Památník obětem komunismu
nebo
předvolební dárek voličům?
Dárky potencionálním voličům nejsou ovšem zločinem, zvlášť když jsou zaplaceny samotným dárcem. Dokonce je můžeme považovat za jednu z nejdůležitějších povinností politických vůdců. Kolik lidí v sobě najde mravní sílu odmítnout jmenování do Kanadského senátu, instituce tak výlučné, že o jejím členství rozhoduje jediná osoba, ministerský předseda druhé největší země na světě; takže poněvadž kanadské senátory nikdo nevolí, tak kanadským občanům nic není do toho, jak si noví senátoři ve svých rolích vedou. Abych nezapomněl, senátoři jsou dobře placeni. A navíc jejich zaměstnání jim nabízí i možnost vedlejších melouchů. Už ten titul stojí za drobný hříšek. Nynější kanadský ministerský předseda Stephen Harper se do této dárkové akce pustil už před několika roky. Mezi lidmi, které takto poctil byly politické a televizní hvězdy, lidé, kteří vládli perem i jazykem, prostě lidé, od kterých se dalo očekávat, že v příštích volbách, které dnes už jsou za rohem, rozhodí sítě, v nichž uváznou statisíce konzervativních hlasů. Překvapivě značný počet těchto hvězd se do melouchování pustil s takovým elánem, že končí před soudem. To poslední jmenování senátora Dona Mereditha svádí k zamyšlení se nad politickými Harperovými schopnostmi, ačkoliv každý, komu se podařilo vyhrát dvoje volby za sebou, zřejmě nemůže být docela bez politického talentu.
Nemám v úmyslu zabývat se podrobně jeho kariérou. Spíš mi jde o to pokusit se v jeho osobnosti a politické činnosti nalézt vlastnosti, které obdivuji u mužů z rodu Lincolnů, Masaryků a Mandelů, vlastnosti jako vidění světa pod zorným úhlem nejen občana jedné země, nejen prchavého okamžiku své vlastní existence, ale vidění, které dovolilo Churchillovi vidět Anglii očima Julia Caesara, mužů připravených riskovat nejen majetek, ale i život pro ideál, pro pravdu, pro něco většího a věčnějšího než je kdokoliv z nás.
Jestliže některé osoby, které Stephen Harper jmenoval do senátu mohou zpochybnit kvalitu jeho soudnosti při posuzování jednotlivců, jiná jeho stanoviska vrhají nelichotivé světlo na soudnost v otázkách, jež přesahují rámec jeho (a naší) doby jako například jeho příslušnost k nevelké skupině světových politiků, kteří odmítají varování skoro celé vědecké generace (ale i mužů svědomí světa jako dnešní papež), že zlehčováním dopadu oteplování podnebí si hrajeme s budoucností svých potomků; nebo jeho zřejmá ochota vést válečné tažení proti islámu jakoby zapomněl výsledky nedávných intervencí. Důvod k této mé nerentabilní činnosti mi vnutila role, kterou hrála (a vlastně dosud hraje) osobnost ministerského předsedy v otázce postavení památníku obětem komunizmu. Myslím, že kdybych měl na otázku, kladenou v titulku tohoto článku, odpovědět teď, asi bych řekl: Obojí.
S plánem oficiálního uctění obětí komunizmu v Kanadě přišla jako první grafička českého původu, Zuzana Hahn. Úvodní scéna je známá: Poněvadž její názor byla v nedávné minulosti citován v anglickém tisku, zaznamenávám ho anglicky: Czechs and Slovaks celebrate Czech and Slovak Day at Masaryktown in Scarborough. The Canadian government is usually represented by a member of the cabinet (these days the present Minister of Defence, Jason Kenney and the Government of the Czech Republic by it's then ambassador, Pavel Vošálík. Mr. Kenney observed that he liked the monument to the victims of communism, (a hammer and a sickle with a crucified figure), and regretted that it wasn’t seen by more people. It had a dramatic name: Crucified again. Ms. Hahn was invited to Ottawa, organized a few more meetings well attended by the ethnic community, but then the best known Conservative in the group who was known for her close relationship to the P.M.s office, disappeared. And when she reappeared, she led a new, freshly formed organization. Ms. Hahn wasn’t even invited to join: she became a nonperson and the new leaders road to “glory” was secured. The Prime minister’s hand in this story has always remained hidden.
Osobně si nemám na co stěžovat. I po vymazání role Zuzany Hahn z dějin památníku, mi bylo nabízeno místo v ředitelské radě nové organizace. Nevadil by Vám způsob, jakým byla Zuzana Hahnová likvidována? Na postavení památníku jsem přispěl dvakrát. Nemám ani důvod ani touhu zabývat se Harprovou rolí v této smutné epizodě kanadské historie. Ale abych si pro sebe mohl udělat obrázek těžiště jeho osobnosti, zmíním se o třech příhodách, které tak výmluvně vykreslují charakter mužů, k nimž chovám hluboký obdiv a já si představuji, jak by v podobných situacích asi jednal pan pan Harper.
President Abrahan Lincoln, není jen autorem řeči, dedikující National Cemetery v Gettysburgu 19. listopadu 1863: „Fourscore and seven years ago our fathers brought forth upon this continent a new nation, conceived in liberty, and dedicated to the proposition that all men are created equal“, ale odkázal nám i skvosty moudrosti nemalé ceny: “With malice toward none; with charity for all; with firmness in the right, as God gives us the right.”
Tomáš Guarrigue Masaryk nejen vypadal nádherně na koni a byl moudrým vládcem, jak napsal Jaroslav Seifert: „Ten moudrý vladař žezlem růže vlád, ve chvíli smrti z ruky vypadlo mu“, ale byl i vůdcem, který byl ochotný pro pravdu riskovat domov i život. Jako profesor Karlovy university byl požádán, aby se ujal případu žida, obviněného z rituální vraždy. Masaryk došel k závěru, že obžalovaný vraždu spáchat nemohl. Praha (i studentská) byla silně rasistická a Masarykovi denně hrozilo násilí. Nescházelo mnoho a TGM se vystěhoval do USA. O pár let později (to už byl vrchním velitelem legií a v Rusku se chýlilo k revoluci) přijel do Petrohradu na schůzi politické organizace. Na náměstí, na kterém se nacházel jeho hotel, se střílelo. Vrátný hotelu se Masaryka ptal, má-li zamluvený pokoj. Neměl. „Nechtěl jsem lhát.“ Před dveřmi toho hotelu mohl skončit, ještě před jeho zvolením, život prvního presidenta ČSR...
Slib Nelsona R. Mandely, vyslovený v roce 1961 procesu, ve kterém byl souzen pro velezradu. Slib, který Mandela citoval v nástupnické řeči v Pretorii v roce 1994: „Uzavřeme slavnostní smlouvu, že vytvoříme společnost, ve které všichni Afrikánci, černí i bílí, budou kráčet vzpřímeni, beze strachu v srdcích, jisti svým nezadatelným právem lidské důstojnosti, duhový národ v míru se sebou a se světem.“
Josef Čermák
***