Navrat na hlavni stranu

O kyci dle Hermanna Brocha
(prednaska na pude evangelickeho sboru ve Msene dne 11. 1. 2013)
Dodnes, chce-li se kdo zabyvat problemem kyce, nemuze se vyhnout tomuto rakouskemu spisovateli a filosofickemu esejistovi (1886 Viden ­ 1951 USA).
V dlouhe rade praci na tema "kyc" nenajdete snad jedinou, ktera by ho alespon nezminila. Ne snad proto, ze byl prvni, kdo o kyci psal uz v dobe mezi svetovymi valkami, ale zejmena proto, ze, po mem soudu jako prvni, podal i sve pojeti vzniku a pricin tohoto fenomenu.
Mne vsak prislo jako zvlast hodne pozoru, ze kyc hodnoti eticky jako zlo, dokonce jako radikalni zlo (v tom ho uz zadni dalsi autori nenasleduji) a ze jeho priciny spatruje v upadku krestanstvi (coz je zvlast pikantni proto, ze Broch sam byl Zid).
Co se tyce vyrazu kitsch se vsichni shoduji, ze je to nemecke slovo a ze vzniklo nekdy kolem r. 1870 v Mnichove mezi obchodniky s levnym umenim, ale z ceho vzniklo, o tom panuji jen dohady. Vyraz kitsch prejaly do svych slovniku vsechny evropske jazyky, neujala se ani zadna synonyma, u kazdeho je patrne, ze uz miri jinam a to, co kycem minime, nevystihuje.
Spolecny termin tedy mame, horsi je to s vymezenim kyce jako pojmu. Vsichni mame nejakou predstavu kyce (zrejme proto, ze nam uz nekdo o necem rekl, ze je to kyc), dokazeme si i priznat, ze neco je kyc, trebaze jsme to predtim povazovali za umeni, kdyz nas o tom odborny kritik presvedci, kdyz ale ma tentyz kritik odpovedet na otazku "co je to kyc?", pak nam v nejlepsim pripade poda nektere charakteristicke rysy kyce, ktere nam jednak svou obecnosti moc nepomohou, ale hlavne i tyto rysy hned lze zpochybnit.
Tak napr. i nas nejvetsi soucasny znalec, ktery prednasi estetiku na filosoficke fakulte, Tomas Kulka, stanovuje tri podminky ke vzniku kyce: 1) Kyc zobrazuje temata, ktera jsou vseobecne povazovana za krasna, nebo ktera maji silny emocionalni naboj. 2) Tema zobrazovane kycem musi byt okamzite identifikovatelne. 3) Kyc substantivne neobohacuje asociace spojene se zobrazovanym tematem. Sami vidite, ze kazdou z techto podminek lze okamzite zpochybnit. Copak nemuze byt tematem kyce boure na mori s potapejicim se korabem? A copak naopak prave umeni nemuze mit okamzite identifikovatelne tema ­ jako napr. portret? A konecne, co to ma byt "podstatne neobohacuje asociace? Ze obohacuje jen malo, zatimco skutecne umeni vic? Je to tedy jen otazka miry?
(To vede nektere k tvrzeni, ze o tom, co je kyc rozhoduje vetsina, nebo intelektualska elita, nebo dokonce, ze je to kazdeho soukroma vec vkusu.)
Jak je videt ony tri podminky nam poslouzi k bezpecne identifikaci takovych obrazku jako jsou roztomila kotatka, hezka holcicka na louce s veneckem z kviti na hlave ci onen povestny trpaslik v trave. Na to bychom ani definici kyce nepotrebovali.
Neco zcela jineho mel Hermann Broch na mysli, kdyz rika, ze kyce existuje cela skala: kyc spatny, dobry, dokonce i genialni, takze v oblasti kyce se mu ocitaji i skladatele jako von Weber, Berlioz ci malir Salvator Dali a za vrchol povazuje hudbu Richarda Wagnera (a Cajkovskij pry nema k nemu daleko). Presto je to kyc.
Broch uvazuje takto: obklopen masovou kulturou tricatych let, kdy kina plnily hollywoodske trhaky, radia a gramofonovy prumysl chrlil jeden slagr za druhym (zkratka komerce), se pta, jaky je umelecky vyraz nasi doby? Umeni prece bylo vzdy vyrazem zivotniho stylu a ducha doby, jak to mohou historikove umeni dokumentovat napr. na gotice, renesanci ci baroku. Broch rozhodne nerika, ze by v jeho do dobe neexistovalo prave umeni vysokych kvalit, ale poukazuje na to, ze si jednotlive obory umeni (vytvarny, literarni, hudebni) vytvorily svuj vlastni uzavreny hodnotovy svet a jen v nem se vyvijeji, takze spolu nevytvareji jednotny umelecky vyraz (Gesamtkunstwerk) doby, jako napr. baroko, kde malirstvi, socharstvi, architektura, hudba, poezie i literatura vyjadruji duchovni svet barokniho cloveka naprosto jednoznacne. kvalitni umeni se navic stalo zalezitosti malych skupin odborniku a tudiz umeleckym vyrazem doby byt proste nemuze.
Tento rozpad jednotne kultury vsak neni momentalnim stavem rozporu plne spolecnosti mezi dvema valkami. Broch trva na tom, ze to je dedictvi celeho 19. stoleti, nejplodnejsiho stoleti v historii. To je velmi zvlastni, 19. stoleti, ktere se vyznacuje neuveritelne rychlym rozvojem techniky ("stoleti pary") a zejmena prumyslu, prekotnym rozvojem mest a tovaren, rozvojem vedy, filosofie i umeni, nejenze nevytvorilo v umeni zadny jednotny vyraz, za to dalo vzniknout kyci, jaky predchozi staleti neznala.
V tom, ze kyc jak mu dnes rozumime, vznikl jiz v prvni polovine 19. stol. se shoduji vsichni, o pricine se vsak mineni ruzni. Napr. jiny velmi znamy historik umeni zabyvajici se kycem, Clement Greenberg ma za to, ze velkym prilivem venkovskeho obyvatelstva do mest a vznikem mestskeho proletariatu vznikla poptavka po levnem umeni a tu rozvijejici se prumysl rychle vyuzil. Prave umeni se tak stalo zalezitosti jen tech, kdo meli penize a cas navstevovat umelecke vystavy ci kupovat cenna dila. Takovy sociologicky vyklad se vsak spise kloni k nazoru, ze vkus chudinskych ctvrti zkazili obchodnici, tedy byznys. Venkovan prece ve venkovskych kostelech (vetsinou baroknich) zadny kyc nevidel. Kdo ale zkazil vkus obchodniku?
Broch naopak tvrdi, ze hlavnim konzumentem kyce byla stredne a vice bohata vrstva mest, tzv. burzoazie, ktera se stala vudci silou spolecnosti po zanikajici feudalni slechte prave v 19. stoleti.
Prestoze kyc vtiskl svuj cejch celemu 19. stoleti, sam je produktem duchovniho stavu, kteremu se rika romantismus. Ten jakozto umelecky smer panoval v prvni puli 19. stoleti a vydal nesporne velikany jako treba Goethe a Schiller (tzv. preromantici) v Nemecku, Puskin a Lermontov v Rusku, Balzac, Dumas a Hugo ve Francii, Dickens v Anglii, Edgar Alan Poe v Americe atd. (u nas pak Karel Hynek Macha), Broch vsak tvrdi, ze ti uz zili v duchovnim prostredi kyce, ktere naopak svym dilem prekonavali, takze jsou to vlastne vyjimky. Pouzivaji romanticke namety, utapi se v hlubokych citech a pocitech, ale kazdy, kdo by je chtel v tom napodobit, nemaje jejich genialitu, stvori uz jen a jen kyc.
V tom je dle Brocha velky rozdil oproti predchozi dobe barokni, ci barokniho klasicismu. Tam existoval velky pocet umelcu, kteri nedosahovali umeleckych kvalit Bachovych ci Handlovych (jako u nas treba Jan Jakub Ryba) presto je jejich dilo hodno ucty a poslech je umeleckym zazitkem. Romantismus prumerne hodnoty nema. Bud genialni dilo nebo kyc (a v nem pak jeho ruzne stupne).
Ta hranice je pritom tak uzka a pad do kyce tak rychly, ze se muze prihodit i kvalitnimu umelci a to dokonce i uprostred dila. Broch to dokumentuje na Eichendorffove (Machova soucasnika) basni Vecerni krajina:
Zpiva si pastyr kdesi
a v dali vystrel pad
tlumene sumi lesy
a reky v hlubinach.
Jen na horach ve vyskach
cervanky zlati svet ­
To je dle Brocha ukazka mistrne lyriky. Basnik ale pridal dvojversi:
o, mit tak, mit tak kridla
a tam se rozletet!
To je banalni sentimentalni povzdech.
Uz na teto ukazce si muzeme vsimnout o co Brochovi jde: co citil basnik pri pohledu na vecerni krajinu, to uz vyjadril v jejim popisu. Proc ho musel vyjadrit jeste primo v banalnim povzdechu, ktery kazdy zna? Tim uz nic noveho v te krajine neobjevil.
At uz si basnik ci malir vybere jakykoli namet, pak proto, ze v nem tusi vic, nez se na prvni pohled jevi. To touzi objevit ­ ne namalovat ci napsat neco krasneho. Kdyz pracuje dobre, pak to tusene objevi a krasa mu ve vysledku, jak rika Broch, "spadne do klina" jako odmena.
Pracuj dobre byl prikaz umelcum predchozich stoleti. Maluj, pis, skladej krasne je prikaz kyce. Podle Brocha je prikaz pracuj dobre eticky, pracuj krasne je prikaz esteticky. Z toho vyvozuje, ze kyc je primarne eticke selhani, nikoli esteticke. Touto tezi se Broch zasadne odlisuje od vsech ostatnich teoretiku umeni ci kyce.
Teze je jedna vec, jeji dolozeni je vec druha. Broch se o to pokousi nekolika zpusoby, ktere se castecne prekryvaji.
Jednak poukazuje na skutecnost, ze mestanstvo, ktere sebevedome prebiralo vedouci ulohu v dejinach, se vedome chtelo odlisit od feudalni slechty a to hlavne vyssi moralkou. Predevsim tim, ze bohatlo usilovnou praci a nezilo ze statku a privilegii darovanych kdysi panovnikem. Puvodne puritanska moralka byla take vzdy spojena se strizlivou (nikoli mnisskou) askezi. (U katoliku se to nazyvalo ctnost a ta byla motivovana hlavne odporem k uvolnene moralce Velke francouzske revoluce, ktera byla jeste v cerstve pameti). Askeze ma vsak vzdycky sexualni jadro (cim vic askeze tim vetsi pokuseni) a tak burzoasie nahradila pozitky zhyrale aristokracie pozitkem vyssiho radu. Vynasela lasku (ovsem horouci, cistou lasku az za hrob) az do nebes. Tim z citu tak veskrze pozemskeho a koneckoncu konecneho ucinila vec nekonecnou a nebeskou. A to je kyc.
(Komentar si odpustim; jen pripominam, ze laska v romantismu je predevsim touha, tedy neco zcela jineho nez to, o cem mluvi apostol Pavel).
Druhy vyznamny moment vidi Broch ve skutecnosti, ze reformace zrusila prostrednickou roli cirkve mezi Bohem a clovekem. Stredoveky clovek nemel co dumat o Bohu jakozto nejvyssim dobru a krase (to za nej delali teologove), cirkev mu rekla, co ma delat a krasu (tj. spaseni) mu za to cirkev garantovala. Reformace, ktera postavila cloveka do primeho vztahu s Bohem, dala mu narocny ukol, ktery clovek nezvlada, zmocnuje se ho strach a touha vratit se do bezpecneho luna cirkve. Touha po navratu stareho je problem kazdeho konzervativismu. Nostalgie po tom co bylo a uz neni, je jednim z hlavnich citu romantismu. Idealizace minulosti, kdy udajne panoval pevny rad, se projevila v romantismu zalibou v rytirskych romanech a historickych "idylek", v architekture pak novogotikou (zamek Hluboka). Konzervativismus tak stal u kolebky kyce. V cem je jeho eticke selhani? Podle Brocha jsou velke nabozenske systemy jako je krestanstvi eticky otevrene systemy, ktere se neustale vyvijeji s cilem v nekonecnu. Jako priklad uvadi desatero, ktere je jen sbirkou zakazu, nikoli hodnotovym cilem. Ten zustava stale otevren a v nedohlednu i kdyby tech zakazu pribyly stovky. Konservativismus je pokus tento system jednou provzdy uzavrit vlozenim cile do minulosti.
Na tom by nebylo nic tak objevneho (ostatne v umeni je to naprosto jasne, pokud by melo jen opakovat dokonale vzory, mohli jsme zustat u egyptskeho umeni, ktere uz beztak dokonale bylo), kdyby Broch az umanute netvrdil, ze opakem "etickeho" jednani je jednani "esteticke". Jak tomu rozumet?
To lze interpretovat asi takto: K minulym etickym hodnotam se lze opravnene vratit jedine eticky ­ tj. tak cinit. Lze se k nim vsak vztahovat i jen esteticky tj. tak, ze se nam libi. Vztahovat se eticky napr. k Husovi znamena vstoupit do zapasu o pravdu. Je ovsem mozno se k nemu vztahovat i pouze esteticky tj. ze se nam libi jak pekne to o te pravde napsal. A to je pristup kycovity.
Tim se dostavame k tretimu a po mem soudu nejzavaznejsimu Brochovu tvrzeni. Podle nej, kazdy hodnotovy system (i ten otevreny) obsahuje uz v zarodku i system opozicni. Kdyz se v prubehu casu eticke rozpory vyjevi, cili "opozice" identifikovana, pak zpravidla nastane ocistny proces.
Pokud se ale stane (a podle Brocha je to nevyhnutelne), ze system nema zadnou viditelnou "zlou" opozici, kterou by bylo mozno vytesnit (vsichni naopak vyznavaji stejne hodnoty), a nelze se vymlouvat ani na zadne vnejsi vlivy a presto dochazi k upadku a cely system se rozklada jakoby vlastni sebedestrukci, pak to znamena, ze je napaden radikalnim zlem ­ a tim zlem je prave kyc.
Jeho sila je v principu napodoby. Eticke ciny, ktere jedine posouvaji kazdy hodnotovy system vpred (jak v zivote tak v umeni) jsou jen napodobovany jejich estetickou nahrazkou - pouze na efekt. Ne nadarmo je efekt symbolem kyce. Broch zde primo uziva metafory Kristus ­ Antikrist. Kyc jako antikrist. Vypada jako Kristus, mluvi stejne, jedna stejne a presto je to Lucifer.
Co dal? Broch uz toho mnoho o antikristu nerekl. Osobne v triatricatem roce veril, ze dojde k ociste spolecnosti od kyce, ze vznikne novy zivy hodnotovy system. Pak byl rad ze zachranil holy zivot. Vedel, ze kyc muze byt cukratkovy, ale i krvelacny. Hitlera nazyval Kitschmensch. Rozhodne kycem neminil prostou pretvarku. Kyc je necim, cemu verit chcete, protoze je to hezke. Kycar to mysli uprimne, proc by se pretvaroval sam pred sebou? Jiste; bez trochy kyce se neobejdeme - ani v mezilidskych vztazich. Rozhodne bychom si to ale meli umet priznat.
Existuje kyc moralni, kyc vlastenecky, politicky a nabozensky a to s velmi neblahymi nasledky.
Proto si na zaver dovolim uvest priklad vrcholneho nabozenskeho a politickeho kyce primo z obdobi romantismu.
V r. 1815 po porazce Napoleona u Waterloo sesli se tri vitezove ­ prusky kral, rakousky cisar a rusky car, aby spolu sepsali smlouvu o tzv. Svate alianci:
Ve jmenu presvate a nerozdilne Trojice.
Jejich Velicenstva cisar rakousky, kral prusky a cisar veskere Rusi dosli v dusledku velkych udalosti, ktere v Evrope vyznacovaly beh poslednich tri let, a zejmena v dusledku dobrodini, kterymi Bozska prozretelnost racila obstastnit jejich staty, jejichz vlady ji jedine venovaly svoji duveru a nadeji, k naprostemu presvedceni, ze je nezbytne urcit zasady, jez by si Mocnosti osvojily ve svych vzajemnych vztazich v duchu nejvyssich pravd, jez nas uci vecne nabozenstvi Boha spasitele.
Prohlasuji slavnostne, ze tato listina nema jineho cile, nez vyjadrit pred tvari veskerenstva jejich neochvejne rozhodnuti, ze za pravidlo sveho jednani, at uz ve sprave svych vlastnich statu nebo ve svych politickych vztazich ke kazde jine vlade, neprijmou nez uceni tohoto svateho nabozenstvi, prikazy spravedlnosti, lasky k bliznimu a miru, ktere se zdaleka netykaji jenom soukromeho zivota, nybrz maji naopak primo ovlivnit rozhodnuti vladaru a vesti vsechny jejich kroky, nebot jsou jedinym prostredkem, jak upevnit lidske instituce a odstranit jejich nedostatky.
V dusledku toho Jejich Velicenstva se dohodla na nasledujicich clancich:
Cl. 1. Podle slov Pisma svateho, ktera prikazuji vsem lidem, aby se na sebe navzajem divali jako na bratry, tri panovnici uzavirajici tuto smlouvu, zustanou spojeni svazky opravdoveho a neoddelitelneho bratrstvi a budou se povazovat za lidi stejne vlasti, poskytnou si za vsech okolnosti a vsude podporu, pomoc a posilu; shlizejice na sve poddane a armady jako otcove na rodinu, budou je vest ve stejnem duchu bratrstvi, ktery je naplnuje, aby chranili nabozenstvi, mir a spravedlnost.
Cl. 2. Dusledkem toho jedinou platnou zasadou, at uz mezi recenymi vladami nebo mezi jejich poddanymi, bude poskytovat si navzajem sluzby, dokazovat si nemennou dobrotivosti vzajemnou lasku, jiz maji byt naplneni, povazovat se vsichni za cleny jednoho a tehoz naroda krestanskeho, tri spojeni vladari se pak povazuji pouze za povolane Prozretelnosti, aby vladli trem vetvim stejne rodiny, totiz Rakousku, Prusku a Rusku, a tak vyznavaji, ze krestansky narod, jehoz cast oni i jejich narody tvori, nema ve skutecnosti jineho vladare nez toho, jemuz jedinemu patri plne moc, protoze jenom v nem jsou vsechny poklady lasky, vedy a nekonecne moudrosti, totiz Boha, naseho bozskeho Spasitele Jezise Krista, nejvyssi slovo a slovo zivota. Jejich Velicenstva doporucuji v souhlase s nejneznejsi laskou ke svym narodum, jako jediny prostredek k uziti tohoto miru, ktery se rodi z dobreho svedomi a ktery je jediny trvaly, upevnovat se kazdeho dne vice v zasadach a vykonavani povinnosti, kterym bozsky Spasitel naucil lidstvo.
Cl. 3. Vsechny Mocnosti, ktere se budou chtit slavnostne prihlasit k posvatnym zasadam, jez diktovaly tuto listinu, a ktere poznaji, jak je dulezite stesti narodu, ktere byly prilis dlouho znepokojovany, aby tyto pravdy vykonavaly na lidske osudy vsechen vliv, ktery jim patri, budou prijaty spesne a s laskou do teto svate aliance.
Vyhotoveno trojmo a podepsano v Parizi leta spasy 1815, 14./26. zari
L. S. Frantisek; L. S. Fridrich Vilem; L. S. Alexandr
Co k tomu dodat? Tri predstavitele nejreakcnejsich rezimu se tu zaklinaji nejneznejsi laskou ke svym poddanym ve jmenu Pisma svateho, Spasitele a bozske Trojice. Je to z jejich strany cynicka lez? Nikoli. Je to vyraz jejich skutecne viry? Take ne (vsichni uz byli vychovani v duchu osvicenstvi, ktere s krestanskou virou nepocita). Je to kyc, jaky v politice i nabozenstvi pusobi dodnes.
Jan Kozlik

Navrat na hlavni stranu