Navrat na hlavni stranu

Zima pro Martina

Zima v Suchdole


Predmet: Zimni povidka pro zfilmovani
Od koho: Alfred.Hitchcock@horror.ca
Komu: Jana.Friend@seznam.cz
Hallo Jano,
First of all I would like to apologize for being so slow in answering your message. Konecne jsem urval kousek casu a precetl si tvoji povidku a musim konstatovat, ze se mi hodne libi. Pripada mi to cele dostatecne hororove prirozene, skala hruzy je optimalni. Take rozuzleni je jedinecne necekane. Samozrejme, ze bylo mozne ukoncit dej tak zvanym "definitivnim koncem". Ale nesahla jsi k tomu, coz, vzhledem k faktu, ze se deje zucastnuje -. byt pasivne - i vnuk, by asi nebylo vhodne. Jinak si myslim, ze tempo i napeti jsi zvolila vice nez dobre, stejne tak se mi libi skutecnost, ze preferujes maly prostor. Jen si vzpomen na muj film Ptaci. Skromnost sama ­ pouze dve filmove postavy Melanie Danielsova a Mitche Brenner, jediny dum v malem mestecku Bodega Bay a jedina obycejna benzinka a prvni bolestivy utok racka na Melanii. A jak to pak vsichni chvalili! Zacinam se vazne zabyvat i myslenkou, ze bych v tvem budoucim filmu rad ztvarnil postavu skolnika, protoze mam osobne hodne rad male role, ve kterych se jen mihnu filmovym platnem. Navic jsem jeste nikdy nehral skolnika ceskeho a tak me to opravdu hodne laka. No, jeste urcite o tom spolu promluvime. Chystam se na jare do Evropy i s zenou Almou ­ ktera te vrele objima a pozdravuje a s dcerou Patricii, ktera jeste nikdy nenavstivila Prahu a je na ni pravem zvedava. Vsichni te moc radi uvidime a samozrejme tez tveho muze Honzu. Jeste dame vedet, kdy presne priletime.
Best regards from LA.
Your Alfred

***
"Martine, dej uz mi pokoj s tim povidanim o snehove kalamite, stalo se to tak davno, ze uz si to ani poradne nepamatuju a ty jsi to slysel tolikrat, ze to musis znat uz nazpamet. Tak dobre, jeste jednou, ale opravdu uz naposledy! Tentokrat ti to posilam v mailu a ten si nekam poradne uloz, treba do souboru "Horor"! Opravdu to uz ode mne nikdy neuslysis. Ty si snad myslis, ze kdyz jsem tvoje babicka, ze nemam nic jineho na praci, nez ti porad dokola vypravet o te zime ve ktere jsme se rozhodli, ze se odstehujeme.
Nesnasim zimu a jsem vzdy vdecna, kdyz je jen lehka a rychla. Takova byla v roce 2009. Stacila jsem si ji tehdy i namalovat, zadne velke mrazy ji vubec neprovazely a stejne tak ani velke privaly snehu se nedostavily, plener byl skoro po vsechny zimni mesice, malovani priznive naklonen. Tak to vypada i na mem obrazku, na mnoha mistech prosvita nahnedla puda a zledovatelych, modrych mist take neni mnoho. Spis z celeho zobrazeni zimy vystupuje, rychle se opakujici obleva s mnozstvim nejruznejsich slapot a slepeji, zpod kterych se trochu uz vyhrnuje bahno. Snih se objevuje jen v poprasku a vetsinou za nekolik dni mizi uplne. Take az na male vyjimky uz snih nezari svou nezastupitelnou belobou, ale je promichan se spinou ulic a chodniku do barvy nasedle, misty az cerne. Je jasne, ze vsude zde uz probiha pomale a opatrne cekani na jaro.
V roce jedenactkovem vsak byla zima hodne zla a jak listopad, tak prosinec, leden, unor a dokonce i kousek brezna se neprestaly servilne motat kolem snehu, ledu a severaku. Nemohli jsme pro hruzne naledi vyjit na krok z domu. Kdyz ta pohroma tehdy zacala, padaly obrovske chuchvalce tezkeho snehu a padaly bez prestani snad vecnost dni a stejnou vecnost noci. Nedalo se to ani poradne spocitat. Snih klouzal ze strech a vydaval zlovestne zvuky buch, buch, buch! A snehu pribyvalo a pribyvalo. Mnoho lidi pred bilou a studici kalamitou zacalo prchat. Podobne to bylo i v dome, kde jsme bydleli. Prvni opustil dum sympaticky najemnik stredniho veku a vzal s sebou i sveho psa, jeste pred tim jeden pan z druheho patra, ale to ani nikomu nevadilo, protoze ho lide moc radi nemeli. Pak docela v tichosti dalsi, uz starsi pani, z prizemniho bytu, ktera se s nami dokonce prisla rozloucit. Take odeslo nekolik rodin z ruznych pater domu i s malymi detmi. Deti nesli v narucich anebo vezli na sankach. Kam ti lide v dost velikem chvatu odchazeli, jsme nevedeli, kazdopadne nekam, kde asi nebylo tolik snehu, mozna az na konec sveta a mozna jen nekam, kde se snih uklizel. Dum se rychle vylidnoval, bily strach byl vetsi nez cekani na zazrak. A ze strech porad jen to straslive buch, buch, buch!
My jsme vytrvale na vsechny svetove strany volali mobilem o pomoc, ven se jit uz nedalo. Na volani nam ale nikdo neodpovidal. Na balkon priletala hejna hladovych vrabcu a kosaku, a v jakemsi zbesilem letu neustale tloukli zobaky a kridly na skla oken a balkonu. Stale chumelilo, uz jsme vyjedli vsechno z lednice a to, co zustalo jeste v mrazaku, uz pouzit neslo, protoze prestala jit elektrina a nesla spustit trouba ani jiny spotrebic. Prestalo fungovat topeni a v celem byte se nemilosrdne zacala usazovat zalezava nepohoda. Voda, co byla v kavove konvici zmrzla. Z kohoutku tekla jen ledova voda. Dopili jsme posledni zbytky rumu a peclive opatrovali malicke ohorele kousicky svicek a posledni tri zapalky. Radio ani televize uz nefungovaly. Pousteli jsme si jen stare tranzistorove radio na baterky. K snehem zasypanym lidem promluvil i pan prezident a rekl, ze se podnika vse pro jejich zachranu a abychom byli statecni.
Jeden vecer jsem vyhlizela z okna do tmy a najednou se mi zdalo, ze se od lysolajskeho udoli priblizuji jakasi svetylka. Prvne byla dve, pak ctyri, sest, osm, deset a dvanact. A byla jasne zluta. Pozorovala jsem, jak se stale blizi a zacinala verit, ze jsme zachraneni. Uz, uz byla skoro u naseho snehem zapadaneho balkonu ­ ted jsem je uvidela na vzdalenost asi dvou metru, hruzou jsem prestala dychat. Nebyla to zadna zachrana, byla to smecka zcela vyhladlych sesti vlku. Zadna pratelska svetylka, sest paru zbesilych, jantarove sviticich, vlcich oci. Vlci celou noc utocili na balkon, ktery jsme zabarikadovali vsim moznym - nastesti odolal. K ranu se smecka stahla zpet do Lysolaji.
Pri opakovanem pohledu z oken na vsude lezici zakerne hromady snehu, jejich ustavicne zvetsovani se a na ledove krusty, ktere se s naprostou pravidelnosti na nich objevovaly kazde rano, na opakujici se strach z kazdeho nocniho zavyti, jsme provedli zivotni rozhodnuti. Odejdeme a uz se zdejsim snehem a ledem nebudeme dobrovolne ani nedobrovolne. Tvuj deda prinesl ze sklepa svoje a moje staricke lyze. Moje leva lyze byla po cele sve delce odstipla a ulomene drevo jen tak posmesne plandalo. S takovou lyzi se jet nedalo, rozbrecela jsem se. "Nebrec" rekl tvuj deda, "Slepim to vterinovym lepidlem" A sel hledat tubu s lepidlem. Pak docela dovedne celou lyzi slepil, ze byla znovu jak nova. Pribalila jsem si do batohu ten muj obrazek mirne zimy. Deda posledni dva kulate piskoty, a jednu tatranku a take tubu s lepidlem pro vsechny pripady. Navlekli jsme si bundy s kapucemi, zamkli na dva zapady a opustili nas suchdolsky byt. Deda se na svych bezkach pohyboval docela obstojne, ja jsem mela hodne velke problemy. Radeji jsme se ani jednou neotocili, prece jenom jsme zde prozili vice jak deset roku a nebyly to vzdy jen roky plne snehu. Cestou jsme vubec nikoho nepotkali, po vsech lidech se slehla zem, urcite je zavalil snih. Snehu byly plne ulice, a kdo to tam dobre neznal, nevedel ani, ktera ulice je ktera. Prizemni okna mnoha domu byla uz snehem zavalena, na navetrnych stranach se snih splhal az do urovne prvnich pater, balkony se pod jeho tihou zacinaly bortit. Zapadane sloupy verejneho osvetleni se zmensily az na nepatrne sloupecky. Tam, co kdysi byvala stanice autobusu vycuhovala ze snehu jen jeho tabulka s cislem sto sedm. Z vasi skoly bylo videt pouze par oken v poslednim patre, jinak misto skoly se tycil obrovsky, bily kopec snehu. Na jeho vrcholku jsme zahledli vaseho pana skolnika, jak naseda s pani skolnikovou na nejake velike sanky. Z poslednich sil jsme jim zamavali a oni nam take.
Horor mel bilou barvu, byl strasny, studil a zalepoval oci, pronikal pod kuzi a mrazil v kostech. Uz jsme vubec nebyli nejmladsi, zmocnila se nas brzy strasna unava a vycerpani, mne se chtelo umrit. Nakonec jsme v te ledove, namrzajici mlze ztratili cestu, byli jsme zoufali, ale to nejhorsi teprve melo prijit. Sundali jsme si bezky a sedli si pod ohromny previs snehu, ja uz ani nebrecela. Najednou se z cista jasna kolem nas z huste padajiciho snehu vynorila smecka vlku, byli jsme uz tak zeslabli, ze jsme ze zacatku ta zvirata obalena snehem ani nevideli. Hruza, kdyz jsme seznali pravdu, byla nepopsatelna. Priblizovali se k nam v kruhu, hladovi, silni a zradni. Vydavali desive pronikave zvuky "Huuuu, huuuu, huuuu." Najednou jeden z nich skocil po me bote. Deda ho zacal mlatit batohem, nakonec se vlk zakousl do dedova batohu a trochu vycouval z vlciho kruhu. Z rozervaneho batohu se vsechno vysypalo a vlci se porvali mezi sebou o kulate piskoty a tatranku. Drzeli jsme se s dedou za zmrzle ruce, rukavice jsme uz davno nekde ztratili a ani jsme nedychali. Byl to nas konec a mel byt straslivy. A ted se to stalo, jeden z vlku se prikrcil, oci privrel do uzkych, zlovestnych zlutych sterbin, telo zlovestne napnul. Chystal se ke skoku ­ nejak mu to neslo, skubal zavrenou tlamou, ve snaze ji otevrit, ale neslo to. Stejne na tom byli i ostatni. Take az do tehle chvile hlasite vyti a zvuky, skoro ustaly. Deda se na me usmal a zaseptal "Nemuzou na nas, sezrali to vterinove lepidlo z baglu." Jeste malou chvili jsme je pozorovali, jak nemohou otevrit tlamy a jak se divoce vali ve snehu jeden po druhem a smrtelne skuci. Pak jsme tise vstali, jejich v agonii se mlatici obri tela jsme opatrne obesli a znovu vyrazili. Pryc, pryc, jenom pryc! Nakonec jsme, zcela vycerpani, dorazili k nejakemu mestu, ve kterem svitila pratelsky do tmy okna a odnekud zblizka bylo slyset cinkani vlakoveho prejezdu. Chodniky byly od snehu uklizene. Zachranili jsme se! V tom meste jsme si s dedou koupili byt a v nem jsme zacali zit a budeme tam zit az do smrti.
Snehove povidani konci, doufam, ze se nebudes moc bat, ale chtels to mit, tak to mas! A pamatuj si, ze uz ti to vickrat povidat nebudu. Ted si koukej vycistit zuby a supy dupy spat, zitra je take den a chces jit prece sankovat?"
***
Pravdiva poznamka: Snih se tyka Suchdola okrajove prazske ctvrti, zvolena forma hororu je umyslna. Strach ze zimy, snehu a naledi byl jednim z hlavnich duvodu pro nase skutecne prestehovani v roce 2011 ze Suchdola blize k centru mesta. A ja jsem se z toho celeho inspirovala pro napsani maleho hororu.
Jana Fafejtova - Praha

Navrat na hlavni stranu