Monitor plny nostalgie
(Pro ctenare davnejsich rocniku)
Neni veru nedostatek duvodu k uzasu, at nad vecmi bajecnymi, stejne
jako nezadoucimi, nebot dnesni svet je svetem dosud nevidane informatiky.
Prikladu pro obe skupiny kazdy si jiste nalezne hojnost.
I kdyz nejednou si pripominam slova basnika T. S Eliota (V
premire informaci ztraci se vedeni), jsou chvile, kdy nejenom
zasnu nad tim, do jakych az zazracnych podob dospel internet
a prave takove chvile v poslednich dnech ocenuji.
Mam stesti, ze jsem se narodil tak, abych sve mladi prozil v
dobe, kdy ona bedna leta padesata, postihujici moji domovinu,
promenovala se v lepsi leta sedesata.
Z ponekud vseobecneho uvodu k veci same.
Mym zvykem (mnozi jinak smyslejici lide by mohli rict zlozvykem)
je vyuzivat vec, kterou pouzivam, tak dlouho, dokud funguje a
slouzi. Automobil, lednicku, televizor ci pocitac, o kterem ted
bude rec. Ma uz par let existence, koupil jsem ho pouzity za sedesat
dolaru ... a slouzi. Slouzi dokonce tak, ze umistenim one dulezite
sipky na Utube a stisknutim klapajzny, ocitam se v neuveritelne
bohatem svete nostalgie tech krasnych casu mladosti, ktere jsem
mel moznost prozit mimo vezeni a drasticke sikany rezimu, ac nikoli
jeho priznivcem a obdivovatelem.
Prezident Novotny, dopustil, aby v Cechach po morbidnich letech
padesatych, nastala leta sedesata a doslo k jakesi renesanci mnoha
puvabneho, chytreho, vtipneho. Zacaly se dit pred par minulymi
jeste lety nemozne veci, vznikala divadla malych forem, hral se
opet jazz a swing, znely naplno orchestry Karla Vlacha, Gustava
Broma, Zdenka Bartaka a jinych, stejne tak male jazzove skupiny
(Studio 5, pozdeji S+H Quartet, Dixieland Smetackovcu
a nakonec i mala komba hrajici k tanci na odpolednich a vecernich
cajich v Alfe, Vltave, Astre, Cariocce a dokonce i v Parku
kultury a oddechu Julia Fucika a jinde).
Cas bezel dal a krome uchovanych zaznamu na deskach nebo magnetovych
pascich ci ve vzpominkach (to vse ovsem bez vizualniho vjemu)
vse ulozeno snad k vecnemu spanku.
Ale ten cas opet s sebou pohnul a stejne tak lidsky fistron,
objeven cip a digital a pak uz to vse delo se podobno malinke
snehove kouli na vrcholu kopce, jeden do ni strci a ona se vali
a zvetsuje a mohutni. Jenomze se to delo mnohem a mnohem rychleji
v docela jine dimenzi.
Ve svete elektroniky tak vyvoj dospel k tomu, co dnes i ja mam
na svem, z hlediska mnohych sledovatelu chvatneho vyvoje techniky,
obstaroznim pocitaci: shora zmineny Utube.
A kdyz se konecne zbavim uzasu nad tim, jak tohle je vsechno
mozne, abych toho tolik v klidu pokoje na monitoru videl, abych
se zvukem i obrazem vracel desitky let nazpet, divam se a posloucham.
A to se nijak nebranim nostalgii, naopak, ponoruji se chute do
jeji ohromne naruce, otevirane prede mnou, byt jen na monitoru.
Staci jen zmacknout jeden, dva knofliky ... a letim na kouzelnem
koberci proti plynuti casu ... a z monitoru se na me diva rozesmaty
a pohledny mlady Karel Gott, orchestr Karla Vlacha doprovazi jej
rozkosnou swingovou pisni, kterou si tak dobre pamatuji, Hrebik
v bote (Tanci se swing a v sale je shon, kazdy se pta, proc
skacu jak slon, neb nikdo nevi, ze v jedne bote dnes hrebik mam!)
a pak s ceskym textem Chatanooga choo choo, In the mood
a vzpominam si na tehdy zacinajiciho nositele nespoctu slaviku
jak zpival jine swingove melodie v podniku Astra ... a jindy pan
Sebek (jina swingovka Plavaly rybky ...) a dalsi zaznam na monitoru,
pisne Na shledanou krokodyle (nashledanou kajmane, zadna
laska neni vecna, kazda jednou prestane)... a to jsem v tancirne
Alfa na Vaclavskem namesti, na parkete se slecnou a saramantni
mladik (jeho jmeno si, bohuzel, nepamatuji) zpiva prave tuhle
pisen, v tu chvili mi je komunisticka strana a jeji vedouci sila
dokonale ukradena!
Vecer se meni v noc a ja bych mohl donekonecna prepinat a potesit
se nespoctem zaznamu nejen hudebnich, ale i nadhernych televiznich
inscenaci s hereckymi mistry, mohu si libovolne vybrat podle sveho,
samozrejme, ze ne vsechno je dle meho gusta, ale ted se mi zda,
ze tehdy jsem se, zhyckan jazzem, dival na Rudolfa Cortese nebo
Yvettu Simonovou malinko a nezaslouzene s patra, obdivovatel Evy
Pilarove, Evy Olmerove a hlavne Vlasty Pruchove, ale staci dalsi
stisk a docela jenom pro me zpiva s ni Karel Gott skladbu, ktere
v jejim zaveru dominuje dokonaly scat obou, ktery doprovazi
orchestr Karla Krautgartnera se soly I. Dominaka, J. Kubernata
a jinych. Cas bezi a je treba jit spat a tak se mohu jen utesovat
onim Vzpominky mne zustanou. Snad. Ale bez obrazu, jaky
dnes tak snadno mi doda muj obstarozni, ale stale fungujici pocitac
Sony.
Vladimir Cicha - Vancouver