Letecký den v Edenvale a nestárnoucí vozidla

Již se stalo tradicí, že druhou sobotu po srpnovém dlouhém víkendu, se koná na letišti Milana Kroupy v Edenvale letecký den spojený s přehlídkou starých automobilů. Historii tohoto letiště popsal Josef Čermák
podrobně v knize Rozlet, která má vyjít v těchto dnech v anglickém překladu Paula Wilsona. Při minulé návštěvě leteckého dnu v roce 2013 se mi dokonce podařilo se proletět nad Wasaga Beach a přilehlým okolím. I když letos v sobotu 8. srpna v Torontu pršelo, předpověď na odpoledne byla příznivá a tak jsme s Martinem Přibáněm do Edenvalu vyrazili. Původně s námi měl jet nestárnoucí Josef Čermák, ale tentokrát mu to nevyšlo. Doufejme, že příště. O létání nad Rajským údolím, jsem psal v 13. čísle Satellitu z roku 2013 a o svých zážitcích s mojí první cestou letadlem ve 4. čísle z roku 2012.
Dnes bych se proto chtěl věnovat nedílné součásti leteckého dnu a to přehlídce starých vozidel. I letos jich bylo na letišti požehnaně. Dokonce jsem na vlastní oči spatřil aerovku z roku 1935
Jerry Formánka. Pravda trochu mne zklamal, protože do Edenvale s ní nepřijel, ale pouze jí přivezl na tahači, takže nevím do jaké míry je funkční a jestli by vzdálenost 180 km urazila bez úhony. Skutečností je, že kdyby tento stroj selhal, pak by se teprve mohla použít náhradní doprava. Kromě toho jsem ale spatřil tatrovku, která byla ještě o rok starší.

Jedna dívka ve filmu Dušana Hanáka Den radosti, říká: „Milujeme staré věci, protože je na nich vidět čas!“ Na starých automobilech je skutečně vidět čas. Většinou se jich mnoho nedochová. Dříve než se dostanou do kategorie veteránů, skončí na smetišti nebo ve šrotu, protože se za ojetinu jejich majitel stydí.

Byly však doby, kdy vlastnit jakýkoliv automobil bylo znakem pracovitosti a navíc každé motorové vozidlo přinášelo do rodiny radost. V té době byla i motorka Jawa 175 luxusem. Jediný, kdo v celém příbuzenstvu vlastnil automobil byl strejda Pepík z Kutné Hory. A já jsem byl na to náležitě hrdý. Vždycky jsem tvrdil, že sice nemáme auto, ale že můj strejda ho má. Strejda byl totiž nesmírně pracovitý truhlář a my jako děti jsme jezdili do Kutné Hory na prázdniny.

Jednou jsem u něj mezi nářadím objevil metr (přesněji řečeno žlutý dvaceticentimetr) a malý svěrák. Strašlivě se mi tyto dva nástroje líbily a začal jsem loudit. Teta Růža, jeho manželka, mně řekla, že ten metr by mně strejda mohl dát, ale na ten svěrák nemám nárok, protože ho strejda potřebuje. Usnul jsem s nadějí, že budu mít aspoň skutečně pravý, nefalšovaný žlutý dřevěný metr. Když jsem se ráno probudil a měl jsem jet do Prahy, teta mi sdělila, že nejen metr, ale i svěrák si mohu odvézt. Metr nevydržel dlouho, ale svěrák mně sloužil až do odjezdu do Kanady dalších pětadvacet let a pak ho převzal můj bratr.

A strejda Pepík měl garáž, v které stále něco kutil. A jednoho dne se objevil skutečný automobil – veterán. Krásný zelený opel z roku 1934. Ani v dnešních SUV není tolik pohodlí. Pravda maximální rychlost byla asi šedesát kilometrů za hodinu a do kopců se vůz mírně zahříval. K tomu měl vedle volantu teploměr, na kterém byla nejprve hodnota 60°C, to
když se automobil rozjížděl, 80°C bylo, když se vyjelo z Kutné Hory a pak již bylo dvakrát 100°C. První stovka znamenala, že se auto mírně přehřálo. Druhá červená stovka značila nebezpečí výbuchu. Patnáctiminutová pauza následovala vždy po třiceti až čtyřiceti kilometrech. Cesta do Prahy byla obvykle s jednou přestávkou. Cesta do Krkonoš z Kutné Hory obvykle s dvěma. Ta druhá bývala ve Vrchlabí, před stoupáním do Strážného. Jenže ve Strážném toulky s oplem nekončily. Pamatuji se na jeden výlet na Zlaté návrší, kdy ručička byla již na druhé stovce a zelený automobil vařil, že se na něm jen mouchy škvařily. Strýc zastavil před nějakou horskou chatou, vypustil vodu z chladiče a nalil tam studenou. Chladič nepraskl a my jsme pokračovali dál.

Další vizí strýce Pepíka bylo udělat z opela tudora. Psal se rok 1958 a strýc měl jet poprvé do zahraničí. Dnes nevím, jestli to mělo být do Lipska na veletrh nebo do Bruselu na světovou výstavu. Když došel k autobusu, sednul si na lavičku a dostal infarkt, bylo mu 51 let. Z opela se později skutečně stal tudor, ale už to nebylo ono, i když se již do kopce tolik nezahříval.

Další zkušenost přišla o pár let později. To již jsem chodil na průmyslovku a měli jsme krásnou mladou učitelku matematiky Irenu Merglovou. Ačkoliv jí nebylo snad ani třicet, byla již po druhé vdovou. Naše sympatie k ní byly o to větší, že jezdila do školy starou aerovkou. Jednou jela opět z Holešovic do Panské ulice a její stroj zkolaboval někde na náměstí Republiky a potřebovala aerovku dopravit na školní dvorek. Když vstoupila do
třídy a vyslovila požadavek, či prosbu, jestli bychom aerovku nedopravili před školu, okamžitě se objevil les rukou ochotných studentů. K přepravě vozu po Příkopech byla paní učitelkou vybrána skupina deseti mladíků. Podle popisu jsme nalezli nám známý vůz. Usedl jsem za volant, zbylá skupina devíti, ačkoliv by stačil jeden nebo dva, začala tlačit. Vůz se řítil asi patnáctikilometrovou rychlostí středem města. Příslušník VB u Prašné brány nám pokynul, takže jsme projeli první křižovatkou bez zastavení. Točil jsem volantem a při tom jsem měl stále sešlápnutou spojku. Chvíli šlo auto mírně doprava, pak zase doleva. Pravda, trochu jsme šněrovali jednu z hlavních pražských ulic, po které v té době ještě jezdily i tramvaje. Pak však přišel okamžik pravdy a já měl zabočit doleva. Tým, který rozjel auto zastavil, ale aerovka setrvačností jela dál. Otočil jsem to tedy doleva do Pánské ulice, která byla již tehdy jednosměrnou. Když jsem najížděl z protisměru do jednosměrky, vyřítila se proti mně zcela nová tatra 603 a já s hrůzou očekával čelní náraz. Sundal jsem nohu z pedálu spojky a nějak instinktivně šlápl na brzdu. Zkušený řidič vládního vozidla udělal podobný manévr a obě auta se zastavila pár centimetrů od sebe.
Můj protijezdec byl maximálně rozrušen a začal něco hulákat, že jsme mohli poškodit nové vozidlo v hodnotě asi sto tisíc korun. Já byl pro změnu zelený jako jarní ještě nerozkvetlá louka. Pokoušel jsem se vymumlat slova omluvy. Pouze prostořeký Thienel zachránil situaci: „Vy s tím vašim křápem naděláte, ale my jsme mohli mít teprve škodu!“

Řidič T-603 se nezmohl na slovo a my jsme v klidu dopravili auto na školní dvorek. Právě se končila hodina matematiky a když se paní učitelka, zeptala, jestli vše bylo bez problémů, ujistili jsme jí, že vše proběhlo bez nejmenšího problému.

Kdo ví, jestli Jerry Formánek nemá aerovku od paní učitelky Merglové. Těch zachovalých aerovek v roce 1964 nebylo mnoho a ta paní učitelky byla ještě zachovalá, i když možná stejně nepojízdná nebo jen občas pojízdná.

Aleš Březina

***