Moje Liben
Obcas se to stava, nahle a nez se nadeji - to se ocitam
proti plynuti casu az u sameho pocatku meho vnimani sveta a vseho
kolem, a to zasnu nad tim, jak takove vzpominky cim jsou starsi
a letitejsi, tim je vidim v jemnejsich a obsirnejsich detailech.
A tak se vracim z jedne z nespocetnych toulek s kamarady kolem
potoka Rokytky, nekdy jsme kolem potoka a nebo v nem dosli
az do Vysocan - uz se stmiva, ale jeste dobre vidim kosa sediciho
na rimse okna pokoje bytu dedecka a babicky, to okno sleduje oblost
rohoveho domu a ten den jsem na te ture kolem Rokytky svym bezvadnym
prakem netrefil nic. A pak uz je to jen dilo jedineho okamziku,
jedineho marneho pokusu potlacit pokuseni; vkladam oluvko do kuzicky
praku na druhem konci dvou ctverhrannych gum, ktere se tehdy obcas
pouzivaly na zavarovacich sklenicich - napnuti, svist - kos vzleta
a okenni sklo rinci do podvecerniho ticha. "Chlapce, chlapce,
proc nemas na mysli ono poucne: Dvakrat mer a jednou rez!"
pta se dedecek nez vykroci s vysazenym oknem ke sklenari a odnasi
okno z domu U libenskeho pivovaru c.13, kde jsme bydleli v jednom
byte v prizemi a pres chodbu dedecek a babi v dalsim a tam bylo
i pianino, ktere patrilo sestre moji mati Vere, ktere sice nevadilo,
kdyz jsem nekdy behem navstevy u dedy a babicky k pianinu znacky
Petroff usedl, ale sve sestre, moji matce ho dat nechtela,
tedy pro me a to pak mati jakoby natruc pobidla otce, aby mi koupil
pianovou harmoniku, mela stodvacet basu a dva registry a s tou
jsem dochazel na hodiny k panu uciteli Sobotkovi a sice o pul
hodiny pred pocatkem vlastni hudebni vyuky, to jsem v predsini
opisoval do notoveho sesitu specialni skolu panem ucitelem Sobotkou
vypracovanou: A to leva ruka, prava ruka a souhra! Z takoveho
snazeni existuje i fotografie orchestru pana ucitele z koncertu
v jakesi sini v Holesovicich, jsem na te fotografii docela dobre
videt a tak je to vyborny dukaz toho, ze si nic nevymyslim a stejne
tak tomu bude i v tom dalsim nostalgickem pripominani.
Ten nas rohovy dum U libenskeho pivovaru c.13 se nachazel na okraji
svahu, kde par metru pod nim stala mala chata obyvana fousatym
clovekem podivneho puvodu, ale vzpominam si docela jasne, jak
jsem se v te chatrci nekolikrat ocitnul a byl jsem jejim obyvatelem
po pravu fascinovan, jeho neupravenym vousem, uz si nepamatuji
co mi povidal a nebo ja jemu, ale vim, ze me hostil docela chutnym
cajem a ja jsem pak z toho jeho obydli vychazel jako omameny,
ocarovany...
Kdyz jsem z nasi ulice zahnul za roh, tak jsem se ocitl v ulici
Andrstove, tam bydlel takovy jelimanek Hajecek a nevim jak se
to stalo, ze prave s nim jsme se nekolikrat zavesovali na rimsu
okna vedouciho do pokoje, kde na kanapi lezela Jitunka Korbelarova
v satickach a bez kalhotek a kdyz jsme se vynadivali, tak sla
k oknu a vybrala od nas po korune od kazdeho, V teze ulici bydleli
i bratri Hatanove, jejich maminka byla takova fesna pani a jednou
na lavicce detskeho hriste na brehu Rokytky, kde jsme mezi temi
lavickami hrali na suchu hokej, tak jeden z tech bratru rekl vecne:
"Vcera jsme fotrikovi propichali vsechny volacky!" Tehdy
uz jsem znal vyznam toho slova, stejne jako mozny nasledek takoveho
jejich cinu.
A tady, kdyz v tom mem soucasnem domove nastane podzim, tak si
obcas pripomenu takovy podzim tehdejsi ... tu omamnou zvlastni
vuni, kterou vydavaly brehy Rokytky a jeste vic brehy Vltavy,
ktera plynula ke Troji pod Thomayerovymi sady, pod peknou cestou
roubenou letitymi kastany a tam, kde se Rokytka vlevala do Vltavy
na zbytcich zdymadla sedavali rybari ve svem klidnem zadumani
a nadeji a my prechazeli po tech kamennych zbytcich na Libensky
ostrov a nebo snad poloostrov, presne bych to mohl stanovit, kdybych
rozevrel mapu Prahy a podival se do ni, ale prave se mi to udelat
nechce, ostatne, poloostrov jako ostrov, co na tom zalezi, kdyz
v tom prazskem meritku nejde o nejake velevyznamne a velike plochy
A to nejen v Rokytce, ale i po podel brehu Vltavy jak dal plynula
od zdymadla ke Troji, po kamenne naplavce na jejim brehu jsme
podnikali dlouhe tury az pod most Barikadniku a to opet jakobych
citil tu typickou bahenni vuni, jinak silnou z jara, jinak na
podzim, ale vzdy tak aromatickou a nezapomenutelnou.
Ty vypravy jsme podnikali v kompletni, jindy ne zcela uplne sestave
... Karel Malcher, jehoz sestra vecer co vecer odchazela do libenskeho
divadla a snad i v nem hrala, Petr Turek, zvany Sisata Dula podle
anglosaskeho tvaru jeho hlavy, nadany malir a stejne nadany kreslir
Jarda Lomoz a jiny Jarda, takovy silny a pomaly chlapik Novak
a podes Jiri Strnad, co se rozhodnul na kole sjet krkolomny kopec
plny drnu s velmi pravdepodobnym vysledkem, ten jeho pad se mi
pak jeste nejaky cas v mysli zjevoval, i ta cesta jak jsme ho
odvadeli na stredisko.
A vsichni ti kamaradi a kumpani bydleli v ulicich ktere se nalezaly
na nevelikem prostoru tvorenem ulicemi U libenskeho pivovaru,
Andrstovou, namestim dr. Vaclava Holeho, kde bydlel hezoun Pavel
Zacek a stejne tak hoch s ohnem na krku, dneska velmi znamy vyborny
reziser Hynek Bocan, a nejmene jednou do roka udivovali tam provazochodci
Triskove ve svetle reflektoru, tehdy meli pod sebou zachrannou
sit, ale konec koncu i mistr Wallenda nedavno prechazel pres Niagarske
vodopady jisteny a riskujici vlastne jen nezdar a zklamani divactva,
ale nikoli zivot Kotlaska, Na hrazi, proslavena nedlouho pote,
co jsme se z Libne odstehovali Bohumilem Hrabalem, ktery tam bydlel,
Pivovarnicka, Nad Kotlaskou, Na Rokytce, kde jsem vchazel do holicskeho
kramku pana Jemelky, kde vedle vchodu na zdi rotoval cervenobily
valec, jakasi znacka holicskeho povolani. Ulice Chocholouskova,
Voctarova a dal pak Svabky, kde bydlel se svou rozvedenou matkou
Pavel Plicka, majitel nadherneho akvaria, ktere jsem tam chodil
obdivovat a nekdy mne napada, proc prave takovehle navraty maji
takove snad az mysticke kouzlo, ze to neni jen vecna pripominka
jistych udalosti, ale ze je to navrat do minulosti podobajici
se jizde na toboganu, neopakovatelne a nikdy pozdeji uz neprozite.
A navzdory mnoha detailum v takovem pripomenuti nechybi ani zahada
o jejiz rozlusteni se vlastne ani nepokousim.
Ta mala boudicka na brehu na libenskem ostrove, na kulech a s
pristupem po malem zebricku, zavedl me tam Mirek Kaderavek, ale
i jeho divku Evicku Macourkovou s velikymi prsy a moji Jindru
Leblovou, takovy miniaturni raj provoneny v lampe spalenym petrolejem,
steny polepene fotografiemi Zatopka, Schadeho, Futerera a jinych
atletu, ani jsem se neodvazil Mirka zeptat jak k pristupu te chaloupky
prisel, ze strachu, aby me treba uz priste s sebou nevzal.
Jak dokonale citim pivni vuni stoupajici z mokreho mosazneho vycepu
v malem hostinci kde byl vedoucim pan Danhel a kde mu vypomahala
i jeho manzelka, to se malokdy vidi, aby si manzele byli tak podobni,
vypadli spis jako sourozenci nez manzele. To byla doslova hospudka,
nikoli hospoda, prostor kolem vycepu malinkaty, ze znacne casti
zabrany trojdirovym kulecnikem, dochazel jsem tam pro pivo do
dzbanu a kdyz jsem zjistil, ze pan Danhel obcas malinko upravi
spravnou miru, upijel jsem cestou a doma pak pripadne otazky tohle
obcasnou skutecnosti vysvetloval. Primo pres ulici, naproti te
hospudce pod svahem a vedle chaty toho podivina bylo dost velike
prostranstvi, kde se kdysi promitaly filmy, ale my uz tam chodili
jen mezi kmeny stromu (nemohu presne rict jejich jmeno) oddavali
se velmi zabavne hre, ty stromy tvorily brany a my se hlavickami
snazili dat souperi gol.
A kouzelnik pameti pojednou mi pripomina opojnou chut citronove
limonady, kterou nam podaval pan Svoboda, otec kamarada Jiriho,
kustod na fotbalovem stadionu SK Meteor XIII, kratce po Unoru
1948 pak TJ Lodenice XIII, na tom skvarovem hristi, pri klubovych
zapasech v brane stal fesak brankar Mizera a kdyz byla hra na
druhe strane hriste dival se na tribuny na krasne slecny, ktere
se chodily na fotbal divat, ale jen, kdyz hral Meteor s panem
Mizerou v brane. Ten kouzelnik se nevyhyba ani jinym okamzikum,
jednoho rana se na kolejich pred nasi skolou Na zamecku
objevila zaprasena a zkrvavela lidska ruka, hruzostrasny pozustatek
nestesti k nemuz doslo jinde, mel jsem z toho pohledu nekolik
noci naruseny spanek.
Cas plynul a bylo leto 1952 a pred tim domem v ulici U libenskeho
pivovaru zastavil veliky stehovaci vuz znacky Hanomag a
silni spediteri se dali do prace a vsechno to, co dosud bylo v
nasem byte a v byte dedecka a babicky pres chodbu domu mizelo
v utrobach vozu, zasnul jsem jak se tam vsechno vejde a jakou
maji ti lide od firmy silu a zrucne do vozu skladaji nase veci
jako by to byly sardinky a pak zaklaply jeho velike dvere a dvere
u kabiny, z vyfuku se vyvalil kour, ozvalo se zarazeni rychlosti
a vuz se rozjel, pomalu a pak stale rychleji, babicka a deda
nastoupili do taxiku a otec, mati bratr a ja do naseho tenkrat
svetlebezoveho automobilu Opel-Olympia a pak jsem jeste chvilinku
projizdel nekolika ulicemi, ktere jsem tak duverne znal
Vladimir Cicha - Vancouver