John Freund a jeho vnucka
Amanda Bell ctou na koncertu Orpheus Choir
Vynikajici kanadsky sbor Orpheus Choir, ktery letos slavi
pul stoleti sve existence, zahajil 5. listopadu 2013 novou sezonu
v kostele Grace Church on-the-Hill programem nazvanym Triumph
of the Spirit (Triumf ducha).
V prvni casti programu, rizeneho Robertem Cooperem, jsme slyseli
World of Spirit, skladbu slozenou Benjaminem Brittenem,
povazovanym vseobecne za nejvetsiho britskeho skladatele sve generace
(1931-1975) a mnohymi za nejvyznamnejsiho skladatele sve generace
vubec. V skladbe se strida cteny text (bible, historicky choral
a texty autoru jako Emily Bronte, Tennyson a jini) s hudebnimi
cisly pro solisty nebo sbor.
Ustrednim motivem druhe polovice programu byly vzpominky Johna
(tehdy Jana) Freunda, popsane v jeho knize Spring's End,
z nichz John Freund a Amanda Bell cetli pasaze stridave s hudebnimi
cisly zvolenymi tak, aby hudebne umocnily cteny text, mezi nimi
kantata 'Terezin' from Songs of Children, zhudebnene basne deti
veznenych v Terezine, o nichz jsme podrobneji psali pred nekolika
roky.
Jan se narodil v Ceskych Budejovicich v roce 1930, syn oblibeneho
lekare a matky milujici literaturu a hudbu, oba z rodin, ktere
spolecnosti daly - v Praze i ve Vidni hudebniky, vedce,
nakladatele, bankere a vyznacne statni zamestnance. Jejich krasny
rodinny i spolecensky zivot (i kdyz ne vzdycky snadny, ponevadz
spolecnost ocekavala i kdyz nevymahala - ze se vzdaji sve
zidovske totoznosti), skoncil prichodem nacismu. 18. dubna
1942 cela Freundova rodina, rodice, Jan i jeho bratr Karel, byli
deportovani do Terezina. (Behem onoho dubna bylo z Prahy a okoli
do Terezina deportovano 4832 Zidu. V te dobe bylo v terezinskem
ghetu umisteno 12 986 Zidu, vesmes z Cech a Moravy. Behem tri
a pul roku jeho existence Terezinem proslo 140 000 Zidu z Moravy,
Nemecka, Rakouska, Holandska, Danska a Slovenska. Jednim z nich
byl Karel Ancerl).
V prosinci 1943 byli vsichni ctyri clenove Freundovy rodiny odvezeni
v dobytcim vagone do tabora Osvetim (Auschwitz), kde byli umisteni
v oddeleni znamem jako tabor ceske rodiny. Tento tabor
byl zrizen po prijezdu 5006 Zidu z Terezina 8. zari 1943.
Jeden tisic z nich pomrel v zime a zbytek v plynovych komorach
v den Masarykovych narozenin 7. brezna 1944. Janova matka zemrela
jedna z 3,000 zen a deti - v plynove komore 10. cervence
1944.
Jednou z nejpozoruhodnejsich, skoro quijotsky hrdinnych postav
tabora ceske rodiny byl slovensky zidovsky vezen Rudolf Vrba (mimochodem
stryc montrealskeho lekare a Sokola, dr. Stefana Horneho). Vrba
pracoval v registracnim oddeleni v Birkenau. V breznu 1944 predal
taboru zpravu z odbojoveho hnuti v Osvetimi, ze prislusnici Sonderkommanda
(odstranovali tela z plynovych komor) byli pripraveni zahajit
odbojovou akci 7. brezna, jestlize cesti Zide akci zacnou. Doslo
k potyckam, cesti Zide pri vstupu do plynovych komor zpivali Kde
domov muj a izraelskou narodni hymnu. Vrba s dalsim slovenskym
Zidem, Alfredem Weztlerem z Osvetimi uprchli 7. dubna a jejich
zprava o Osvetimi, spolu se zpravami dalsiho slovenskeho Zida
Anosta Rosina a polskeho Zida Czeslawa Mordowicze tvorily prvni
zpravu ocitych svedku o situaci v Osvetimi, ktera se na zapad
dostala. Z vypraveni dr. Horneho se pamatuji, jak jeho stryc Vrba
v dobe, kdy ho Gestapo hledalo, se po Piestanech prochazel v bilem
obleku. V lednu 1945 nacisti Osvetim evakuovali pred postupujici
sovetskou armadou. Jan byl jednim z tisicu veznu v pochodu smrti,
ktery skoncil osvobozenim americkymi jednotkami. V roce 2007 vydal
knizku svych vzpominek Spring's End.
Na predni strane obalky jeho knihy je fotografie smejiciho se
chlapce Jana Freunda. To bylo predtim, nez jeden z nejvzdelanejsich
narodu na svete, narod Goetheho a Beethovena, se nechal zavest
zrudnym krysarem Adolfem Hitlerem do katakomb hruzy, v nichz ve
jmenu ciste rasy jeho clenove tyrali a vrazdili miliony
lidi jen proto, ze se vzhledem a virou nebo zivotnim stylem dovolili
lisit od Hitlerovych nadlidi. Janova fotografie v programu koncertu
ukazuje podivuhodne vyrovnanou, uslechtilou tvar cloveka, ktery
navzdory hruze, jiz prosel ten chlapec na obalce knihy vzpominek,
vyrostl v tvoriveho a laskaveho clena lidske spolecnosti, verneho
sve nabozenske tradici a i sve rodne zemi. Ze to nebylo snadne,
snad nejlepe dosvedcuje posledni veta jeho knihy: "Buh ke
mne byl dobry. Nepopiram Jeho existenci, ale modlim se k Nemu
jen s velkou pochybnosti."
Josef Cermak
***---