Vanoce s Kotlarem
Kotlar Alexander se vyskytuje jiz v Novem zakone v Druhe epistole
sv. Pavla Timoteovi. Neda se rici, ze by mel neco spolecneho
s Karlem Kotlarem. O Alexandrovi toho vime velice malo, jen to,
ze mnoho zleho zpusobil. Karla Kotlare jsem vsak poznal osobne
a nevim, ze by nekomu zkrivil vlasek. Karel byl dobrak od kosti
a od detstvi smolar a po jedne nepodarene operaci ochrnul na spodni
cast tela. Dlouho se pokousel chodit s jakymisi berlemi ci kozickami.
Nakonec to vzdal a k doprave pouzival bud invalidniho vozicku
nebo Velorexu. (Pokud nevite, jak Velorex vypadal
podivejte se do leveho dolniho rohu tohoto vydani.) A jelikoz
chci vypravet take trochu o Vanocich, tak jsem ho zaradil do vanocniho
pruvodu hned za tri krale. Kotlare Alexandra v pruvodu vsak nespatrite.
S Karlem jsem se seznamil nekdy kolem roku 1965. Zahranicni vysilani
kanadskeho rozhlasu Radio Canada melo vzdy v sobotu jazzovou
soutez. Na zaver poradu byla kontrolni otazka a odpoved stacilo
poslat na adresu Radio Canada, Montreal, Canada. Neco jako
Josef Novak, Praha. Vylosovanym vyhercum pak RCI
posilalo gramofonove desky. Hned na poprve jsem vyhral desku Benny
Goodman Quartet s Lionelem Hamptonem, Ted Wilsonem a Genem
Krupou. Tehdy jsem si myslel, ze legendarni bubenik je ze Slovenska.
Krupovi rodice vsak pochazeli z Polska a on sam se narodil v Chicagu.
Povzbudilo mne to a tak jsem pokus zopakoval. Ne vzdy jsem ziskal
desku, ale asi po roce jsem mel originalnich elpicek asi devet
a neustale jsem je soustruzil na novem gramofonu. Jelikoz se jednalo
o znacne jmeni, rozhodli jsme se s jednou kamaradkou, ktera dostala
Perny den s Beatles, hrivny nezakopat a dali jsme
si do novin inzerat, ze poridime nahravky a jednim z tech, co
se ozvali byl prave Karel Kotlar.
Karel bydlel v sestem patre v Lublanske 67 na Vinohradech pobliz
Tylova namesti. Jak jiz to byva, starsi dum nemel vytah a nevim
jestli ho dnes ma nebo ne a tak tento invalida musel nejakym zpusobem
prekonat vzdalenost mezi svym obydlim a ulici, kde parkoval letajici
montgomery, jak se tehdy stroji o obsahu 350 ccm rikalo.
Mel k tomu radu triku. Pokud ho nevynesl do nejvyssiho patra nekdo
ze znamych, pozadal kolemjdouci, jestli by mu mohli udelat malou
sluzbicku, kdyz se ho dotycny zeptal jakou, prekvapil ho protiotazkou,
jestli ma dost casu a jestli ho prece jen nezdrzuje. Dalsi otazkou
bylo, jestli by mu mohl pomoci do baraku. Na konec se z toho vyklubalo,
jestli by ho mohl vynest do sesteho patra.
To mnohdy nebylo vse. Karel mel rafinovane zavreny zamek u bytu
a dotycny, pokud to zvladl az do sesteho patra ho musel drzet
v naruci, dokud dvere neodemkl, coz trvalo dalsich dvacet minut.
Jednou byl takhle se svym vozickem pozde vecer sam na ulici. Nikde
nikdo. Jen z podloubi od Pavlaku se objevily dve uniformovane
postavy. Karel nezavahal. Byla to obavana Verejna Bezpecnost,
ktera pusobila spise jako Nebezpeci pro verejnost. Prislusnici
s obuskem sledovali, jestli je vse mezi Tylovym namestim a Pavlakem
v poradku. Prisnym okem svihli ke dverim, kde se klepal zimou
zkrehly Karel ve svem vozicku. Rozhodl se, ze nejlepsi obranou
je utok. Drive nezli ho stacili perlustrovat a zkontrolovat mu
obcansky prukaz, ktery nemel, je oslovil. "Dobry den, mohu
vas o neco pozadat?" Pak jiz pokracoval, jak byl zvykly.
Prislusnici se pri teto pro ne nezvykle aktivite potili, hekali,
ve tretim patre jiz nemohli, ale Karel nepovolil, dokud ho s vozickem
nedonesli az pred dvere. Pak vyndal klic, podekoval jim a zcela
nevinne se zeptal: "Nevadi vam, ze jsem vas obtezoval?"
Na tvari prislusniku se objevil usmev: "Ale ne, my jsme tady
od toho, abychom pomahali lidem!"
Oblibenou zabavou pro nej bylo projizdet z kopce Jecnou ulici
a jet po chodniku pokud mozno maximalni rychlosti. Vydeseni chodci
uskakovali a pokud neuskocili, bylo na pilotu vozicku, ktery slouzil
vetsinou spis jako brzdic, aby se jim vyhnul, coz se vzdy podarilo.
Kotlar s vozickem, na rozdil od Velorexu, nemel ani jednu
nehodu.
S Velorexem to bylo horsi. Marne jsem se snazil nekolik
let dovedet, jak se u tohoto stroje dava zpatecka. Karel vzdy
jen neco zamumlal, ze by se mu tim zbytecne vybila baterie. Logiku
jsem nechapal, ale kdyz se mi odpovedi nedostalo po nekolikate,
prestal jsem se ptat a zafixoval jsem si odpoved, ze to nejde
a kdykoliv bylo zapotrebi couvat, tak jsem vylezl z vozu a odtlacil
ho nekolik desitek metru zpatky. Az jednou jsem zastavil na parkovisti
vedle silnice a kdyz jsem nastartoval motor, zmackl spojku a pridal
plyn, Montgomery se k me hruze pohnul misto dopredu dozadu,
primo pod projizdejici bulharsky kamion. Bulhar s TIRemto uslajfoval,
valnik se mu na stesti neutrhl, bledy vztekem vybehl s nejakym
hasakem a chtel na nas balkanskym zpusobem vykonat krevni mstu
za pokus o vrazdu. Duvod necekaneho pohybu spocival v tom, ze
jsem pri startovani otocil klickem na druhou stranu a Velorex
mel nejen ctyri rychlosti dopredu, ale i ctyri rychlosti vzad.
Smer pohybu se urcoval otocenim klicku. Jak jsem to ale mohl tusit?
Rozliceny Bulhar nas honil asi sedesat kilometru. Jakmile nas
konecne dostihl a predjel domahal se sermovanim rukou zastaveni,
aby dokonal vendetu. V okamziku, kdyz jsme ho v klidu mijeli,
tak nam vsi silou kopnul alespon do dveri, jenze Montgomery
byl neznicitelny.
Jednou si Karel vzpomnel, ze by se rad vykoupal v mori. Pravil,
ze sice plavat neumi, ale nekde sehnal dusi od autobusu a na ty,
ze to urcite pujde. Za tim ucelem me poveril, abych ho dovezl
k Cernemu mori. Prvni cast ukolu jsem splnil. Pak jsem napumpoval
dusi od autobusu a odnesl ho nekolik metru od brehu do rozboureneho
more. Jenze telo bez svalu, neni jako telo kyprych hospodynek
od plotny. Kdyz jsem obri pneumatiku i s nakladem polozil na morskou
hladinu, nejenze byl popren Archimeduv zakon, ale Karlik i s ni
putoval k morskemu dnu jako zednicka triska. Pokus se tedy nezdaril.
Jindy jako naruzivy posluchac Svobodne Evropy dospel k zaveru,
ze by se rad podival na Zapad. K tomu mu mela poslouzit Berlinska
vez. Sundali jsme tedy platenou strechu a misto ni jsme na zadni
cast Velorexu umistili invalidni vozicek. Do Berlina jsme
dorazili dopoledne. Sundali jsme vozicek a uz jsme mirili podel
Brandenburske brany k Berlinske vezi.
Pri prujezdu kolem povestne zdi jsme se stali stredem pozornosti
volkspolizeitu, kteri to brali jako rafinovany trik k prekonani
jimi nastrazene prekazky. Nakonec jsme se pres Friedrichstrasse
dostali az k upati veze. Zaplatil jsem vstupne a kdyz jsme
se blizili k vytahu, vybehl zrizenec, zacal sermovat rukama a
vykrikovat, ze vstup je pro invalidy zakazan. Nechtel jsem podcenit
inteligenci zrizencu a snazil jsem se mu vysvetlit situaci. Po
chvili jsem vsak zjistil, ze jsem precenil svoje sily a vzdal
to. Rozhodli jsme se, ze skocime nekam na pivo a pokus o dobyti
Berlinske veze odlozime na odpoledne. Tentokrat u vytahu hlidala
blondata Helga. Rekli jsme si, je to dobry, vpred. Jenze i tentokrat
jsme dostali striktni odpoved: "Verboten!" Chyba nebyla
ve zrizencich a jejich inteligenci, ale v systemu. Zkratka invalidi
v Nemecke demokraticke republice byli neco jako pripomenuti osklive
minulosti a Karlikovi nebylo doprano, aby se podival na Zapad
pres hranice ani z Berlinske televizni veze. Skoda, mohl videt
jak z jedne strany to nikdo nehlida a z druhe tam take nikdo neni,
protoze se ke zdi nemuze nikdo ani priblizit.
U Karla v Lublanske ulici se schazeli nejruznejsi lide. Od inzenyru
po vexlaky, tu a tam se tam objevil adventista Petrov, jindy zas
divky lehcich mravu, ktere s chuti Karlovi vypraly ci uklidily.
Karel sam obcas skocil do sve pojizdne zidle, vzal koste a dokazal
pekne mistnost zamest.
Takhle to trvalo 364 dnu v roce, ale na Stedry den se jednou rozhodl,
ze bude nadelovat. Kdyz jsem mu prisel pogratulovat a jiz jsem
odchazel, pozadal mne, jestli bych nemohl odnest maly balicek
pres ulici, ono to nebylo pouze pres ulici ono to bylo pres nekolik
ulic. Nic netuse jsem si nechal u nej veci. Kdyz jsem se vratil,
tak mi predal dalsi balicek, ktery bych mohl odevzdat na Vinohradech,
coz jsem rovnez ucinil. O rok pozdeji se pocet balicku k doruceni
zdvojnasobil, prisel jsem tedy o neco drive. Jenze dalsi rok se
toto cislo opet zdvojnasobilo a tak jsem k nemu prisel na Stedry
den jiz dopoledne.
Nejhorsi na tom bylo, ze jsem musel jet s kazdym darkem extra
a po kazdy vydat zpravu, jak byl prezent prijat. Nekdy bylo obtizne
dostat se do baraku. Jindy na mne rodina chystajici se k stedrovecernimu
stolu koukala jako na zjeveni a ja jezdil na kole nekdy zasnezenymi
ulicemi, jindy se z kostelu ozyvaly jiz vanocni zpevy. Jednou
to bylo do Kobylis, po druhe na Kacerov. Kdyz jsem vecer dorazil
domu, tak otec se na mne karave podival a pravil: "Ani na
Stedry den nemuzes prijit vcas k veceri!" Obaval se totiz,
ze pristi rok to bude tu do Benesova, tu do Kutne Hory nebo treba
do Slaneho. Jiz tehdy se vzdalenosti zkracovaly. Jenom dnes v
roce 2013 mi to pripada vsude strasne daleko a to, co se stalo
strasne davno.
A Karel Kotlar? Umrel na podzim v roce 1977.
Ales Brezina