Setkani po letech
Muj pritel Jan Rafaj nekdy na podzim roku 1969 vystihl
situaci kolem nas jako kleste, ktere nas stale vice a vice
sviraji. Normalizace zacala celkem nevinne a pomalu. Nebyl
jsem nikdy velkym privrzencem televize, ale z radia zacaly mizet
porady, ktere jsme meli radi. Nejprve zajimave rozhovory, pak
porady jako Houpacka. Nejprve se nesmel hrat Kryl, pak
Hutka. Najednou zmizely i cizi skladby, hlavne pokud byly v anglictine.
V kine se hralo cim dal mene filmu, ktere o necem hovorily a byly
nahrazeny tupymi veselohrami, po kterych je dnes az nostalgicky
smutek. Snad jen Filmovy klub v Klimentske ulici vzdoroval.
Hudebnici se pomalu podvolili normalizaci. I Waldemar Matuska
se venoval vice dechovce, nez bylo zdravo. Ze skupiny Rangers
se stali diky presnemu prekladu Plavci. Karel Gott sice
emigroval a Gustav Husak pronesl plamenny projev, ze budeme i
bez Gotta, ale pak se v tichosti vratil a na projev tehdejsiho
prezidenta se zcela zapomnelo.
Pred totalitou se nedalo utect; i fotbalove televizni prenosy
se nesly v duchu doby. Reporter vzdy povinne fandil sportovcum
ze socialistickych zemi. Makety sovetskych tanku a sochy rudoarmejcu
zacaly hyzdit nejen mesta, ale i vesnice a pokud nebylo na betonovy
pomnik, objevil se alespon nejaky ten transparent.
Rakovina jakoby zachvatila tuto zem, ale i celou vychodni Evropu,
vcetne Ruska. V roce 1974 byl Alexandr Solzenicyn vyvezen nasilim
ze Sovetskeho svazu. Zastalo se ho pouze par lidi. Jednim z nich
byl basnik Jevgenij Jevtusenko (shodou okolnosti dnes slavi osmdesate
narozeniny - narodil se 18. cervence 1933 v Stancii Zima v irkutske
oblasti). Za tento protest mu bylo zakazano vystoupeni, na kterem
se mely cist jeho basne. Jevtusenko odpovedel po svem a v dopise
Leonidu Breznevovi napsal, ze se jeho petilety syn Peta velice
na vecer poezie tesil. Byl zklaman a ptal se, proc se cteni neuskutecni.
Jevtusenko konci tento dopis slovy: A ja mu odpovedel pravdu.
Jevtusenko udelal jedine, co bylo mozne: zaloval na zvuli
rezimu svemu petiletemu synovi.
V te dobe se nekteri prizpusobili a jini chteli zalovat, ale nebylo
komu. Zalovat proti lzi, pokusit se pravdive zachytit skutecnost,
ktera nas obklopovala.
Tehdy v breznu toho pochmurneho roku 1975 jsem se zastavil ve
vystavni sini Fotochemy na Jungmannove namesti, kde byly
fotografie ing. Jaroslava Kucery. Bylo to neco zcela jineho nez
co se objevovalo v tisku, v Mladem svetu, ci jinych dobovych
magazinech. Fotky zachycovaly zivot takovy, jaky byl. Bylo to
neco, co jsem se snazil zachytit i ja ve svem filmu. Druhy den
jsem se vratil se stativem a svoji kamerou AK 16 a zeptal jsem
se, jestli si mohu v galerii neco natocit. Tehdy takovou kameru
mela (presneji receno na prelomu padesatych a sedesatych let)
Ceskoslovenska televize a tak nikde na mne nechteli nejake povoleni.
Nekolik fotek jsem tehdy nafilmoval a pouzil ve svem filmu - autorovi,
aniz bych ho nekdy potkal, jsem priznal kredit v uvodnich titulcich.
Film jsem zazrakem odvezl do Kanady, kde nejakou dobu chatral
a rozpadal se, nez se ho nakonec diky Milo Kubikovi podarilo,
i kdyz poniceny, pretocit na VHS. Nyni je na DVD a je soucasti
me knihy Retez blaznu, ktera vysla vloni v nakladatelstvi
Eman.
Na tuto prihodu, temer ctyricet let starou, jsem temer zapomnel.
Az letos pri navsteve Prahy jsem spatril reklamu, ze v Terezianskem
kridle Stareho kralovskeho palace je vystava fotografa Jaroslava
Kucery. Pro jistotu jsem si zkontroloval, jestli fotografie v
mem filmu jsou od stejneho autora a pak jsem vyrazil na prazsky
Hrad. To, co jsem videl mnohonasobne predcilo me ocekavani. Muzeme
zde videt okolo tri set cernobilych fotografii, ktere autor poridil
zhruba od roku 1968, kdy studoval na CVUT stavarinu, ktere se
pak v zivote nikdy nevenoval. Z te doby jsou take snimky ze Strahovskych
koleji. Jaroslav Kucera ma na vystave Jak jsem poznal lidi
radu fotografii z osmdesatych let, kdy chodil fotit groteskni
figurky v prvomajovych pruvodech. V te dobe take stravil hodne
casu v severovychodnim Rumunsku - v Moldavsku. V devadesatych
letech fotografuje prostitutky v severnich Cechach. Velkym tematem
jsou Romove. Ke kazde fotografii ma kratky, ale vystizny pribeh.
Jaroslav Kucera:Podchod na Vaclavaku - Milenci na jednu noc (Tato fotografie byla pouzita i v mem filmu.)
Narodil se v roce 1946 a prestoze zvlada nejnovejsi techniky digitalni
fotografie, nenechava se technologii urcovat, jak se deje soucasnym
"mistrum", kteri predvadeji v ruznych vystavnich sinich
rozmazane poloabstrakce, z kterych je clovek po peti minutach
prohlizeni unaven.
V Terezianskem kridle muzete vydrzet hodiny nebo jit na tuto vystavu
nekolikrat. Jeste je cas, potrva do 18. 8. 2013. A pokud nemate
cestu do Prahy, podivejte se alespon na jeho webovou stranku:
www.jaroslavkucera.com.
Stoji to za to!
Ales Brezina