. Koupil chleba. Dostal jsem zaplaceno a vyšel do horkého sobotního odpoledne. Byly to mé první peníze, které jsem si vydělával ve své nové zemi. Dostal jsem padesát pět kanadských dolarů za dopolední práci při prodeji pekařských výrobků v tržnici St. Lawrence. První léto jsem každé brzké sobotní ráno přijížděl nejprve autobusem ze severu po Yonge Street a pak pěšky chůzí do věhlasné torontské tržnice. Byla to skvělá příležitost procvičovat anglický jazyk, učit se vnímat a vstřebávat novou kulturu, nový způsob života, nové kulinářské výrobky, obdivovat toto místo nejroztodivnějšího množství a barev potravin: čerstvé zeleniny, ovoce, masa, ryb, sýrů, specialit z celého světa, slavných montrealských bagels, oliv a čerstvých těstovin, sladkých oplatků a jiných dobrot, o kterých jsem neměl nejmenší tušení, že existují. Zde jsem se učil rozeznávat a uvolňovat své ztuhlé vnímání, rozpouštět iracionální všudypřítomný strach dřívější rudé reality v nejrozmanitějších vůních indických koření a nespočetných druhů rýží, fazolí, bobů, káv a čajů. V malých občerstveních jsem ochutnával chutě a nápoje svobody a s každým novým soustem, každou novou sobotu, jsem plnil své tělo novou porcí z nepřeberného jídelního lístku kultur celého světa. Svoboda není nějaký abstraktní pojem hladových filosofických traktátů: je to panenský krétský olivový olej, smetanový sýr z Filadelfie, uzené lososí plátky z Britské Kolumbie, čerstvá vonící porce kašmírské rýže Basmati. Svoboda musí chutnat. Svoboda musí vonět. A St. Lawrence Market je místo chutnající a vonící svobodou na rohu ulic Front a Jarvis.
4.
Café Litost.
Lítost je české slovo nepřeložitelné do jiných jazyků. Označuje pocit nesmírný jak roztažená harmonika, pocit, který je syntézou mnoha jiných pocitů: smutku, soucitu, sebevýčitek i stesku. První slabika toho slova, pronesená s přízvukem a dlouze, zní jako nářek opuštěného psa. (Milan Kundera)
Posadil jsem se ke kulatému secesnímu stolu a objednal jsem si kávu. Listoval jsem ranními novinami v ospalém tichu šeptající kavárny. Občas se ozval zvuk otevřené, bublající sody a téměř nezachytitelné žblunknutí kostky cukru do černé tekutiny. Prošedivělý, starší pán s plnovousem a malými brýlemi na tváři roztažené jak harmonika se rozhlížel po místnosti; díval se směrem ke dveřím. Občas, sotva znatelně, pohladil po hlavě svého psa, který odpočíval u jeho nohou. Zdálo se, že na někoho čeká.
Články mne mnoho nezajímaly; příjemně jsem se nudil. Pán s tváří jako hudební nástroj náhle vstal od svého stolu u okna a běžel směrem ke dveřím. Vzhlédli jsme společně, já a jeho pes, ale on už zmizel v hluku ulice; jen jeho malé, kulaté brýle zůstaly ležet na secesním stole jako smutná výčitka bouchnutí a útěku.
Torontská podzemní dráha je dlouhá a přímočará jako kanadská identita. Žádná zákruta, žádné stoupání či klesání. Jen čtyři nekonečně dlouhé světové strany. Ze severu jede vlak na jih. Když už se zdá, že zastaví někde u Mexického zálivu, vlak uhýbá, poprvé a naposledy, tvarem písmene "U" a uhání odražen znovu na sever. Neodráží se však od teplých, písčitých pláží, ale od studeného jezera. Technika se odráží od přírody a žene se zpět do rozlehlých severních končin nesmírné kanadské divočiny, kde vlci vyjí a jízdné se již nevybírá.
Dráha podzemní se občas proměňuje, jak bývá zvykem v severoamerických městech, v dráhu nadzemní. Pokud svítí slunce, dopadají paprsky na koleje a vlak září. Pokud prší, vlak je mokrý! Mezi stanicemi Rosedale a Summerhill jede vlak v nadzemí. V listopadu je už listí z velké části opadané a stromy i křoví se zdají bez života; hodně prší. Okno budovy, které jsem uviděl z vlaku nadzemní dráhy bylo polokulatého tvaru a mělo své jméno: Cafe Litost! Déšť ustal a nadzemní dráha se opět proměnila v tunel. Vystoupil jsem a vydal jsem se najít kavárnu nepřeložitelného jména.
Otevřel jsem dveře, ale kavárnu jsem nenašel. Jen v příšeří chodby do mne neopatrně strčil spěchající starší pán s plnovousem. Tápal po klice a tak jsem mu raději dveře na ulici otevřel sám. Stačil jsem se ho jen chvatně zeptat na kavárnu Lítost. Nevěděl. Zeptal jsem se ho na slova, která byla napsaná na polokulatém okně. Nezdál se být jistý, že rozumí mé otázce...
Komu tedy patřilo okno se slovem nepřeložitelným do jiných jazyků? Jaká syntéza vůní káv přiměla myšlenku k polokulatému znaku? Jak veliká musela být bolest a stesk člověka, který si chtěl otevřít kavárnu s lítostí tak nesmírnou, že po ní zůstalo jen polokulaté okno s českým slovem zapomenutým a odsunutým na periférii kanadského velkoměsta?
Kavárnou se nesl dlouhý, smutný, teskný nářek psa, kterého pán opustil bez výčitek, bez soucitu. Pohladil jsem ho a opatrně jsem zvedl brýle z mramorové desky. Byly to staré, kulaté brýle s obnošenými rámečky beze skel. Zaplatil jsem a vyšel jsem do deštivého listopadového podvečera. Ke stanici podzemní dráhy je to z kavárny jen několik minut chůze.
5.
Pro každého z nás existuje na tomto světě místo, které propojuje existenci nepopsatelným rozměrem sounáležitosti: v tomto místě si plně uvědomujeme a zároveň cítíme ve svém fyzickém i duchovním těle bod, který spojuje veškerou metaforu významu a smyslu lidské existence. Na tomto místě se otevírají zakopané poklady, které se nevyčíslují finanční či historickou hodnotou, ale hodnotou slov a vět, které zůstávají vždy nevysloveny. Jsou tichem, které slyší jen ten, ke kterému toto bezesloví, toto, jenž je, promlouvá: skrze tento bod přicházíme na tento svět a také z něho odcházíme.
Sedím na pobřeží jezera Opeongo. Hladina je mírně zčeřená odpoledním vánkem. Po obloze plují ontarijské mraky: jsou to ony ne příliš hluboké a dlouhé, ale zároveň široké mraky, seřazené vedle sebe a nehlučně putující po kanadské obloze. Mraky jsou jako nespočetné kanoe, které plují po tomto největším jezeře provinčního parku Algonquin.
Park je přibližně osm tisíc kilometrů čtverečních divočiny: vody, nekonečných javorových lesů, lesních cest, skal, vyhlídek, kempovacích míst, vlků, černých medvědů, losů, zpěvných ptáků, sov a bobrů. Když se světlo dne mění ve tmu noci, sedím u plápolajícího ohně, pozoruji hvězdy, Venuši a Mléčnou dráhu, a poslouchám ticho, které není rušeno jediným umělým zvukem postmoderního světa: hladina jezera ztichne a náhle se ozývá tklivé volání vodního ptáka, kterému zde říkají loon. Jeho volání prořezává ticho hasnoucího dne a přicházející noci. Zpěv tohoto vodního ptáka je nejvíce hmatatelným ztělesněním kanadské zkušenosti. Bez této zkušenosti se nelze přiblížit k pochopení onoho prostoru a bytí, kterému se říká Ca Nada. Hlas a volání loona je metaforou této nekonečné země severního pohledu: kameny, stromy a voda.
Pravidelné pádlování po algonquinském jezeře v sobě ukrývá onu svobodu objevování a cest, na které se vydávali první poutníci a objevitelé nového světa. Pravidelné pohyby rukou, které pádlem rozřezávají hladinu jezera, ukrajují této svobodě krajíce k nasycení. Jestliže svoboda musí chutnat a vonět, musí se také pohybovat v kanoi a pádlem ukazovat směr cesty. Když poutník a cestovatel po celodenním pádlování jezerem přirazí kanoe ke břehu a utáboří se v jeho bezpečí, je nutné rozdělat oheň a nasytit unavené tělo. Tyto zcela elementární činnosti se ozývají podvečerním tábořištěm: postavení stanu, sekání dřeva, praskot ohně, příprava jídla, tichá modlitba, večeře, zavěšení baťohů vysoko mezi stromy. Usínání v přítomnosti algonquinského parku a slábnoucího volání vodního ptáka, kterému zde říkají loon, se stává vesmírným bodem, ke kterému se vztahuje naše existence, od kterého naše existence odplouvá. Hladina jezera odpočívá: nový den se neznatelně spřádá v pavučině noci. Polena praskají. Odlétající jiskra občas prozáří večerní tmu. Vzdálené volání divočiny zklidňuje naše sny: šedý kanadský vlk nás bezpečně provede tmou noci.
6.
Ale ze všeho nejvíc se mi stejně líbí ty žluté hydranty na ulici Queen Street východně od torontského centra v oblasti, která se jmenuje Beaches. Před obchodem, kde se prodávají cigarety, noviny a jiné drobnosti, například žvýkačky Wrigleys, jsem našel ten nejkrásnější žlutý hydrant, jaký je možné si představit. S takovým jsem se vždy chtěl spřátelit. A najednou tu tiše stojí: nenápadný a přítomný a těch příběhů. Nesmí před ním nikdo parkovat, má pořád rozhled a tak vidí, co se děje v jeho okolí, v zimě se musí čistit a odhrabávat a v létě natírat, aby stále krásně žlutě zářil a byl vždy připraven poskytnout svou základní službu. Ale přesto se mi zdá, že hydrant tady není jen od tohoto poslání. Jeho bytí určitě v sobě skrývá daleko více poezie, než jsme si ochotni připustit. Těch slov a vět a veršů a barev a obrazů a písní, které v sobě ukrývá. Lidé si myslí, že je to voda, která z něho stříká, ale všechno je to jinak. Kdepak voda. Až budete na Beaches, Queen Street East, tak si toho žluťáska najděte. Posaďte se k němu a poslouchejte.
7.
Setkání s původními obyvateli země, kterou sami ve svých nespočetných jazycích nazývají zcela jinak než Ca Nada, a která se v jejich horizontu nestala a nestává onou ohromnou zemí kamenů, lesů a vody, je vždy připomínkou hledání vlastní identity, se kterou má tato země stále nevyjasněné stíny minulosti, přítomnosti i budoucnosti.
Sedíme u ohně v malé zátoce na ostrově Manitoulin, který se nachází uprostřed vod Hurónského jezera. Frank, jak si dnes říká odjibwejský náčelník, nám zprostředkovává své mládí, život a práci v daleké cizině a jeho touhu znovu obnovit tradice a jazyk svého kmene mladé generaci. V zátoce je postaveno několik tee-pee, ve kterých mohou přespávat návštěvníci tohoto indiánského území, resp. území původních obyvatel. Přes zátoku k nám doléhá hlučná hudba elektrických kytar, kláves a bubnů. Každoroční setkání pow-vow původních obyvatel na ostrově Manitoulin vrcholí. Až oheň dávno vyhasne, budou se mnozí jeho návštěvníci vracet povzbuzeni alkoholem k tiché zátoce a usínat v bezpečí tee-pee. Smutný pohled Franka prozrazuje nejistotu budoucích očekávání. Brzy ráno odjíždíme, zahaleni mlhou zátoky. Čeká nás dlouhá a sychravá cesta k Hořejšímu jezeru.
V muzeu Glenbow v centru Calgary mi vypraví Joe James z kmene Black Crow o svém dětství, o alkoholismu svého otce, o alkoholismu, které bylo všudypřítomné v rezervacích, kde vyrůstal na prériích rodné Alberty, vyprávěl mi o dědečkovi, který měl dvě ženy a pak ženy tři. Jeho vraní, dlouhé, černé vlasy mu splývají na záda a barevná čelenka zdobí jeho hrdý pohled. Tento pohled se jakoby stále pohybuje na horizontu našeho rozhovoru. Tento hrdý a zároveň plachý pohled prozrazuje bolest generací, která je pochopitelná a srozumitelná jen těm, kteří prožili podobnou historickou zkušenost.
Na soutoku dvou ohromných řek Skeena a Buckley v severní Britské Kolumbii se nachází historická vesnice původních obyvatel kmene Gitxsan, Ksan Historical Village. Mezi malou komunitou New Hazelton a vesnicí Kispiox jsme se setkali s výtvarníkem tohoto kmene Roy Henri Vickersem. Bydlí na břehu řeky Skeena v krásném dřevěném domě, který si vybudoval sám se svými indiánskými přáteli. Tak jako mnoho jiných příslušníků z kmenů původních obyvatel se rozhodl přestěhovat z velkoměsta do míst, odkud pochází a zde se pokusit navázat na ztracené tradice svého kmene. Skrze výtvarné umění promlouvá ke svým vrstevníkům a mladé generaci: obnova původního jazyka, umění lovu, porozumění přírodě, jejím zvukům a stínům, porozumění cestám Měsíce a Slunce, obnova tesařských tradic při stavbách dlouhých dřevěných domů, zpracování mytologických příběhů ve výtvarném projevu. Jak úspěšná bude jeho cesta domů? Je možný návrat domů?
Na břehu Tichého oceánu ve městě Prince Rupert nastupujeme na noční trajekt, který s námi připluje na nejzápadnější území Kanady, souostroví Queen Charlotte Islands neboli Haida Gwaii. Není přesné napsat neboli Haida Gwaii, protože příslušníci kmene Haida nechtějí o svém území hovořit jinak než Haida Gwaii. Přistáváme v malém městě Skidegate a následující čtyři dny budeme trávit na těchto jedinečných ostrovech. Andy Wilson, náš Haida průvodce, hovoří se stejným zaujetím, hrdostí, bolestí a nadějí jako Frank, Joe James, Henri R. Vickers a další, se kterými jsme se cestou bájnou Arkádií setkali. Stává se výtvarné umění oním ztraceným klíčem k pochopení a obnovení tradic, tak krutě a nemilosrdně zpřetrhaných v nedávné minulosti? A nejen výtvarné umění: tanec, stavba kánoi, řezbářské a tesařské práce, lov, rybaření, ochrana životního prostředí a původního prostoru, těžba dřeva, původní jazyk a jeho písemný záznam. Všichni s námi hovoří v anglickém jazyce a Ca Nada je slyšitelná v jejich kanadském akcentu.
Je možné v internetovém světě MP3 a YouTube vychovávat v jazycích, kterými hovoří jen nepatrná a stále se zmenšující část obyvatel toho či onoho kmene? Nestávají se historické vesnice původních obyvatel jen jakýmsi skanzenem, který občas přivítá zvědavého turistu, který zabloudí na tato světem zapomenutá místa? Není autenticita nahrazena finančními ohledy a pábením kreditních karet? Nejsou tato místa jen jakousi idylickou Arkádií, ke které vzhlíželi první Evropané, když přistáli na břehu země, kterou Bůh daroval Kainovi?
8.
Leonard Cohen dozpíval svou píseň o tom, že se snažil být ve svém životě svobodný jako pták na drátě elektrického vedení. Lidé vstávají a tleskají. Tleskají dlouze, vyvolávají svého křehkého montrealského milovníka všech žen a něžných ztroskotanců a Leonard přichází a se svým doprovodným sborem tří krásných žen a všemi hudebníky končí nezapomenutelný večer ve slavné torontské koncertní síni Massey Hall něžnou písní inspirovanou biblickou Rút: Nenaléhej na mne, abych tě opustila a vrátila se od tebe. Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou Hospodin udělá, co chce. Rozdělí nás od sebe jen smrt.
Po více než dvaceti třech letech zažívám podobný obraz v pražské sportovní hale. Je téměř konec září 2008. Počasí je stále čerstvě podzimní: zářivé indiánské léto a Leonard Cohen poprvé zpívá své písně českému publiku. Zpívá lidem o tom, že se je snažil už mnohokrát opustit a ukončit tento koncert a lidé se smějí, tleskají, vstávají a vyvolávají křehkého kanadského milovníka žen a něžných ztroskotanců: nenaléhej na nás, abychom tě opustili a vrátili se domů. Nechceme, aby tato noc skončila. Kamkoli půjdeš, chceme tam jít také, kdekoli zůstaneš, i tam si připravíme postel k spánku…
9.
Hladiny jezer se jako kruhová pouta uzavírají a v hale se rozsvítilo. Příští koncert už bude patřit jinému publiku. Ale písně budou nadále inspirovat a odpovídat hladovým i nasyceným. Ať každý poutník přistane ke svému břehu a tam ať nalézá svou radost i svůj stín: kameny, lesy a voda. Letadlo letí noční zářijovou kanadskou oblohou a tak jako mytologický pták původních obyvatel Thunderbird se mi i tento zázrak moderní digitální technologie stává svobodným ptákem na drátě elektrického vedení. Opouštím břehy bájné Arkádie, abych je znovu nalézal v ozvěnách javorových lesů a volání vodních ptáků, abych je nacházel v otázkách položených a nikdy ne zcela jednoznačně zodpovězených, protože v hlubinách mé nejtajnější existence se mi zjevuje nekonečný horizont země, která je mi VŠÍM a kde NIKDE je mým domovem.
Karel Foustka, 28. října 2008
***